Nyneiva se roztřeseně nadechla. Čekala, že poznamená něco o tom, jak snadno se k ní dostal, aniž jej ona zpozorovala, ale on se místo toho obrátil a zalovil v sedlové brašně. „Je tě potřeba,“ řekl a klekl si, aby spoutal koně.
Jakmile byli koně zabezpečeni, Lan se narovnal, popadl Nyneivu za ruku a znovu zamířil do noci. Jeho tmavé vlasy zapadaly do temnoty skoro stejně dobře, jako jeho plášť, a strážce způsoboval ještě méně hluku než Nyneiva. Vědma si zdráhavě přiznala, že kdyby ji byl nedržel za zápěstí, nedokázala by ho tmou následovat. Stejně si nebyla jistá, jestli by se mu dokázala vytrhnout, kdyby ji nechtěl pustit. Měl nesmírně silné ruce.
Dorazili na malou vyvýšeními, ani se tomu nedalo říkat kopec, kde Lan poklekl a stáhl ji k sobě dolů. Nyneivě chvíli trvalo, než si uvědomila, že Moirain je tu taky. Aes Sedai se nehýbala a člověk by si ji v tom jejím tmavém plášti klidně mohl splést se stínem. Lan ukázal dolů po svahu na velkou mýtinu mezi stromy.
Nyneiva se v nejasném měsíčním světle zamračila a pak se náhle usmála, když pochopila. Ty světlé skvrny byly stany vztyčené v pravidelných řadách. Zatemněné tábořiště.
„Bělokabátníci,“ špitl Lan, „dvě stě jich je, možná víc. Tam dole je voda. A ten mládenec, co ho hledáme.“
„V táboře?“ Nyneiva spíš vycítila, než viděla, jak Lan přikývl.
„Uprostřed tábora. Moirain by mohla ukázat přímo na něj. Přiblížil jsem se natolik, abych viděl, že ho hlídají.“
„Vězeň?“ podivila se Nyneiva. „Proč?“
„To nevím. Děti by vesnický chlapec neměl zajímat, ne pokud nevědí něco, co vyvolalo jejich podezření. Světlo ví, že stačí málo, aby to v bělokabátníkovi vyvolalo podezření, ale stejně mi to dělá starosti.“
„Jak ho chcete osvobodit?“ Až do chvíle, kdy se po ní ohlédl, si Nyneiva neuvědomila, jak si byla jistá, že Lan dokáže nakráčet doprostřed dvou stovek mužů a vrátit se i s chlapcem. No, je to strážce. Některé příběhy přece musejí být pravdivé.
Napadlo ji, jestli se jí v duchu vysmívá, ale on měl hlas bezvýrazný a věcný. „Můžu ho přivést zpátky, ale pochybuji, že bude schopen se plížit. A kdyby nás zahlédli, mohli bychom mít za patami dvě stě bělokabátníků, a to budeme muset jet dva na jednom koni. Jsi ochotná riskovat?“
„A pomoci někomu z Emondovy Role? – Ovšem! Co riskovat?“
Lan znovu ukázal do tmy, za stany. Tentokrát Nyneiva rozeznala jenom stíny. „Jejich koně jsou uvázaní k provazům. Kdyby je někdo přeřízl, ne úplně, ale dost na to, aby se roztrhly, až Moirain odvrátí jejich pozornost, budou mít bělokabátníci dost práce se sháněním koní, takže nás nebudou moci pronásledovat. Na té straně tábora jsou dva strážní. Jsou za těmi provazy, ale jestli jsi aspoň zpoloviny tak dobrá, jak si o tobě myslím, ani tě nezahlédnou.“
Nyneiva ztěžka polkla. Plížit se za králíky byla jedna věc, ale strážní s oštěpy a meči... Takže on si myslí, že jsem dobrá, co? „Udělám to.“
Lan znovu kývl, jako by nic jiného ani nečekal. „Ještě jedna věc. Dnes v noci se tu kolem potulují vlci. Zahlédl jsem dva, a když jsem jich viděl tolik, tak tu nejspíš budou i další.“ Odmlčel se, a i když se jeho hlas nezměnil, Nyneiva měla dojem, že je popletený. „Bylo to skoro, jako by chtěli, abych je uviděl. Ale neměli by tě obtěžovat. Vlci se obvykle lidem vyhýbají.“
„To jsem nevěděla,“ odvětila Nyneiva sladce. „Já vyrostla jenom mezi ovčáky.“ Lan zavrčel a ona se usmála do tmy.
„Tak to uděláme hned,“ řekl.
Nyneivě zmizel úsměv z tváře, když se pořádně podívala na tábor plný ozbrojených mužů. Dvě stě mužů s oštěpy a meči a... Než to mohla znovu uvážit, vytáhla nůž z pochvy a začala se plazit pryč. Moirain ji zachytila za ruku. Stisk měla skoro stejně silný jako Lan.
