Tlačenice byla taková, že do sebe lidé nevyhnutelně vráželi. Dokonce ani bělokabátníci si dnes neužívali volného prostoru. Rand se nechal davem unášet k Vnitřnímu Městu, když tu si uvědomil, že ne všechno nepřátelství je drženo na uzdě. Zahlédl, jak do jednoho z dětí Světla, jednoho ze tří, kdosi vrazil tak silně, až málem upadlo. Bělokabátník se jen tak tak vzpamatoval a začal rozzlobeně spílat muži, jenž do něj strčil, když se schválně zapotácel jiný a drcl do něj ramenem. Než se mohly události rozvinout, bělokabátníkovi společníci jej odtáhli stranou, kde se mohli schovat ve vchodu. Ti tři se zřejmě nemohli rozhodnout, mají-li se mračit jako obvykle nebo nevěřícně zírat. Dav kolem plynul, jako by si toho nikdo nevšiml, a možná taky ne.
Ještě přede dvěma dny by se nikdo něčeho takového neodvážil. Ba víc, Rand si uvědomil, že muži, kteří do bělokabátníka vrazili, měli na kloboucích bílé kokardy. Všeobecně panovala víra, že bělokabátníci podporují odpůrce královny a její poradkyně z Tar Valonu, ale to nečinilo žádný rozdíl. Lidé dělali věci, které by je předtím ani nenapadly. Dneska strkali do bělokabátníka. Zítra možná svrhnou královnu. Náhle si přál, aby kolem něj bylo víc mužů s červenou látkou. Jak jím postrkovali muži s bílými kokardami a páskami na rukávech, cítil se velice osamělý.
Bělokabátníci si všimli, že se na ně dívá, a taky na něj upřeli zraky, jako by přijímali výzvu. Nechal se odvléci zpívajícím davem z jejich dohledu a připojil se ke zpěvu.
Cesta, kterou falešného Draka přivedou do Caemlynu, byla známá. Ulice samotné udržovaly prázdné pevné řady královniných gardistů a pikynýřů v červených pláštích, ale lidé se tu tlačili a dokonce i okna a střechy jich byly plné. Rand se propracoval do Vnitřního Města a snažil se dostat blíž k paláci. Napadlo ho, že by se mohl podívat, jak Logaina předvedou královně. Vidět zároveň falešného Draka a královnu... to bylo něco, o čem se mu doma ani nesnilo.
Vnitřní Město bylo zbudováno na kopcích a většina toho, co ogierové postavili, stále ještě stála. Tam, kde ulice Nového Města vedly náhodně v bláznivé spleti, tady sledovaly křivky kopců, jako by byly přirozenou součástí země. Díky hřebenům a dolinám tu byly za každým rohem stále nové a překvapivé vyhlídky. Pohledy na parky z různých úhlů, dokonce i shora, jejichž chodníky a památníky vytvářely složité vzory, byly potěchou pro oko, byť tu zatím bylo málo zeleně. Náhle se tu zvedaly věže, jejichž kachlemi obložené stěny se třpytily ve slunci stovkami měňavých barev. Člověk náhle vystoupal do svahu, odkud bylo vidět přes celé město až na zvlněné pláně a lesy za ním. Kdyby nebylo davu, který Randa odtáhl dál, dřív než se mohl aspoň na chvíli zastavit, bylo by tu toho tolik k vidění. A díky všem těm křivolakým ulicím bylo nemožné vidět dál dopředu.
Náhle zástup lidí zabočil za roh a tam stál palác. Ulice, byť sledující přirozené křivky krajiny, tu byly položeny tak, aby ve spirále stoupaly k této stavbě – ta jako by vystoupila z kejklířova vyprávění, samé světlé vížky, zlaté kupole a složitě propletené kamenné kružby, kde na každém výstupku vlály zástavy Andoru, středobod, pro nějž byly navrženy všechny ostatní vyhlídky. Palác byl spíš vytesán umělcem, než prostě postaven jako obyčejné budovy.
