Perrin si na chvilku myslel, že má na mysli zprávu od Strakuše. Po obličeji mu přeběhl výraz panického strachu, následovaný úlevou. Byar to přece nemohl vědět.
Byar si změny výrazu všiml a bělokabátníkovy oči poprvé zabloudily ke kameni, který předtím hodil na zem.
Perrin si uvědomil, že to znovu zvažuje. Jestli změní názor, odváží se je nechat naživu, aby mohli mluvit? Provazy lze rozedrat, až už jsou lidé, které poutaly, mrtví, i když by tím riskoval prozrazení. Perrin se Byarovi podíval do očí – jeho hluboko zapadlé oči jako by vyhlížely z hlubokých, temných jeskyní – a uviděl tam rozsudek smrti.
Byar otevřel ústa, a jak Perrin čekal, až ho vysloví nahlas, začaly se dít věci. Bylo to rychlejší než myšlenka.
Jeden ze strážných náhle zmizel. Jednu chvíli tam stály dvě nejasné postavy, vzápětí jednu pohltila noc. Druhý strážný se obrátil a chystal se vykřiknout, ale než stihl vydat hlásku, ozvalo se žuchnutí a on padl jako podťatý.
Byar se prudce otočil. Byl rychlý jako útočící zmije, a máchl sekerou tak rychle, až zabzučela. Perrinovi málem vylezly oči z důlků, protože měl pocit, jako by do světla lucerny vplula noc. Otevřel ústa, ale hrdlo měl stažené strachem. Na okamžik skoro zapomněl, že je chce Byar zabít. Bělokabátník byl jinou lidskou bytostí, a noc ožila, aby si je vzala všechny.
Pak se temnota útočící na světlo změnila v Lana, jehož plášť při pohybu procházel odstíny šedé až po černou. Sekera v Byarových rukou vyrazila jako blesk... a Lan se nedbale uhnul a nechal čepel projít tak blízko, že musel cítit, jak od ní jde vítr. Byarovi se rozšířily oči, protože ho síla úderu vyvedla z rovnováhy, a strážce zaútočil rukama a nohama tak rychle, že si Perrin nebyl jist, zda to vše viděl. Jist si však byl tím, že se Byar zhroutil jako loutka. Než bělokabátník dopadl, strážce už byl na kolenou u lucerny a zhasil ji.
Tma se náhle vrátila a Perrin se nevidoucíma očima rozhlížel kolem sebe. Lan zřejmě opět zmizel.
„Je to opravdu...?“ Egwain tlumeně vzlykla. „Mysleli jsme, že jsi mrtvý. Mysleli jsme, že jste všichni mrtví.“
„Ještě ne.“ Strážcův tichý šepot byl podbarven pobavením.
Strážce se dotkl Perrina a našel jeho pouta. Lan přeřízl provazy, aniž za ně příliš tahal, a Perrin byl volný. Když se posadil, jeho rozbolavělé svaly protestovaly. Masíroval si zápěstí a zadíval se na šedavou hromádku, která bývala Byarem. „To jsi...? Je...?“
„Ne,“ odpověděl Lan tiše z temnoty. „Nezabíjím, pokud nechci. Ale chvíli nás nebude obtěžovat. Přestaň mi klást otázky a sežeň pár jejich plášťů. Nemáme moc času.“
Perrin se odplazil k Byarovi. Musel se přinutit dotknout se ho, a když ucítil, že se bělokabátníkovi zvedá hruď, málem ucukl. Jak odvazoval bílý plášť a stahoval ho z Byara, mrazilo ho po celém těle. Přesto, co Lan říkal, si představoval, jak se muž s hlavou připomínající lebku náhle zvedá. Spěšně kolem sebe hmatal, dokud nenašel svou sekeru, pak se přikradl k dalšímu strážnému. Nejdřív mu připadalo zvláštní, že necítí odpor, když se měl tohoto muže dotknout, ale pak mu to došlo. Všichni bělokabátníci ho nenáviděli, ale to byl lidský cit. Byar necítil nic, pouze to, že by měl Perrin zemřít. On žádnou nenávist necítil, on necítil vůbec nic.
Posbíral dva pláště do náručí, obrátil se – a zachvátila ho panika. Ve tmě náhle ztratil veškerý pojem o směru, o tom, jak najít cestu zpátky k Lanovi a ostatním. Stál tam jako vrostlý do země a bál se pohnout. Dokonce i Byar byl bez svého bílého pláště zcela zahalen temnotou. Neměl se podle čeho zorientovat. Žádný způsob, jak by mohl najít cestu z tábora.
„Tady.“
Perrin klopýtal podle Lanova šepotu, až ho zastavily čísi ruce. Egwain byla jen matným stínem a Lanova tvář pouhou skvrnou, zbytek strážce tu zdánlivě vůbec nebyl. Perrin cítil, že se na něj dívají, a napadlo ho, zda by to neměl vysvětlit.
