„Tohle se nijak předpovědět nedalo.“ Moirain mluvila jakoby k sobě. Zdálo se, že se dívá na něco za Perrinem. „Že by něco bylo určeno k vetkání do vzoru, či jeho změně? A jestli má dojít ke změně, tak čí rukou? Kolo tká, jak si kolo přeje. Musí tak být.“
„Ty víš, co to je?“ zeptala se Nyneiva s nechutí a pak zaváhala. „Můžeš pro něj něco udělat? Použít to vaše léčení?“ Žádost o pomoc, přiznání, že nemůže nic udělat, jako by z ní tahali párem koní.
Perrin se na obě ženy zamračil. „Jestli si chcete popovídat o mně, mluvte se mnou. Jsem přímo tady.“ Ani jedna se na něj nepodívala.
„Léčení?“ Moirain se usmála. „Léčení s tímhle nemůže nic udělat. Tohle není choroba a nebude...“ Krátce zaváhala. Pak se podívala na Perrina, byl to rychlý pohled, kterým litovala spousty věcí. Ale ten pohled mu nicméně nepatřil, a Perrin cosi trpce zabručel, když se Moirain obrátila zpátky k Nyneivě. „Chtěla jsem říci, že mu to neublíží, ale kdo ví, jak to skončí? Přinejmenším mohu říci, že mu to neublíží přímo.“
Nyneiva vstala, oprášila si kolena a postavila se Aes Sedai čelem. „To mi nestačí. Jestli s ním něco není v pořádku...“
„Co se stalo, stalo se. Co je utkáno, se už nedá změnit.“ Moirain se prudce odvrátila. „Musíme se vyspat, dokud to ještě jde, a vyrazit na cestu s prvním světlem. Jestli Temného ruka natolik zesílila... Musíme se rychle dostat do Caemlynu.“
Nyneiva rozzlobeně popadla svůj vak a odkráčela dřív, než mohl Perrin něco říci. Začal tedy aspoň nadávat, ale pak ho zasáhla jedna myšlenka jako fyzický úder. Moirain to ví. Aes Sedai ví o vlcích. A myslí si, že to může být práce Temného. To pomyšlení ho úplně roztřáslo. Chvatně si oblékl košili, neohrabaně si ji zastrkal do kalhot a natáhl si kabát a plášť. Šaty mu příliš nepomohly. Cítil, jak ho mrazí v kostech, až se mu morek mění na zmrzlý rosol.
Lan se svezl na zem, zkřížil nohy a odhodil plášť. Perrin tomu byl rád. Nebylo příjemné dívat se na strážce a vidět, jak uhýbá očima.
Dlouhou chvíli se jenom dívali jeden na druhého. Tvrdé rysy strážcova obličeje byly zcela nečitelné, ale Perrin měl dojem, že v jeho očích zahlédl... něco. Soucit? Zvědavost? Obojí?
„Ty to víš?“ zeptal se a Lan kývl.
„Něco, ne všechno. To se ti to stalo jenom tak, z ničeho nic, nebo jsi potkal průvodce, prostředníka?“
„Byl tam jeden muž,“ začal Perrin pomalu vykládat. On to ví, ale myslí si to stejné jaká Moirain? „Říkal, že se jmenuje Elias. Elias Machera.“ Lan se zhluboka nadechl a Perrin se na něj podíval lépe. „Ty ho znáš?“
„Znal jsem ho. Hodně mě naučil, o Morně a o tomhle.“ Lan se dotkl jílce meče. „Byl to strážce, než... než se to stalo. Červené adžah...“ Ohlédl se na Moirain, která ležela u ohně.
Bylo to poprvé, co si Perrin u strážce všiml nějakého zaváhání. V Shadar Logothu byl Lan sebejistý a silný, stejně jako když čelil mizelcům a trollokům. Teď se také nebál – o tom byl Perrin přesvědčen – ale byl ostražitý, jako by toho snad mohl prozradit moc. Jako by to, co řekne, mohlo být nebezpečné.
„O červených adžah jsem slyšel,“ poznamenal Perrin.
„A většina toho, cos slyšel, je bezpochyby špatná. Musíš pochopit, že v Tar Valonu jsou... různé kliky. Jedny s Temným bojují jedním způsobem, další jiným. Cíl mají stejný, ale ty rozdíly... ty rozdíly mohou změnit životy, nebo je i ukončit. Životy lidí i států. Je v pořádku, tedy Elias?“
„Myslím, že ano. Bělokabátníci říkali, že ho zabili, ale Strakuše...“ Perrin se na strážce nejistě zadíval. „Nevím.“ Lan jeho odpověď zřejmě přijal, byť váhavě, a povzbudil ho, aby pokračoval. „Ta komunikace s vlky. Moirain si zřejmě myslí, že to má něco... něco společnýho s Temným, že?“ Nikdy neuvěří, že je Elias temný druh.
