„Ty jsi Venku.“
„Jen na chvíli, Rande. Ale nakonec se budu muset vrátit zpátky. Tohle je váš svět, tvůj a tvých druhů. Država je moje. Venku je jenom samá vřava. A tolik se toho změnilo, proti tomu, co jsem se dočetl.“
„No, s léty se věci opravdu mění. Aspoň některé.“
„Některé? Polovina měst, o kterých jsem četl, už dokonce ani neexistuje, a většina ostatních se jmenuje nějak jinak. Vezmi si Cairhien. Správně se jmenuje Al’cair’rahienallen, Vrch zlatého úsvitu. Dokonce ani to si nepamatují, přes všechna ta vycházející slunce na praporcích. A je tu i háj. Pochybuji, že o něj někdo od trollockých válek pečoval. Teď je to jenom další les, kam se chodí pro dříví na podpal. Velké stromy jsou všechny pryč a nikdo si na ně nepamatuje. A tady? Caemlyn je pořád Caemlyn, ale město nechali přerůst rovnou přes háj. Jak tady sedíme, nejsme ani čtvrt míle od jeho středu – od středu, kde by měl být. Ani stromek nezůstal. Byl jsem také v Tearu a Illianu. Jiná jména a žádné vzpomínky. Tam, kde býval v Tearu háj, jsou jenom pastviny pro koně, a v Illianu je z háje královská obora, kde král loví vysokou, a nikdo tam bez jeho svolení nesmí vstoupit. Všechno se změnilo, Rande. Velice se bojím, že to samé najdu všude tam, kam přijdu. Všechny háje pryč, všechny vzpomínky pryč, všechny sny mrtvé.“
„Nesmíš to vzdát, Loiale. Nikdy to nesmíš vzdát. Jestli to vzdáš, klidně bys mohl umřít.“ Rand se v židli zaklonil, jak nejdál to šlo, a tvář mu znachověla. Čekal, že se mu ogier vysměje, ale Loial místo toho vážně přikývl.
„Ano, tak je to s tvým druhem, že?“ Ogierovi se změnil hlas, jako by něco citoval. „Až zmizí stíny, až zmizí voda, do Stínu s obnaženými zuby, vzdorně ječíce z posledních sil, plivnout Oslepiteli do oka o Posledním dnu.“ Loial v očekávání naklonil kosmatou hlavu, ale Rand neměl tušení, nač vlastně čeká.
Minula minuta a Loial čekal, pak druhá, a on popleteně zvedl obočí. Ale pořád čekal a mlčení začalo Randa znervózňovat.
„Velké stromy,“ řekl Rand nakonec, prostě aby prolomil mlčení. „Ty jsou jako avendesora?“
Loial prudce vzhlédl a jeho židle zavrzala a zaskřípěla tak hlasitě, až se Rand polekal, že se docela rozpadne. „Víš to lépe než já. Ty ze všech lidí.“
„Já? Jak bych to mohl vědět?“
„Utahuješ si ze mě? Vy Aielani občas považujete za legrační ty nejroztodivnější věci.“
„Co? Já nejsem Aielan! Já pocházím z Dvouříčí. Žádného Aielana jsem v životě neviděl!“
Loial zavrtěl hlavou a štětičky na uších mu poklesly. „Vidíš? Všechno se změnilo, a polovina toho, co vím, není k ničemu. Doufám, že jsem tě neurazil. Jsem si jistý, že Dvouříčí je hezké místo, ať je to, kde je to.“
„Kdosi mi vyprávěl,“ poznamenal Rand, „že se to kdysi jmenovalo Manetheren. Já o tom nikdy neslyšel, ale ty možná...“
Ogier šťastně nastražil uši. „Aha! Ano. Manetheren.“ Štětičky se znovu sklopily. „Tam byl velice hezký háj. Tvoje bolest zpívá v mé duši, Rande al’Thore. Nemohli jsme dorazit včas.“
Loial se vsedě uklonil a Rand úklonu opětoval. Měl pocit, že by Loiala ranilo, kdyby to neudělal, neboť by si myslel, že je přece jen hrubec. Napadlo ho, že si Loial nejspíš myslí, že má stejné vzpomínky jako ogierové. Koutky úst a víček měl Loial rozhodně svěšené, jako by opravdu sdílel Randovu bolest ze ztráty, jako by zničení Manetherenu nebylo něco, co se událo zhruba před dvěma tisíci lety, něco, co Rand znal jenom díky Moiraininu vyprávění.
