„Jdeš se mnou?“ zeptal se znovu.
Mat se zamračil. Ležel stočený do klubíčka na posteli. „Vezmi si s sebou toho trolloka, co se s ním tak kamarádíš.“
„Krev a popel, Mate, on není trollok. Jsi jenom hloupě umanutý. Kolikrát se chceš o tomhle hádat? Světlo, je to jako kdybys ještě nikdy neslyšel o ogierech.“
„Nikdy jsem neslyšel o tom, že vypadají jako trolloci.“ Mat zabořil obličej do polštáře a schoulil se ještě víc.
„Hloupě umanutý,“ zabručel Rand. „Jak dlouho se tu hodláš skrývat? Já ti nebudu nosit jídlo nahoru po všech těch schodech věčně. A taky by ses mohl vykoupat.“ Mat se na lůžku nahrbil, jako by se chtěl zavrtat hlouběji. Rand si povzdechl a odešel ke dveřím. „Máš poslední možnost jít se mnou, Mate. Já odcházím.“ Pomalu zavíral dveře v naději, že si to Mat rozmyslí, ale jeho přítel se ani nepohnul. Dveře cvakly.
Na chodbě se Rand opřel o dveřní rám. Mistr Gill říkal, že o dvě ulice dál bydlí jakási stařena, matka Goruba, porodní bába, která taky prodává bylinky a mazání, pečuje o nemocné a předpovídá budoucnost. Jako by mluvil o vědmě. Mat potřeboval Nyneivu, nebo možná Moirain, ale po ruce byla pouze matka Goruba. Kdyby ji však přivedl ke Královninu požehnání, mohlo by to přilákat nevhodný druh pozornosti, tedy pokud by vůbec přišla. Na ni, stejně jako na Mata a na něj.
Bylinkáři a pokoutní ranhojiči se teď v Caemlynu příliš neukazovali. O každém, kdo se zabýval léčením či předpovídáním budoucnosti, kolovaly nejrůznější klevety. Každé noci lidé bezuzdně pomalovávali dveře sousedů dračími špičáky, někdy dokonce i za denního světla, a když někdo začal vykřikovat o temných druzích, snadno mohli zapomenout, kdo jim vyléčil horečku či bolení zubů. Taková byla ve městě nálada.
Nebylo to, jako kdyby byl Mat opravdu nemocný. Snědl všechno, co mu Rand z kuchyně donesl – i když od nikoho jiného by si nic nevzal – a nikdy si na bolesti nebo horečku nestěžoval. Jenom odmítal opustit pokoj. A Rand si byl tak jistý, že ho dneska vytáhne ven.
Rand si upravil plášť na ramenou a posunul si opasek tak, aby meč i rudá látka ovinutá kolem něj byly méně na očích.
U paty schodiště se setkal s mistrem Gillem, který se právě chystal nahoru. „Ve městě je někdo, kdo se po vás vyptává,“ řekl hostinský přes fajfku. Rand cítil, jak ho zaplavila vlna naděje. „Ptá se po vás a těch vašich přátelích, jménem. Aspoň po vás mládencích. Zdá se, že vás tři mládence chce nejvíc.“
Naději nahradila úzkost. „Kdo?“ zeptal se Rand. Nemohl si pomoci, aby netěkal očima sem a tam po chodbě. Kromě nich dvou byla prázdná, od východu do boční uličky až ke dveřím do šenku.
„Jméno neznám. Jenom jsem o něm slyšel. Nakonec se doslechnu o všem, co se v Caemlynu děje. Žebrák.“ Hostinský zavrčel. „Slyšel jsem, že je pološílenej. Přesto může dostat královnin dar v paláci, i když jsou věci tak špatné jako teď. Za vznešených dní by mu ho královna sama předala vlastníma rukama. Nikdy nikoho z žádného důvodu neodmítli. V Caemlynu nikdo nemusí žebrat. Dokonce ani člověk, na kterýho je vydanej zatykač, nemůže být zatčenej, když přebírá královnin dar.“
„Temný druh?“ navrhl Rand váhavě. Jestli temní druzi znají naše jména...
„Ty máš temný druhy na mozku, mládenče. Určitě tady jsou, ale to, že bělokabátníci každýho vytočili, ještě není důvod, aby sis myslel, že jich je město plný. Víš, jaký řeči ti troubové začali vést teď? ‚Zvláštní postavy.‘ Věřil bys tomu? Zvláštní postavy se kradou za noci kolem města.“ Hostinský se zařehtal, až se mu teřich třásl.
