„Neříkal jsem, že jsi něco takového, ale skoro cítím, jak vzor víří, už jenom jak tě tady poslouchám, a to nemám nadání. Ty jsi ta’veren, rozhodně. Ty, a tvoji přátelé možná taky.“ Ogier se odmlčel a zamyšleně si mnul kořen širokého nosu. Nakonec si pro sebe kývl, jako by se k něčemu rozhodl. „Přál bych si cestovat s tebou, Rande.“
Rand chvíli jenom zíral a přemítal, zda slyšel správně. „Se mnou?“ vyjekl, když opět našel řeč. „Copak jsi neslyšel, co jsem říkal o...?“ Náhle se ohlédl ke dveřím. Byly zavřené a dost silné, aby každý na druhé straně slyšel jenom mumlání, i kdyby se snažil poslouchat s uchem přitisknutým ke dřevěným deskám. Přesto ztlumil hlas. „O tom, co mě pronásleduje? Stejně, myslel jsem, že jsi chtěl vidět ty vaše stromy.“
„V Tar Valonu je velice hezký háj, a doslechl jsem se, že Aes Sedai o něj stále pečují. Kromě toho, nechci vidět jenom háje. Třeba nejsi druhý Artuš Jestřábí křídlo, ale nějakou dobu se podle tebe bude tvarovat alespoň část světa, možná se to děje již nyní. Dokonce i starší Haman by to chtěl vidět.“
Rand zaváhal. Bylo by dobré mít někoho s sebou. Tak, jak se Mat choval, znamenalo, že být s ním bylo jako být sám. Ogierova přítomnost ho uklidňovala. Možná byl podle ogierského vnímání času mladý, ale zdál se klidný jako skála, přesně jako Tam. A Loial byl na všech těch místech a znal i další. Rand se podíval na ogiera, jak tam tak seděl a jeho široký obličej byl ztělesněním trpělivosti. Seděl tam, vsedě pořád vyšší než většina lidí vestoje. Jak schováš někoho, kdo má skoro dva a půl sáhu na výšku? Rand si povzdechl a zavrtěl hlavou.
„Myslím, že to není dobrý nápad, Loiale. Dokonce i když nás tu Moirain najde, celou cestu do Tar Valonu budeme v nebezpečí. A jestli nás nenajde...“ Jestli nás nenajde, tak je mrtvá a všichni ostatní taky. Rand se otřásl. Egwain není mrtvá a Moirain je najde.
Loial se na něj soucitně podíval a dotkl se jeho ramene. „Jsem si jistý, že tvoji přátelé jsou v pořádku, Rande.“
Rand vděčně kývl. Hrdlo měl příliš stažené, aby mohl promluvit.
„Popovídáš si se mnou aspoň občas?“ Loial si povzdechl, znělo to jako zarachocení. „A třeba si zahrajeme dámu? Kromě mistra Gilla jsem s nikým nemluvil už celé dny, a on je většinou hrozně zaneprázdněný. Zdá se, že ho kuchařka zcela nemilosrdně prohání. Třeba skutečně vlastní hostinec ona?“
„Jistě, přijdu.“ Rand mluvil ochraptěle. Odkašlal si a pokusil se o úsměv. „A jestli se setkáme v Tar Valonu, můžeš mi ukázat tamní háj.“ Musí být v pořádku. Světlo, dej, ať jsou v pořádku.
37
Štvanice
Nyneiva držela otěže tří koní a vyhlížela do noci, jako by nějak mohla proniknout temnotou a najít Aes Sedai a strážce. Obklopovaly ji kostry stromů, v matném měsíčním světle tuhé a černé. Stromy a noc vytvářely dokonalou clonu pro to, co Moirain s Lanem prováděli. Tedy ne že by se některý z nich zastavil a vysvětlil jí, co to je. Tiché „Ať jsou koně potichu,“ od Lana a byli pryč. Ji tu nechali stát jako nějakého pacholka. Nyneiva se ohlédla na koně a zlostně si povzdechla.
Mandarb splýval s temnotou skoro stejně dobře, jako plášť jeho pána. Jediný důvod, proč ji válečný hřebec nechal přijít tak blízko, byl ten, že jí otěže do ruky strčil Lan osobně. Teď vypadal kůň poměrně klidně, ale Nyneiva se až příliš dobře pamatovala, jak tiše ohrnul pysky, když jednou sáhla po udidle, aniž počkala na Lanovo svolení. Nevydal ani hlásku, a díky tomu vypadaly jeho obnažené zuby o to nebezpečněji. Nyneiva se naposled ostražitě ohlédla po hřebci a pak se obrátila zpátky směrem, kudy ti dva odešli, přičemž nepřítomně hladila vlastního koně. Překvapeně nadskočila, když jí Aldíb vsunula světlý nos do ruky, ale po chvíli bílou klisnu také poplácala.