Po chvíli si Loial povzdechl. „Kolo se otáčí,“ pravil, „a nikdo nezná jak. Ale tys došel skoro tak daleko od domova, jako já. A podle toho, jak to dnes vypadá, to je hodně daleko. Když byly Cesty otevřené, ovšem – to bylo převelice dávno. Pověz mi, co tě přivedlo tak daleko? Chceš se taky na něco podívat?“
Rand otevřel ústa, aby řekl, že se přišel podívat na falešného Draka – a nedokázal to ze sebe vypravit. Snad to bylo tím, že se Loial choval, jako by nebyl o nic starší než Rand, devadesát let, nebo ne. Možná nebyl devadesátiletý ogier o nic starší, než on sám. Bylo to dávno, kdy si mohl naposled s někým vážně popovídat o tom, co se děje. Vždycky se bál, že by to mohl být temný druh, nebo si myslel, že je jím sám. Mat byl tak ponořený do sebe, a své obavy přikrmoval svými podezřeními, že se s ním vůbec nedalo mluvit. Rand se přistihl, jak Loialovi vypráví o Jarnicích. Ne tu neurčitou historku o temných druzích, ale skutečnou pravdu o tom, jak se jim do dveří vedrali trolloci, a o tom, jak na Kameniční cestě potkali mizelce.
Část jeho já se děsila toho, co dělá, ale bylo to skoro, jako by v něm byli dva lidé, jeden se snažil držet jazyk za zuby, zatímco druhý cítil úlevu nad tím, že to ze sebe konečně dostane. Výsledkem bylo, že koktal a skákal v příběhu sem a tam. Shadar Logoth a ztráta přátel v temné noci, aniž by věděl, jsou-li ještě naživu. Mizelec v Bílém Mostu a Tom, jenž umírá, aby oni mohli uniknout. Mizelec v Baerlonu. Temní druzi později, Howal Gode a onen hoch, co se jich tolik bál, a žena, která se pokusila zabít Mata. Půlčlověk před Husou a korunou.
Když začal blekotat o snech, dokonce i ta jeho část, která chtěla mluvit, cítila, jak mu vstávají vlasy na hlavě. Kousl se do jazyka a stiskl zuby. Namáhavě dýchal nosem a ostražitě ogiera pozoroval. Doufal, že to bude Loial pokládat za vyprávění o nočních můrách. Světlo vědělo, že to všechno znělo jako noční můry, nebo aspoň dost odpudivě, aby z toho každý měl noční můry. Možná si bude Loial myslet, že jenom blázní. Možná...
„Ta’veren,“ prohlásil Loial.
Rand zamrkal. „Cože?“
„Ta’veren.“ Loial se tlustým prstem podrbal za špičatým uchem a pokrčil rameny. „Starší Haman vždycky říkal, že nikdy neposlouchám, ale občas jsem poslouchal. Občas. Víš, jak je tkán vzor, že ano?“
„Nikdy jsem o tom nějak zvlášť nepřemýšlel,“ řekl Rand pomalu. „Prostě je.“
„Um, ano, no dobře. Ne tak přesně. Víš, kolo času tká vzor věků, a vlákna, která používá, jsou životy. Ale není to dáno přesně, tedy vzor, aspoň ne vždycky. Pokud se nějaký člověk pokusí změnit běh svého života a vzor na to má místo, kolo prostě tká dál a vetká i tu změnu. Pro malé změny je vždycky místo, ale občas vzor velkou změnu jednoduše nepřijme, bez ohledu na to, jak se budeš snažit. Chápeš?“
Rand kývl. „Mohl bych žít na statku nebo v Emondově Roli, a to by byla malá změna. Kdybych se ale chtěl stát králem...“ Zasmál se a Loial se usmál od ucha k uchu. Zuby měl bílé a velké jako dláta.
„Ano, to je ono. Ale občas si změna vybere tebe, nebo to za tebe rozhodne kolo. A občas kolo ohne životní vlákno, někdy i víc, tak, že jsou všechna okolní vlákna nucena ovinout se kolem něj, a to přinutí další vlákna změnit směr, a ta zase další, a tak pořád dál. Ten první ohyb vytváří síť, to je ta’veren, a neexistuje nic, co bys mohl udělat, abys to změnil, ne dokud se nezmění sám vzor. Síť – ta’maral’eilen se jmenuje – může vydržet pár týdnů, nebo i celá léta. Může zahrnovat město, nebo dokonce celý vzor. Artuš Jestřábí křídlo byl ta’veren. Taky třeba Luis Therin Rodovrah, myslím.“ Burácivě se zachechtal. „Starší Haman by na mě byl hrdý. On pořád žvanil a cestopisné knihy byly mnohem zajímavější, ale občas jsem ho poslouchal.“
„To je všechno hezké,“ namítl Rand, „ale nechápu, co to má společného se mnou. Já jsem ovčák, ne Artuš Jestřábí křídlo. A Mat taky ne, ani Perrin. Je to prostě... směšné.“