„Belo!“ zvolala Egwain ve chvíli, kdy Nyneiva ze hřbetu kosmaté kobylky prohodila: „Skoro jsem vás znova nenašla. Egwain! Díky, Světlo, ty žiješ!“
Sklouzla z Bely, ale jak vyrazila k oběma zachráněným, popadl ji za paži Lan a na místě ji zastavil. Nyneiva k němu vzhlédla.
„Musíme jet, Lane,“ ozvala se Moirain a opět mluvila zcela nevzrušeně. Strážce vědmu pustil.
Nyneiva si mnula ruku a spěchala, aby objala Egwain, ale Perrin měl dojem, že také zaslechl, jak se tiše zasmála. Zmátlo ho to, protože se mu nezdálo, že by to mělo něco společného s radostí nad tím, že je znovu vidí.
„Kde je Rand s Matem?“ zeptal se.
„Někde jinde,“ opáčila Moirain a Nyneiva cosi zabručela ostrým tónem, nad kterým Egwain zalapala po dechu. Perrin zamrkal. Zachytil konec povoznické kletby, a to dost hrubé. „Světlo dá, že budou v pořádku,“ pokračovala Aes Sedai, jako by si ničeho nevšimla.
„Nikdo z nás v pořádku nebude,“ podotkl Lan, „jestli nás bělokabátníci chytí. Převlékněte si pláště a do sedel.“
Perrin se vyškrábal na koně, kterého Nyneiva přivedla spolu s Belou. To, že neměl sedlo, mu nevadilo. Doma často nejezdíval, ale pokud ano, tak většinou bez sedla. Pořád si nesl bílý plášť, teď stočený a přivázaný k opasku. Strážce říkal, že pro děti nesmějí nechat žádné stopy, které by jim mohly pomoci. Perrin měl stále dojem, že z látky cítí Byarův pach.
Vyrazili na cestu. Strážce na svém vysokém černém hřebci je vedl. Perrin cítil, jak se s ním opět spojila Strakuše. Zase někdy. Víc pocit než slova, vanul z něj příslib předurčeného setkání, očekávání toho, co se má stát, odevzdanosti tomu, co se má stát, všechno rozdělené v rovinách. Perrin se pokusil zeptat kdy a proč a v náhlém návalu strachu pospíchal. Stopa vlků zeslábla, až zmizela docela. Spěšné otázky vyvolaly pouze tu stejnou starostmi obtíženou odpověď. Zase někdy. Pronásledovala ho ještě dlouho poté, co vědomí vlků vyhaslo.
Lan pomalu, ale odhodlaně mířil k jihu. Temnotou zahalená divočina, zvlněná půda, podrost skrytý do doby, než na něj člověk šlápl, a stromy vrhající hluboké stíny žádné rychlejší tempo stejně nedovolovaly.
Dvakrát je strážce opustil a odjel zpátky k srpku měsíce, až s Mandarbem splynuli s nocí. V obou případech se vrátil a oznámil, že po pronásledování není ani stopy.
Egwain se držela blízko Nyneivy. K Perrinovi se občas donesly útržky vzrušeného hovoru pronášeného tlumenými hlasy. Těm dvěma se vrátila dobrá nálada, jako by znovu našly domov. Perrin se držel na konci jejich malého zástupu. Občas se vědma v sedle obrátila a ohlédla se po něm a on jí pokaždé zamával, jako by chtěl říci, že je v pořádku a zůstane, kde je. Měl o čem přemýšlet, i když si to zatím nedokázal srovnat v hlavě. Co se má stát. Co se má stát?
Když Moirain konečně nechala zastavit, Perrin měl dojem, že do svítání už nezbývá mnoho času. Lan našel úval, kde mohl v dolíku rozdělat oheň, aniž by ho bylo zvenčí vidět.
Konečně se mohli zbavit těch bílých plášťů. Zakopali je do jámy vedle ohniště. Perrin už už chtěl odhodit plášť, jejž používal, když tu koutkem oka zachytil vyšité zlaté slunce na hrudi, i dvě hvězdy pod ním. Pustil plášť, jako kdyby páchl, poodešel otíraje ruce do kabátu a sedl si opodál.
„Tak,“ prohlásila Egwain, když Lan zasypával jámu, „poví mi někdo, kde jsou Rand s Matem?“
„Myslím, že jsou v Caemlynu,“ řekla opatrně Moirain, „nebo na cestě tam.“ Nyneiva si nahlas opovržlivě odfrkla, ale Aes Sedai pokračovala, jako by ji vědma nebyla přerušila. „I kdyby nebyli, já je najdu. To slibuji.“
Mlčky pojedli chléb, sýr a horký čaj. Dokonce i Egwainino nadšení ustoupilo vyčerpání. Vědma ze svého vaku vytáhla mazání na podlitiny, které Egwain zůstaly po poutech, a jinou na další modřiny. Když došla k místu, kde seděl na okraji kruhu světla vrhaného ohněm Perrin, ten ani nevzhlédl.