„Dávej na sebe pozor,“ řekla Aes Sedai tiše. „Jakmile přeřízneš ty provazy, vrať se, jak nejrychleji to půjde. Jsi také součástí vzoru, a já tě nechci vystavovat nebezpečí, ne víc než ostatní, jestli dneska není v nebezpečí celý svět.“
Když ji Moirain pustila, Nyneiva si kradmo masírovala ruku. Nehodlala dát Aes Sedai najevo, jak ji její stisk zabolel. Ale Moirain, jakmile ji pustila, se k ní obrátila zády a jala se opět pozorovat tábor. A Nyneiva si s překvapením uvědomila, že strážce zatím odešel. Vůbec ho neslyšela. Světlo toho zatrápenýho chlapa oslep! Rychle si vyvázala sukně, aby měla volné nohy, a odchvátala do noci.
Nejdřív se hnala rychle kupředu a pod nohama jí praskaly suché větvičky, ale pak zpomalila, a byla ráda, že tu není nikdo, kdo by viděl, jak se červená. Plán zněl zůstat potichu, a ona se strážci rozhodně vyrovnat nemohla. Ohó, že ne?
Zahnala ten nápad a soustředila se na cestu temným lesem. Samo o sobě to nebylo těžké, slabé světlo ustupujícího měsíce stačilo každému, koho školil její otec, a půda byla jen mírně zvlněná. Ale stromy, holé, stojící proti noční obloze, jí neustále připomínaly, že toto žádná dětská hra není, a kvílící vítr až příliš připomínal trolločí rohy. Teď, když byla sama v temnotě, si připomněla, že vlci, kteří obvykle od lidí utíkají, se této zimy chovali ve Dvouříčí zcela odlišně.
Když konečně ucítila pach koní, zaplavila ji úleva jako teplý proud. Nyneiva, zadržujíc dech, si lehla na břicho a proti větru se začala plížit ke koním.
Dostala se téměř až ke strážným, než je vůbec zahlédla. Vypochodovali ze tmy a bílé pláště jim povlávaly ve větru a v měsíčním světle skoro zářily. Stejně dobře mohli nést pochodně. Ani v jejich světle by už nemohli být viditelnější. Nyneiva ztuhla a snažila se splynout se zemí. Strážní se přiblížili skoro až k ní, na necelých deset kroků. Když se zastavili, zadupali, postavili se čelem k sobě a vzdali oštěpem jeden druhému čest. Kousek za nimi Nyneiva rozeznávala nejasné stíny, to museli být koně. Stájový pach, pach koní a hnoje, tu byl velice silný.
„S nocí je všechno v pořádku,“ oznámila jedna postava v bílém plášti. „Světlo na nás sviť a ochraňuj nás od Stínu.“
„S nocí je všechno v pořádku,“ odpověděl druhý. „Světlo na nás sviť a ochraňuj nás od Stínu.“
S tím se otočili a znovu odpochodovali do tmy.
Nyneiva vyčkávala a v duchu počítala, dokud strážní dvakrát neprošli svým okruhem. V obou případech napočítala stejně, a bělokabátníci v obou případech škrobeně zopakovali stejnou formuli, ani o slovíčko víc nebo míň. Do stran se ani nepodívali. Při pochodování se dívali přímo před sebe a stejně zase odkráčeli.
Než noc potřetí pohltila jejich bledé, vlnící se pláště, byla už Nyneiva na nohou a přikrčeně utíkala ke koním. Jak se k nim přiblížila, zpomalila, aby zvířata nepoplašila. Stráže bělokabátníků možná neviděly, co jim nikdo nepřistrčil až pod nos, ale rozhodně by se šly podívat, kdyby se koně náhle začali vzpínat.
Koně podél uvazovacích provazů – bylo jich tu víc – byli ve tmě jen nejasnou masou, hlavy měli skloněné. Občas si některý odfrkl nebo ve spánku přešlápl. V matném světle měsíce se Nyneiva dostala skoro až k začátku provazu, než ho pořádně uviděla. Sáhla na provaz a ztuhla, když nejbližší kůň zvedl hlavu a podíval se na ni. Jednu červenou otěž měl uvázanou do smyčky kolem jako prst silného lana v místě, kde končilo. Jedno zařičení. Nyneivě tlouklo srdce, jako by jí mělo vyskočit z hrudi, a znělo to dost hlasitě, aby to přilákalo stráže.
Nyneiva, aniž odtrhla zrak od onoho oře, nařízla provaz. Sáhla na čepel, aby věděla, jak daleko se dostala. Kůň pohodil hlavou a Nyneivě se dech zadrhl v hrdle. Jenom jediné zařičení.