Pod prsty jí zůstávalo už jen několik konopných vláken. Pomalu zamířila k další řadě a neustále přitom sledovala toho prvního koně, až na něj už vůbec nedohlédla, aby viděla, jestli se na ni dívá, a pak se přerývaně nadechla. Budou-li všichni takoví, určitě to nezvládne.
Ale u dalšího provazu, a dalšího, i toho následujícího, koně klidně spali, i když se Nyneiva řízla a musela potlačit vyjeknutí. Cucala si ránu a ostražitě se ohlédla směrem, odkud sem přišla. Jelikož byla po větru, strážné už při jejich výměně neslyšela, ale oni mohli slyšet ji, pokud byli na správném místě. Jestli se bělokabátníci půjdou podívat, co to bylo za hluk, vítr jí zabrání, aby je zaslechla, dokud nebudou přímo u ní. Je čas jít. Když jim utečou čtyři z pěti koní, nebudou nikoho pronásledovat.
Ale nehýbala se. Představovala si Lanovy oči, až uslyší, co udělala. Nebude v nich žádné obvinění, měla přece rozumné důvody, a on by od ní víc nečekal. Byla vědma, ne žádný zatracený nezranitelný strážce, který se umí udělat téměř neviditelným. Nyneiva zaťala zuby a přešla k poslednímu provazu. Prvním koněm u něj byla Bela.
Její hranatou, kosmatou postavu si rozhodně nemohla splést, protože i když se jí občas některý kůň podobal, byla by to příliš velká shoda náhod. Nyneiva byla náhle tak ráda, že nevynechala ani poslední řadu, až se z toho roztřásla. Údy se jí tak chvěly, až se bála provazu dotknout, ale mysl měla čistou jako potok Vinný střik. Ať už byl v táboře kterýkoliv z hochů, Egwain tu byla také. A kdyby jeli dva na jednom koni, někteří z bělokabátníků by je dostihli bez ohledu na to, kam až by se koně zaběhli, a někdo by pak zemřel. Nyneiva si tím byla tak jistá, jako by naslouchala větru. U srdce ji z toho bodlo strachem, bála se, jak moc si je jistá. Tohle nemělo nic společného s počasím, úrodou ani nemocí. Proč mi Moirain řekla, že můžu používat sílu? Proč mě nenechala na pokoji?
Zvláštní, ten strach utlumil její třes. Když nařezávala uvazovací provaz, stejně jako ty ostatní, měla ruce pevné, jako by doma mlela bylinky. Vrátila dýku do pochvy a odvázala Beliny otěže. Kosmatá kobylka se prudce probrala ze spánku a pohodila hlavou, ale Nyneiva ji pohladila po nose a tichým hlasem jí promlouvala do ucha. Bela si tiše odfrkla a vypadala spokojeně.
Ostatní koně v této řadě byli také vzhůru a dívali se na ni. Nyneiva si připamatovala Mandarba a váhavě sáhla po další otěži, ale tento kůň proti cizí ruce nic nenamítal. Vskutku, zdálo se, že také touží po pohlazení, jakého se dostávalo Bele. Nyneiva pevně uchopila Beliny otěže a omotala si je kolem zápěstí, přičemž celou dobu nervózně sledovala tábor. Světlé stany byly o necelých třicet sáhů dál, a Nyneiva viděla, jak se mezi nimi pohybují muži. Jestli si všimli, že jsou koně neklidní, a přicházejí se podívat, co to způsobilo...
Zoufale si přála, aby Moirain nečekala na její návrat. Ať už hodlá Aes Sedai učinit cokoliv, nechť to udělá hned. Světlo, ať to udělá hned, než...
Náhle tmu nad táborem roztříštil blesk a na chvíli se noc změnila v den. Zahřmění Nyneivu téměř ohlušilo, a jak klikatý trojzubec udeřil do země těsně za koňmi, až hlína a kamení vylétly do vzduchu jako vodotrysk, ona měla dojem, že se jí podlomí kolena. Rachot drásané země skoro přehlušil burácení hromu. Koně se v té chvíli splašili, řičeli a vzpínali se a uvazovací provazy praskaly jako nitky tam, kde je Nyneiva nařízla. Ještě než zcela zmizel první blesk, prolétl oblohou další.
Nyneiva byla příliš zaneprázdněná, aby stačila zajásat. Při prvním zablesknutí se Bela vrhla na jednu stranu, zatímco druhý kůň se vzpínal a couval opačným směrem. Nyneiva měla pocit, že jí vytrhnou paže z kloubů. Na nekonečnou minutu tu visela ve vzduchu mezi koňmi, nohama nedosáhla na zem a její výkřik přehlušilo další zahřmění. Znovu uhodil blesk, a ještě jednou, a znovu, a hrom burácel bez ustání, jako by se sama nebesa rozzuřila. Když koně nemohli utéci směrem, kterým chtěli, vrhli se zpátky a Nyneiva se konečně dostala na zem. Nyneiva by si byla ráda klekla a uvolnila zmučená ramena, ale na to nebyl čas. Bela a ten druhý kůň s ní cloumali, kouleli očima, až jim bylo vidět bělmo, a hrozilo, že ji srazí na zem a pošlapou. Nyneivě se nějak podařilo zvednout ruce a zachytit se Beliny hřívy, načež se vytáhla na hřbet zmítající se kobylky. Druhou otěž měla stále omotanou kolem zápěstí, až ji měla skoro zaříznutou do masa.