„Hádám není třeba vylévat si zlost na tobě,“ zašeptala, „jenom proto, že tvoje paní je chladnokrevná...“ Znovu napjala zrak do temnoty. Co to tam dělají?
Když opustili Bílý Most, projížděli vesnicemi, které ve své obyčejnosti působily až neskutečným dojmem. Byly to obyčejné vesnice s trhy, které Nyneivě připadaly odtržené od světa, po němž pobíhali mizelci a trolloci a Aes Sedai. Sledovali Caemlynskou silnici, až se jednou Moirain v Aldíbině sedle předklonila a zahleděla se k východu, jako by dohlédla po celé velké silnici, celé ty dlouhé míle do Caemlynu, a viděla, co je tam čeká.
Nakonec Aes Sedai vydechla a usadila se v sedle. „Kolo tká, jak si kolo přeje,“ zamumlala, „ale nevěřím, že by tkalo konec nadějí. Nejdřív se musím postarat o to, čím jsem si jistá. Stane se, jak kolo tká.“ A zamířila s klisnou k severu, mimo silnici a do lesa. Jeden z chlapců byl tím směrem s mincí, kterou mu Moirain dala. Lan ji následoval.
Nyneiva se naposledy zadívala na Caemlynskou silnici. Dnes po ní cestovalo jen málo lidí, pár lehkých vozíků a v dálce prázdný povoz, hrstka opěšalých lidí s věcmi v rancích hozených na zádech nebo navršených na kárách. Někteří byli dokonce ochotni připustit, že jsou na cestě do Caemlynu, aby se podívali na falešného Draka, ale většina to důrazně popírala, zvláště ti, kdo přišli přes Bílý Most. V Bílém Mostu začala Nyneiva Moirain věřit. Nějak. Na každý pád víc. A nijak ji to neuklidnilo.
Strážce s Aes Sedai už jí skoro zmizeli z dohledu mezi stromy, než se za nimi vydala. Pospíšila si, aby je dohnala. Lan se po ní často ohlížel a mával na ni, aby jela dál, ale držel se těsně u Moirain, a Aes Sedai upírala oči přímo před sebe.
Jednoho večera poté, co opustili silnici, se neviditelná stezka ztratila. Moirain, ta klidná Moirain, náhle vstala od malého ohýnku, nad nímž v kotlíku bublala voda na čaj, a oči se jí rozšířily. „Je to pryč,“ zašeptala do noci.
„Je...?“ Nyneiva nedokázala otázku dokončit. Světlo, dokonce ani nevím, který z nich to je!
„Nezemřel,“ vykládala pomalu Aes Sedai, „ale už nemá mou zástavu.“ Posadila se, hlas měla vyrovnaný, a když zvedala kotlík z plamenů a vhazovala do něj hrst čajových lístků, ruce se jí netřásly. „Ráno pojedeme dál stejným směrem. Až se dostaneme dost blízko, dokážu ho najít i bez té mince.“
Když v ohništi zbývaly jenom uhlíky, Lan se zabalil do pláště a uložil se ke spánku. Nyneiva usnout nedokázala. Pozorovala Aes Sedai. Moirain měla zavřené oči, ale seděla vzpřímeně, a Nyneiva věděla, že je vzhůru.
Dlouho poté, kdy i poslední uhlík přestal žhnout, Moirain otevřela oči a podívala se na Nyneivu. Ta i ve tmě vycítila, že se Aes Sedai usmívá. „Získal minci zpátky, vědmo. Všechno bude v pořádku.“ S povzdechem se uložila do pokrývek a vmžiku začala oddychovat z hlubokého spánku.
Nyneiva ji nedokázala tak snadno následovat, byť byla nesmírně unavená. Hlavou se jí honily ty nejhorší představy bez ohledu na to, jak se je snažila zahnat. Všechno bude v pořádku. Po Bílém Mostu už se nedokázala přimět, aby tomu tak snadno uvěřila.
Náhle Nyneivu cosi vytrhlo ze vzpomínek zpátky do noci. Ta ruka na její paži opravdu ležela. Potlačila výkřik, který se jí zvedl v hrdle, a sáhla k pasu pro nůž. Prsty se jí sevřely na jílci dřív, než si uvědomila, že ta ruka patří Lanovi.
Strážce měl odhrnutou kapuci, ale jeho měňavý plášť tak dokonale splýval s nocí, že matná skvrna jeho tváře jako by se jen tak vznášela ve tmě. Ruka na její paži se zdánlivě vynořovala ze vzduchu.