Od severovýchodu dul ten vítr, suchý, pod sluncem, které připomínalo hroudu roztaveného zlata. Na zemi dole již dlouhé týdny nespadla ani kapka deště a žár pozdního léta s každým dnem sílil víc a víc. Na některých stromech se už předčasně objevovaly hnědé listy, a tam, kde protékaly menší bystřiny, se teď na slunci pekly jen holé kameny. Na volném prostranství, odkud vymizela tráva a v půdě se kořínky držely jen řídké, pokroucené keříky, začal vítr odkrývat dávno zasypané kameny. Byly ošlehané vichry a omyté vodou a žádné lidské oko by v nich nerozpoznalo pozůstatky města, jež bylo až na jméno v příbězích zcela zapomenuto.
Než se vítr dostal k hranici Andoru, objevily se roztroušené vesnice a pole, na nichž ustaraní sedláci obraceli vyprahlé brázdy. Než vítr navál prach do dlouhé ulice osady zvané Korské Prameny, les dávno zřídl v houštiny. Prameny však letos v létě začaly vysychat. V horku leželo několik psů a funělo a kolem se honili dva hošíci jen ve spodcích a poháněli vycpaný prasečí měchýř. Nikde se nic jiného nehýbalo, jen vítr a prach a vrzající znamení nade dveřmi zájezdního hostince z červených cihel, s doškovou střechou, jaké měly i ostatní domy v ulici. Měl dvě poschodí a byl nejvyšším a největším stavením v Korských Pramenech, úhledně uspořádaném městečku. Osedlaní koně, uvázaní před hostincem, jen občas mávli ocasem. Na vyřezávaném znamení hostince stálo U spravedlivé královny.
Mrkajíc kvůli prachu Min tiskla oko k prasklině v hrubé zdi přístavku. Jen tak tak rozeznávala rameno vojáka stojícího na stráži před přístavkem, ale ona věnovala pozornost cele hostinci o kus dál. Přála si, aby jeho jméno nebylo tak hrozivě příhodné. Jejich soudce, místní šlechtic, očividně dorazil už před nějakou chvílí, ale ona ho nezahlédla. Nepochybně poslouchal sedláka, který je obvinil. Admer Nem, spolu se svými bratry, bratranci a všemi jejich ženami, dával přednost okamžitému oběšení, než se tu náhodou objevil pánův družiník. Min napadlo, jaký je asi trest za vypálení stodoly i s dojnicemi uvnitř. Byla to, samozřejmě, nehoda, ale ona si nemyslela, že se to bude počítat, když všechno začalo nepovoleným vstupem.
Logain se ve zmatku dostal pryč, opustil je – opravdu, Světlo ho spal! – a ona nevěděla, má-li se radovat nebo ne. To on srazil Nema, když je těsně před úsvitem objevili, a sedlákova lucerna pak odlétla do slámy. Pokud něčí, tak to byla jeho vina. Jenže on měl občas potíže dávat si pozor na to, co říká. Třeba je dobře, že je pryč.
Otočila se, opřela se o zeď a otřela si z čela pot, i když jí okamžitě vyrazil znovu. V přístřešku bylo dusno, ale její dvě společnice si toho zřejmě nevšimly. Siuan ležela na zádech ve svých tmavých vlněných jezdeckých šatech, podobných těm, co měla i Min, zírala na střechu přístřešku a nepřítomně si stéblem slámy poklepávala na bradu. Leana s měděnou pletí, útlá jako vrba a vysoká jako většina mužů, seděla se zkříženýma nohama ve své světlé košili a s jehlou a nití pracovala na šatech. Směly si ponechat sedlové brašny poté, co je prohledali kvůli mečům, sekerám a jiným věcem, které by jim mohly pomoci uniknout.
„Jaký je v Andoru trest za vypálení stodoly?“ zeptala se Min.