Nyneivě poklesla brada, když kolem prolétl šedý stín, který si však jí a jejích dvou koní nijak nevšímal, ale cvakal zuby na zvířata, jež se nyní rozbíhala všemi směry. Druhý stín smrti ho těsně následoval. Nyneivě se chtělo znovu zaječet, ale nedokázala ze sebe vydat ani hlásku. Vlci! Světlo, pomoz nám! Co to ta Moirain provádí?
Pobízet Belu vůbec nebylo nutné. Kobylka běžela a ten druhý kůň ji ještě rád následoval. Kamkoliv, dokud mohli utíkat, dokud mohli uniknout ohni z oblohy, který zabil noc.
38
Záchrana
Perrin se posunul, jak nejdále to se zápěstími svázanými za zády šlo, a nakonec to s povzdechem vzdal. Když uhnul jednomu kamínku, tlačily ho další dva. Neohrabaně se pokusil zakrýt pláštěm. Noc byla chladná a země z něj vytáhla všechno teplo, jako tomu ostatně bylo každé noci od chvíle, kdy je zajali bělokabátníci. Děti si nemyslely, že by zajatci potřebovali pokrývky nebo nějaké přístřeší. Zvláště ne nebezpeční temní druzi.
Egwain ležela schoulená vedle něj, aby se trochu zahřála, a z vyčerpání usnula hlubokým spánkem. Když se Perrin pohnul, ani neprotestovala. Slunce už bylo dávno pod obzorem a Perrina z celodenní chůze za koněm s oprátkou na krku bolelo celé tělo, ale spánek k němu nepřicházel.
Kolona se nepohybovala příliš rychle. Vzhledem k tomu, že o většinu koní přišli díky vlkům v državě, nemohli bělokabátníci pokračovat v cestě tak rychle, jak by si přáli. Zdržení byla další věc, kterou oběma s Egwain zazlívali. Nicméně se kroutící dvojstup pohyboval pravidelným tempem – urozený pan Bornhald hodlal dorazit do Caemlynu včas, ať už to znamenalo cokoliv – a Perrin se neustále obával, že kdyby upadl, bělokabátník držící druhý konec jeho oprátky by, bez ohledu na to, že kapitán Bornhald nakázal, že je zajatce třeba zachovat při životě pro tazatele z Amadoru, nezastavil. Perrin věděl, že pokud by k tomu došlo, nedokázal by se zachránit. Ruce mu uvolnili, jedině když ho krmili, nebo ho zavedli na latrínu. Oprátka kolem krku mu ztěžovala každičký krok a každý kamínek na cestě se mu mohl stát osudným. Šel s napjatými svaly a nervózně si prohlížel zemi před sebou. Kdykoliv se ohlédl po Egwain, ta dělala to stejné. Když se jejich pohledy setkaly, Egwain měla staženou a vylekanou tvář. Ani jeden se však neodvážil odtrhnout oči od země nadlouho. Perrin se obvykle zhroutil jako podťatý, jakmile ho bělokabátníci nechali zastavit, ale dnes v noci se mu hlavou stále honily myšlenky. Mrazilo ho děsem, který se za poslední dny nahromadil. Kdyby zavřel oči, viděl by jenom věci, které mu Byar sliboval, jakmile dosáhnou Amadoru.
Perrin si byl jistý, že Egwain stále ještě nevěří tomu, co jim Byar tím svým monotónním hlasem vykládal. Pokud by tomu věřila, nebyla by schopná usnout bez ohledu na to, jak unavená byla. Zpočátku Byarovi také nevěřil. Nechtěl. Lidé prostě nemohli dělat takové věci jiným lidem. Ale Byar jim nevyhrožoval. Když mluvil o rozpálených železech a kleštích, o nožích na odřezávání kůže a jehlách, bylo to, jako by hovořil o doušku vody. Vůbec nevypadal, že se je snaží vyděsit. V jeho výrazu nebyl nikdy ani náznak uspokojení. Jemu prostě nezáleželo na tom, zda jsou vyděšení, či nikoliv, jestli budou mučeni, či nikoliv, jestli zůstanou naživu, či nikoliv. A teprve když mu tohle konečně došlo, vyvstal Perrinovi na čele ledový pot. To jej konečně přesvědčilo, že Byar mluví čistou pravdu.