Ale Lan zaváhal a Perrinovi vyvstal na čele pot, chladné krůpěje, které noc ještě ochladila. Než strážce promluvil, stékaly mu po lících.
„Ne samo o sobě, to ne. Někteří tomu věří, ale mýlí se. Bylo to staré a ztracené dávno předtím, než se objevil Temný. Ale co shoda okolností, kováři? Vzor má v sobě i náhodu – aspoň pro tvé oči – ale jaká je naděje, že potkáš člověka, který tě touhle věcí provede, a že ty budeš ten, kdo jeho rady bude moci sledovat? Vzor vytváří velkou síť, někteří ji nazývají krajka věků, a vy, mládenci, jste jejím středobodem. Myslím, že teď ve vašich životech mnoho místa pro náhody nezbývá. Takže jste byli vybráni? A pokud ano, tak Světlem, či Stínem?“
„Temný se nás nemůže dotknout, dokud ho nepojmenujeme.“ Perrin si okamžitě vzpomněl na sny o Ba’alzamonovi, na sny, které byly víc než pouhými sny. Setřel si pot z obličeje. „Nemůže.“
„Tvrdohlavý jako beran,“ zadumal se strážce. „Možná dost umíněný, aby tě to nakonec zachránilo. Vzpomeň si, v jaké době to žijeme. Vzpomeň si, co ti říkala Moirain Sedai. V této době se mnoho věcí rozplývá a rozbíjí. Staré přehrady slábnou, staré zdi se hroutí. Přehrady mezi tím, co je a co bylo, mezi tím, co je a co bude.“ Hlas mu zvážněl. „Zdi Temného věznice. Tohle by mohl být konec věku. Možná, než zemřeme, uvidíme zrod dalšího věku. Nebo je to možná konec věků, konec samotného času. Konec světa.“ Náhle se Lan zazubil, ale úsměv to byl velice zachmuřený. V očích se mu vesele zablesklo, ale byl to smích člověka stojícího pod šibenicí. „S tím si ale my hlavu lámat nemusíme, co, kováři? My budeme se Stínem bojovat do posledního dechu, a jestli nás přemůže, půjdeme k zemi a ještě budeme kousat a škrábat. Vy, lidi z Dvouříčí, jste moc umínění, abyste se vzdali. S tím, že ti Temný zamíchal se životem, si hlavu nelámej. Teď jsi zpátky mezi přáteli. Pamatuj, kolo tká, jak si kolo přeje, a tohle nemůže změnit dokonce ani Temný, ne když na vás dává pozor Moirain. Ale vaše přátele bychom měli radši hezky rychle najít.“
„Co tím myslíš?“
„Nemají s sebou Aes Sedai, aby je chránila před dotekem pravého zdroje. Kováři, zdi jsou možná oslabené natolik, aby Temný sám mohl ovlivnit některé události. Není úplně volný, to bychom tu jinak už nebyli, ale možná může vlákna jemně posunout. Takže někdo náhodou zahne za jiný roh, náhodou se setká s někým jiným, náhodou něco řekne, nebo to aspoň vypadá jako náhoda, a oni už mohou být tak hluboko ve Stínu, že je ani Moirain nedokáže přivést nazpátek.“
„Musíme je najít,“ řekl Perrin a strážce se uchechtl.
„A o čem teď mluvím? Trochu se prospi, kováři.“ Lan si znovu obtočil plášť kolem těla a vstal. Ve slabém světle ohně a měsíce vypadal skoro jako součást stínů za sebou. „Do Caemlynu nám zbývá ještě pár namáhavých dnů. Jenom se modli, abychom je tam našli.“
„Ale Moirain... ona je přece může najít kdekoliv, ne? Říká, že může.“
„Ale dokáže je najít včas? Jestli je Temný dost silný, aby se sám ujal věcí, utíká nám čas. Modli se, abychom je našli v Caemlynu, kováři, jinak jsme možná všichni ztraceni.“
39
A je tkána síť
Rand se z vysokého okna ve svém pokoji U královnina požehnání díval na davy lidí. Lidé se s křikem hnali ulicí. Všichni mířili stejným směrem a mávali praporci a zástavami, stříbrný lev tam stál na stráži na tisících rudých polí. Caemlyňané i cizinci, všichni běželi pospolu, a pro změnu nikdo netoužil rozbít jiným lidem hlavu. Dneska, možná, tu byla jen jediná frakce.
Rand se odvrátil od okna a zazubil se. Hned po dni, kdy Egwain s Perrinem vejdou do místnosti, živí a rozesmátí nad tím, co viděli, byl tohle den, na který se těšil nejvíc.