Randovi ale do smíchu nebylo. Hyam Kinch také mluvil o zvláštních postavách, a určitě tady bylo dost mizelců. „Jaké postavy?“
„Jaký? Já nevím, jaký. Zvláštní postavy. Nejspíš trolloci. Stínomilové. Sám Luis Therin Telamon, vrátil se a je vysoký deset sáhů. Jaký postavy si myslíš, že si lidi budou představovat teď, když jim ten nápad nasadili do hlavy? Ale ty si s tím hlavu lámat nemusíš.“ Mistr Gill si Randa chvíli prohlížel. „Jdeš ven, co? No, nemůžu říct, že by mě to nelákalo, dokonce ani dneska, ale kromě mě tu už skoro nikdo nezůstal. Co tvůj přítel?“
„Matovi není dobře. Možná později.“
„No, staň se, co se má stát. Dávej teď na sebe pozor. Dokonce i dneska tam budou dobrý královniny lidi v menšině, Světlo ať spálí ten den, kdy jsem na to pomyslel. Nejlepší bude, když odejdeš zadem. Dva z těch zatracenejch zrádců sedí naproti přes ulici a pozorujou mý dveře. Vědí, na čí straně stojím, pro Světlo!“
Rand vystrčil hlavu ze dveří a než vyklouzl do uličky, rozhlédl se oběma směry. Mohutný chlap, kterého najal mistr Gill, stál u vchodu do uličky, opíral se o oštěp a se zdánlivým nedostatkem zájmu pozoroval lidi běžící kolem něj. Rand věděl, že je to jen zdání. Očím toho chlapíka s těžkými víčky – jmenoval se Lamželezo – neunikla ani myš, a i přes svou tělnatost se dokázal pohnout jako blesk. Také byl přesvědčen, že královna Morgasa je vtělením Světla, nebo skoro. Kolem Královnina požehnání bylo tucet takových mužů.
Lamželezo nastražil uši, když Rand dorazil k ústí uličky, ale pozornost od hlavní ulice neodtrhl. Rand věděl, že ho slyšel přicházet.
„Dneska si hlídej záda, člověče.“ Lamželezův hlas zněl, jako když se na pánvi přesýpá štěrk. „Až začnou potíže, bude dobrý mít tě tady, a ne někde s nožem v zádech.“
Rand se na zavalitého chlapíka ohlédl, ale příliš překvapeně se netvářil. Sice se vždycky snažil meč zakrývat, ale tohle nebylo poprvé, kdy některý z mužů mistra Gilla soudil, že umí bojovat. Lamželezo se za ním neohlédl. Měl za úkol strážit hostinec, a to také dělal.
Rand si zastrčil meč dál pod plášť a připojil se k proudu lidí. Zahlédl oba muže, o nichž se zmiňoval hostinský. Stáli na obrácených sudech, aby viděli přes dav lidí. Ze své příslušnosti nedělali žádné tajemství. Nejen že měli meče ovinuté bílou látkou a převázané červenou šňůrou, měli dokonce bílé pásky na rukávech a bílé kokardy na kloboucích.
Nebyl ještě v Caemlynu dlouho, když zjistil, že rudé krytí na meči, rudé pásky či kokardy znamenají podporu královny Morgasy. Bílá značila, že královna a její spojení s Aes Sedai a Tar Valonem mohou za všechno špatné. Za počasí a špatnou úrodu. Možná dokonce i za falešného Draka.
Rand se do caemlynské politiky nechtěl zaplétat. Jenže teď už bylo příliš pozdě. Nebylo to jenom tím, že už se rozhodl – sice náhodou, ale rozhodl. Záležitosti ve městě už došly tak daleko, že nikdo nemohl zůstat nestranný. Dokonce i cizinci nosili kokardy a pásky, nebo si omotávali meče látkou, a víc jich nosilo bílou než červenou. Možná někteří z nich takto nesmýšleli, ale byli daleko od domova a Caemlynem prostě kolovaly takovéto pocity. Lidé, kteří podporovali královnu, vycházeli kvůli své ochraně ve skupinkách, pokud vůbec vycházeli.
Ale dneska to bylo jiné. Alespoň na povrchu. Dneska Caemlyn oslavoval vítězství Světla nad Stínem. Dneska do města přivezou falešného Draka, aby ho předvedli královně, než ho odvezou na sever do Tar Valonu.
O tom však už nikdo nemluvil. Nikdo kromě Aes Sedai samozřejmě nemohl vyřídit muže, který skutečně vládl jedinou silou, ale nikdo o tom nechtěl mluvit. Světlo porazilo Stín a vojáci z Andoru byli v bitvě v čele. Pro dnešek bylo důležité pouze toto. Pro dnešek bude všechno ostatní zapomenuto.
Rand by byl rád věděl, zda je to možné. Dav se hnal, lidé zpívali, mávali vlajkami a smáli se, ale ti, kdo nosili červenou, se stahovali do hloučků po deseti dvaceti, a nebyly s nimi žádné ženy nebo děti. Rand odhadoval, že na každého, kdo hlásá věrnost královně, je tu deset lidí v bílém. Nebylo to poprvé, kdy si přál, aby bílé plátno bývalo bylo levnější. Ale pomohl by vám mistr Gill, kdybys měl bílou?