Nyneiva tam chvíli stála mlčky a dívala se na něj, pak si dřepla, vak položila vedle sebe a ostře mu nařídila: „Svlíkni si kabát a košili, Perrine. Řekli mi, že jeden z těch bělokabátníků tě neměl právě v lásce.“
Perrin ji pomalu poslechl, stále ještě napůl ztracen ve Strakušině zprávě, a pak Nyneiva zalapala po dechu. Perrin k ní překvapeně vzhlédl, načež se podíval na svou obnaženou hruď. Byla to jedna změť barev, ty novější, purpurové skvrny překrývaly starší, vybledlé do žlutých a hnědých odstínů. Pouze silná vrstva svalů, které si vypracoval v kovárně pantáty Luhhana, ho zachránila před polámanými žebry. Jelikož měl hlavu plnou vlků, podařilo se mu na bolest úplně zapomenout, ale teď se mu připomněla a všechna se vrátila zpátky. Mimoděk se zhluboka nadechl a prudce stiskl rty, aby nezaúpěl nahlas.
„Jak tě mohl tak nenávidět?“ zeptala se Nyneiva zvědavě.
Já zabil dva muže. Nahlas prohodiclass="underline" „Ani nevím.“
Nyneiva se prohrabala svým vakem a Perrin sebou trhl, když mu začala na podlitiny roztírat olejové mazání. „Zemní břečťan, pětiprstník a kořen zlatovlásku,“ poznamenala Nyneiva.
Bylo to horké i studené zároveň, a Perrin se celý třásl, přičemž byl zlitý potem, ale nic nenamítal. Již z dřívějška měl zkušenosti s Nyneivinými mazáními a obklady. Jak mu prsty jemně vtírala směs do kůže, horko i mrazení zmizely a s sebou odnesly i všechnu bolest. Purpurové skvrny vybledly dohněda, hnědé a žluté zesvětlaly a některé zmizely docela. Perrin se zkusmo nadechl. Skoro nic necítil.
„Vypadáš překvapeně,“ utrousila Nyneiva. Sama vypadala trochu překvapeně a kupodivu i vyděšeně. „Příště můžeš zajít za ní.“
„Překvapeně ne,“ uklidňoval ji honem Perrin, „jenom jsem rád.“ Nyneivina mazání fungovala někdy rychle, jindy pomalu, ale fungovala vždycky. „Co... co se stalo Randovi s Matem?“
Nyneiva právě strkala fióly a kelímky zpátky do vaku a každý tam vrazila takovou silou, jako by musela překonávat nějaký odpor. „Ona říká, že jsou v pořádku. Ona říká, že je najdeme. V Caemlynu, říká ona. Taky říká, že je pro nás nesmírně důležité, abychom to nedělali, ať už je to cokoliv. Říká spoustu věcí.“
Perrin se chtě nechtě zazubil. Ať už se změnilo cokoliv, vědma zůstala vědmou, a s Aes Sedai nebyly ani zdaleka přítelkyněmi.
Náhle se Nyneiva zarazila a upřeně se Perrinovi zadívala do tváře. Pustila vak a přitiskla mu hřbety rukou na tváře a čelo. Perrin se snažil ucuknout, ale ona si oběma rukama přidržela jeho hlavu a palci mu zvedla víčka. Zahleděla se mu do očí a něco si pro sebe mumlala. Přesto, jak byla malá, ho snadno udržela. Když Nyneiva nechtěla, nebylo nikdy snadné se jí dostat ze spárů.
„Tomu nerozumím,“ řekla nakonec, pustila ho a dřepla si na paty. „Kdybys měl žlutookou zimnici, nedokázal by ses ani postavit. Ale ty nemáš ani horečku, ani bělmo ti nezežloutlo, jenom duhovky.“
„Žluté duhovky?“ ozvala se Moirain a Perrin i Nyneiva nadskočili. Aes Sedai se přiblížila úplně tiše. Perrin si všiml, že Egwain spí u ohně zabalená do pláště. Jemu se také zavíraly oči.
„To nic není,“ řekl, ale Moirain mu položila ruku pod bradu a zvedla mu hlavu, aby se mu mohla zadívat do očí, jako to udělala Nyneiva. Perrin se jí vytrhl a zamrazilo ho. Obě ženy se k němu chovaly jako k dítěti. „Říkal jsem, že to nic není.“