„Jestli budeme mít štěstí,“ opáčila Siuan, aniž se ohlédla, „mrskání na vesnickém náměstí. Jestli ne, tak to bude bičování.“
„Světlo!“ vydechla Min. „Jak tomu můžeš říkat štěstí?“
Siuan se obrátila na bok a opřela se o loket. Byla to statná žena, téměř krásná, rozhodně víc než jen hezká, a vypadala pouze o pár let starší než Min, ale v pronikavých modrých očích měla velitelský pohled, který rozhodně nepatřil mladé ženě čekající ve venkovském přístřešku na soud. Občas byla Siuan stejně špatná jako Logain a zapomínala se. Snad byla i horší. „Když mrskání skončí, je to vyřízeno, a my si můžeme jít po svých. Ztratíme tak míň času než při kterémkoliv jiném trestu, co mě napadá. Rozhodně méně než při oběšení. I když z toho, co si pamatuji o andorském právu, tak by k tomuhle dojít nemělo.“
Min se chvíli zalykala smíchem. Mohla udělat tohle nebo brečet. „Čas? S tím, jak postupujeme, nemáme nic než čas. Přísahám, že jsme prolezli každou díru odsud až k Tar Valonu a nenašli jsme nic. Ani náznak, ani špitnutí. Podle mě žádný shromáždění není. A teď jdem pěšky. Jestli jsem dobře slyšela, tak s sebou vzal Logain koně. Jsme bez koní a zavřený ve stáji, kde čekáme Světlo ví nač!“
„Dávej si pozor na jazyk,“ šeptla ostře Siuan a významně se podívala na hrubé dveře se stráží na druhé straně. „Takovéhle plácání tě dostane do sítě místo ryby.“
Min se zamračila, částečně proto, že ji začínala unavovat Siuanina tairenská rybářská pořekadla, a částečně proto, že druhá žena měla pravdu. Prozatím předběhli nepříjemné zprávy – nebezpečné bylo příhodnější slovo než nepříjemné – ale některé zprávy dokážou přeskočit i sto mil za den. Siuan cestovala pod jménem Mara, Leana jako Amaena a Logain nakonec přijal jméno Dalyn, když ho Siuan přesvědčila, že Guair je pěkně hloupá volba. Min si sice pořád myslela, že by její jméno nikdo nepoznal, ale Siuan trvala na tom, že si má říkat Serenla. Dokonce ani Logain neznal jejich pravá jména.
Skutečná potíž ale byla, že se Siuan nehodlala vzdát. Týdny naprostého neúspěchu, a nyní tohle, a každá zmínka o cestě do Tearu, což by bylo jedině rozumné, vyvolalo bouři, na jakou se nevzmohl dokonce ani Logain. Čím déle hledali, aniž nalezli to, po čem Siuan pátrala, tím vzteklejší byla. Ne že by předtím nedokázala pouhou vůlí štípat kamení. Min byla dost moudrá, aby si tuhle myšlenku nechala pro sebe.
Leana konečně dokončila práci na šatech, přetáhla si je přes hlavu a dala ruce za záda, aby si mohla pozapínat knoflíčky. Min nechápala, proč se tak obtěžuje. Ona sama veškeré šití z duše nenáviděla. Výstřih teď byl o něco níž, takže byl Leaně vidět kousek ňader, a také jí lépe padly kolem boků. Ale k čemu to bylo? Nikdo ji v tomhle rozpáleném přístřešku o taneček nepožádá.
Leana zalovila v Mininých sedlových brašnách a vytáhla malou dřevěnou krabičku s barvičkami, pudříky a vymyšlenostmi, které Min vnutila Laras, než se dívka vydala na cestu. Min to pořád chtěla zahodit, ale nějak se k tomu nikdy nedostala. Zevnitř bylo na odklápěcím víku připevněno malé zrcátko a Leana ve chvíli pracovala na svém obličeji s pomocí štětečků ze zaječích chlupů. Ještě nikdy o tyhle věci neprojevila sebemenší zájem. Teď ji zřejmě otrávilo, že je tu jen kartáč z černého dřeva a malý slonovinový hřeben do vlasů. Dokonce si cosi mumlala, že si nemůže nahřát želízka! Od té doby, co se vydali na Siuaninu pátrací výpravu, jí tmavé vlasy značně povyrostly, ale stále jí nedosahovaly ani k ramenům.
Min ji chvíli pozorovala a zeptala se: „Co máš za lubem, Le –Amaeno?“ Pohledu na Siuan se vyhnula. Mohla si dávat pozor na jazyk. To jen že navrch k nadcházejícímu soudnímu přelíčení tu byly tak nacpané a pekly se zaživa. Věšení nebo veřejné mrskání. To je tedy výběr! „Rozhodla ses dát na koketování?“ Bylo to míněno jako žert – Leana byla samá výkonnost a práce – něco, co by odlehčilo napětí, ale druhá žena ji překvapila.
„Ano,“ odtušila rázně Leana, vykulila oči do zrcátka a cosi si prováděla s řasami. „A jestli se mi to podaří u toho správného muže, třeba si nebudeme muset lámat hlavu s mrskáním ani s ničím jiným. Přinejmenším bych nám mohla vyjednat lehčí trest.“
Min, se zdviženou rukou, jak si chtěla znovu otřít obličej, zalapala po dechu – bylo to, jako by sůva oznámila, že se stane kolibříkem – ale Siuan se jen posadila a zadívala se na Leanu s vyrovnaným: „Jak tě to napadlo?“