V slabém měsíčním světle našedle zářily pláště dvou strážných. Perrin nerozeznával jejich obličeje, ale věděl, že je pozorují. Jako by se mohli se spoutanýma rukama a nohama o něco pokusit. Od chvíle, kdy ještě bylo dost světla, aby něco viděl, si pamatoval na jejich znechucené pohledy a stísněné výrazy ve tváři, jako by je sem poslali strážit nějaké špinavé obludy, páchnoucí a odpudivé na pohled. Všichni bělokabátníci na ně pohlíželi takhle. Nikdy se to nezměnilo. Světlo, jak je přesvědčím, že nejsme temní druzi, když už jsou přesvědčení, že jimi jsme? Obrátil se mu žaludek. Nakonec se pravděpodobně přizná k čemukoliv, jenom aby tazatele zastavil.
Někdo se blížil, bělokabátník s lucernou. Muž se zastavil, aby si promluvil se strážnými, kteří uctivě odpovídali. Perrin neslyšel, co říkají, ale tu vysokou, vyzáblou postavu poznal.
Přimhouřil oči, protože mu muž přistrčil lucernu k obličeji. Byar držel v druhé ruce Perrinovu sekeru. Prohlásil tuto zbraň za vlastní, aspoň Perrin ho nikdy neviděl bez ní.
„Probuď se,“ řekl lhostejně Byar, jako by si myslel, že Perrin spí se zvednutou hlavou. Svá slova doprovodil tím, že Perrina prudce kopl do žeber.
Perrin zachrčel přes stisknuté zuby. Boky už měl od Byarových bot samou pohmožděninu.
„Řekl jsem, probuď se.“ Znovu se napřáhl a Perrin rychle promluvil.
„Jsem vzhůru.“ Museli jste se ozvat na to, co Byar říkal, jinak si našel způsob, jak vaši pozornost přilákat.
Byar položil lucernu na zem a sklonil se, aby Perrinovi zkontroloval pouta. Hrubě Perrina zatahal za zápěstí a zkroutil mu paže v kloubech. Když zjistil, že uzly jsou pořád stejně pevné, jako je předtím zanechal, Byar zatahal i za provaz, který měl Perrin kolem kotníků, a odtáhl ho kousek po drsné zemi. Byar vypadal příliš hubeně, než aby měl nějakou sílu, ale Perrin klidně mohl být dítětem. Byla to noční rutina.
Jak se Byar narovnával, Perrin si všiml, že Egwain stále ještě spí. „Vzbuď se!“ zařval. „Egwain! Vzbuď se!“
„Co...? Cože?“ Egwain měla hlas vyděšený a stále ještě ochraptělý spánkem. Zvedla hlavu a ve světle lucerny zamrkala.
Byar nedal najevo ani stopy zklamání, že ji nemohl kopnout. Nikdy to nedělal. Jenom jí zaškubal pouty, jako to udělal s Perrinem, a nevšímal si jejího sténání. Způsobovat jiným lidem bolest byla zřejmě jedna z dalších věcí, které se ho nijak nedotýkaly. Perrin byl jediný, komu bolest působil zcela záměrně. I když se na to Perrin nedokázal upamatovat, Byar si pamatoval, že zabil dvě z dětí.
„Proč by měli temní druzi spát,“ utrousil Byar nevzrušeně, „když slušní lidé musí zůstat vzhůru, aby je hlídali?“
„Už posté,“ řekla Egwain unaveně, „my nejsme temní druzi.“
Perrin se napjal. Občas takové popření vyvolalo přednášku přednesenou lhostejným skřípavým hlasem. Přednášku o přiznání a pokání, vedoucí až k popisu metod, které tazatelé používají při jejich získávání. Občas to vyvolalo přednášku a kopanec. K jeho překvapení si toho Byar tentokrát nevšímal.
Místo toho si před nimi dřepl, byl samá hrana a propadlá plocha, a sekeru si položil na kolena. Ve světle lucerny se zatřpytilo zlaté slunce na levé přednici jeho pláště, i dvě zlaté hvězdy pod ním. Byar si sňal přilbici a položil ji vedle lucerny. Pro změnu bylo v jeho tváři cosi jiného než obvyklé pohrdání či nenávist, cosi naléhavého a nečitelného. Položil si ruce na topůrko sekery a mlčky si Perrina prohlížel. Perrin se snažil před tím pohledem neuhnout.