„Oblečte si ty pláště,“ vyzval je tichounce Lan. „Rychle. Ty svoje smotejte. A nedělejte hluk. Ještě nejste v bezpečí.“
Perrin chvatně podal jeden plášť Egwain a ulevilo se mu, že se nemusel zpovídat z toho, jaký měl strach. Svůj plášť smotal do ranečku a přehodil si přes ramena ten bílý. Když si ho oblékal, cítil mrazení mezi lopatkami. Byl to snad nakonec Byarův plášť? Skoro měl dojem, že z něj vyzáblého muže cítí.
Lan jim nařídil, aby se vzali za ruce, a Perrin jednou rukou uchopil sekeru a druhou Egwaininu ruku a přál si, aby už strážce konečně vyrazil, takže by ho to přestalo nutkat, aby se prostě bezhlavě rozběhl pryč. Ale oni tam jenom tak postávali, obklopeni stany dětí Světla, dvě postavy v bílých pláštích a jedna, kterou bylo sice možné vycítit, ale ne uvidět.
„Brzy,“ špitl Lan. „Už to bude.“
Noční oblohou nad táborem prolétl blesk a udeřil tak blízko, že Perrin cítil, jak mu naskakuje husí kůže. Těsně za řadami stanů vylétla do vzduchu hlína a výbuch na zemi se spojil s tím na obloze. Než světlo zmizelo, Lan už je odváděl pryč.
Při prvním kroku proťal temnotu další záblesk. Blýskalo se jako při ohňostroji, takže se temnota objevovala vždy jen nakratičko. Hrom burácel, jedno zahřmění se přelévalo do dalšího, takže to znělo jako nepřetržité dunění. Splašení koně řičeli, jejich kvílení však až na okamžiky, kdy hromobití poněkud utichlo, nebylo vůbec slyšet. Ze stanů klopýtali muži, někteří ve svých bílých pláštích, jiní jen v nedbalkách, někteří pobíhali sem a tam a jiní stáli jako opaření.
A tím vším je Lan táhl poklusem. Perrin utíkal jako poslední. Jak běželi kolem, bělokabátníci se na ně dívali s rozšířenýma očima. Pár jich na ně zakřičelo, jejich výkřiky se však ztratily v dunění z nebes a s bílými plášti ovinutými kolem těla se je nikdo nepokusil zastavit. Utíkali mezi stany a ven z tábora do noci a nikdo proti nim nezvedl ruku.
Půda pod Perrinovýma nohama se zvlnila, a jak se nechal táhnout dál, švihaly ho keře. Zablesklo se a opět nastala tma. Oblohou se ještě chvíli valily ozvěny hromů, než také utichly. Perrin se ohlédl přes rameno. Mezi stany teď hořela hrstka ohňů. Některé blesky musely udeřit do stanů, nebo možná muži v panice převrhli lucerny. Bělokabátníci pořád pokřikovali, jejich hlasy se slabě nesly nocí, a snažili se znovu nastolit pořádek a zjistit, co se vlastně stalo. Uprchlíci začali vystupovat do svahu a stany, ohně a křik nechali daleko za sebou.
Jak se Lan prudce zastavil, Perrin šlápl Egwain na nohu. Před nimi stáli v měsíčním světle tři koně.
Pohnul se jakýsi stín a ozval se Moirainin hlas těžký podrážděním. „Nyneiva se ještě nevrátila. Bojím se, že ta mladá žena udělala nějakou hloupost.“ Lan se otočil na patě, jako by se chtěl vrátit zpátky, odkud právě přišli, ale jediné Moirainino slovo, znějící jako prásknutí bičem, ho zastavilo. „Ne!“ Lan se zarazil a úkosem se na Moirain podíval. Vidět byl jenom jeho obličej a ruce, a i ty jenom jako matné šedavé skvrny. Moirain pokračovala sice jemnějším, leč o nic méně pevným tónem. „Některé věci jsou důležitější než jiné. To víš.“ Strážce se nehýbal a její hlas znovu ztvrdl. „Pamatuj na svou přísahu, al’Lane Mandragorane, pane ze Sedmivěží! A co přísaha diadémového rytíře Malkierů?“
Perrin zamrkal. Tohle všechno Lan byl? Egwain cosi zamumlala, ale on nedokázal odtrhnout zrak od scény před sebou. Lan tam stál jako vlk ze Strakušiny smečky, vlk zahnaný do úzkých maličkou Aes Sedai a marně hledající cestu k úniku.
Strnulou scénu narušilo praskání lámajících se větviček v lese. Lan se dvěma dlouhými kroky postavil mezi Moirain a zdroj hluku a bledé měsíční světlo se odrazilo od jeho meče. Za praskání a lupání podrostu z lesa vyrazili dva koně, jeden pod jezdcem.