„Zpomaluješ nás, temný druhu, ty a tvoji vlci. Rada pomazaných se o takových věcech již doslechla a chce vědět víc, takže je nutné tě dopravit do Amadoru a předat tazatelům, ale ty nás pořád zpomaluješ. Doufal jsem, že budeme moci pokračovat dost rychle i bez náhradních koní, ale mýlil jsem se.“ Odmlčel se a zamračil se na ně.
Perrin čekal. Byar mu to řekne, až bude připraven.
„Kapitán má těžké dilema,“ prohlásil Byar nakonec. „Kvůli vlkům tě musí dopravit před radu, ale také musí dorazit do Caemlynu. Nemáme volné koně, abyste se mohli vézt, ale jestli vás necháme dál jít pěšky, nedorazíme do Caemlynu včas. Kapitán si je jasně vědom svých povinností a hodlá vás dopravit před radu.“
Egwain vydechla. Byar se upřeně díval na Perrina a ten zase na něj, až se skoro bál mrknout. „Nerozumím,“ řekl pomalu.
„Není čemu rozumět,“ opáčil Byar. „Je to jenom jalová úvaha. Kdybyste unikli, neměli bychom čas vás stopovat. Nemůžeme promarnit ani hodinu, jestli máme do Caemlynu dorazit včas. Kdybyste si, řekněme, rozedrali provazy o ostrý kámen a zmizeli do noci, kapitánovy problémy by se tím vyřešily.“ Aniž odtrhl oči od Perrina, sáhl Byar pod plášť a hodil cosi na zem.
Perrin tu věc automaticky sledoval. Když si uvědomil, co to je, zalapal po dechu. Kámen. Kus skály s ostrým okrajem.
„Byla to jenom taková jalová úvaha,“ prohodil Byar. „Vaši strážní dnes v noci také uvažují.“
Perrinovi náhle vyschlo v ústech. Promysli to! Světlo mi pomoz, promysli to a neudělej žádnou chybu!
Mohla by to být pravda? Potřebují se bělokabátníci opravdu dostat do Caemlynu tak rychle, aby to bylo důležitější než tohle? Nechat podezřelé temné druhy uniknout? Nemělo smysl o tom takhle hloubat, protože toho nevěděl dost. Byar byl jediný bělokabátník, který s nimi kdy promluvil, tedy kromě kapitána Bornhalda, a ani jeden informacemi zrovna neplýtval. Další věc. Jestli Byar chce, aby utekli, proč jim prostě nepřeřízne pouta? A chce Byar vůbec, aby utekli? Byar, který je až do morku kostí přesvědčen, že jsou temní druzi. Byar, který temné druhy nenávidí víc než Temného samotného. Byar, který hledal jakoukoliv záminku, aby mu mohl způsobit bolest, protože zabil dva bělokabátníky. Byar že chce, aby utekli?
Jestli měl Perrin předtím pocit, že přemýšlí ostošest, tak teď se mu myšlenky hnaly hlavou jako lavina. Přes okolní chlad mu po tvářích stékaly čůrky potu. Ohlédl se na strážné. Byly to jenom světle šedé stíny, ale Perrinovi připadalo, že jsou napružení a čekají. Kdyby ho s Egwain zabili při pokusu o útěk, když si předtím rozedrali provazy o ostrý kámen, který tu mohl náhodou ležet... Kapitánovo dilema by se tím rázem vyřešilo, to tedy ano. A Byar by je měl hezky mrtvé, tak, jak si přál.
Hubený muž zvedl přilbici a začal vstávat.
„Počkej,“ zadržel ho chraptivě Perrin. Myšlenky se mu v hlavě převalovaly, jako by marně hledaly cestu ven. „Počkej, chci si promluvit. Já...“
Přichází pomoc!
Ta myšlenka mu zazářila v hlavě, jasný výtrysk světla uprostřed zmatku, a tak ho překvapila, že na chvíli zapomněl na všechno ostatní, dokonce i na to, kde byl. Strakuše byla naživu. Elias, pomyslel si k vlku a beze slov se ptal na to, zda je i člověk naživu. Vrátil se mu obraz. Elias, ležící na lůžku ze smrkových větví vedle malého ohýnku v jeskyni, obvazující si ránu na boku. Byl to jenom okamžik. Perrin zazíral na Byara a začal se přihlouple usmívat. Elias byl naživu. Strakuše byla naživu. A pomoc byla na cestě.
Byar se odmlčel a s pohledem upřeným na Perrina povstal. „Právě se ti cosi honí hlavou, Perrine z Dvouříčí, a já se dozvím, co to bylo.“