Jediný pohled Randovi ukázal, že blíž už se nedostane. K paláci nepustili nikoho. Královnini gardisté vytvořili po obou stranách palácové brány šarlatový desetiřad. Na vrcholku bílých hradeb i vysoko na balkonech a věžích stáli v pozoru další gardisté s luky přehozenými přes prsa. Oni také jako by se vynořili z kejklířova vyprávění, tvoříce čestnou stráž, ale Rand si nemyslel, že to je důvod, proč tam stojí. Hlučící dav byl povětšině tvořen lidmi s bíle ovinutými meči, bílými páskami na rukávech a bílými kokardami. Pouze tu a tam byla bílá stěna přerušena červeným hloučkem. Gardisté v červených stejnokrojích byli jen tenkou přehradou proti vší té běli.
Rand vzdal pokusy dostat se blíž k paláci a vyhledal místo, kde mohl využít své výšky. Nemusel být v první řadě, aby všechno viděl. Dav se neustále přesouval, lidé se strkali, aby se dostali víc dopředu, a jiní spěchali na místa, odkud byl podle nich lepší výhled. Při jednom z takových přesunů se Rand ocitl až ve čtvrté řadě od ulice, a všichni lidé před ním byli menší než on, včetně pikynýřů. Skoro každý byl menší než on. Lidé se na něj tlačili z obou stran a potili se, protože se na sebe tlačilo tolik těl. Ti za ním bručeli, že nic nevidí, a snažili se prodrat před něj. Rand si stál na svém a s lidmi vedle sebe vytvářel odolnou hradbu. Rand byl spokojený. Až kolem bude falešný Drak procházet, bude dost blízko, aby mu jasně viděl do tváře.
Naproti přes ulici směrem k bráně do Nového Města projelo mezi namačkanými lidmi vzrušení. Kolem rohu byl proud lidí vtažen zpátky, aby mohlo cosi projít. Nebylo to takové, jako otevřený prostor, který vždy, tedy kromě dneška, provázel bělokabátníky. Tihle lidé sebou trhali, jako by je cosi odtáhlo, a překvapeně se rozhlíželi, načež se začali tvářit znechuceně. Snažili se dotyčnému uhnout z cesty a odvrátit od něj zrak, ať už to byl kdokoliv, ale koutkem oka ho sledovali, dokud neprošel.
Další lidé kolem Randa si vzrušení všimli také. Upínali pozornost k příchodu Draka, ale teď mohli pouze čekat, takže jim přišlo vhod všechno, co stálo za poznámku. Rand zaslechl dohady od vysoce postavené Aes Sedai po samotného Logaina a pár hrubějších návrhů, které vyvolaly drsný smích u mužů a pohrdlivé odrfknutí u žen.
Vlnka se kroutila sem a tam skrze tlačenici a cestou se přiblížila k okraji ulice. Nikdo dotyčného zjevně neváhal pustit tam, kam si přál jít, i kdyby to mělo znamenat přijít o dobré místo, jak se dav vracel za tím kýmsi zpátky. Nakonec, přímo naproti Randovi, se dav vyhrnul do ulice a odtlačil přitom pikynýře v červených pláštích, kteří se ho snažili zadržet, stranou. Shrbená postava, která se váhavě vydala na otevřené prostranství, vypadala spíš jako hromada špinavých hadrů, než jako člověk. Rand kolem sebe zaslechl znechucené bručení.
Rozedraný muž se na opačném konci ulice zastavil. Jeho kápě, odraná a ztvrdlá špínou, se obracela sem a tam, jako by muž něco hledal, něčemu naslouchal. Náhle vykřikl a mávl špinavým spárem. Ukázal rukou přímo na Randa. Hned na to začal cupitat směrem k němu, jako nějaký brouk.
Ten žebrák. Ať už ho sem zavedla jakákoliv náhoda, Rand si tím byl náhle jist. Ať už to byl temný druh či nikoliv, nechtěl se s ním setkat tváří v tvář. Cítil na sobě žebrákovy oči jako mastnou vodu. A zvláště nechtěl, aby se k němu ten chlap dostal blízko tady, kde okolní lidé jen tak tak, že nevybuchli. Ty stejné hlasy, které se předtím smály, ho teď proklínaly, jak se tlačil zpátky, dál od ulice.
Spěchal, věděl, že těsně namačkaní lidé, tvořící masu, kterou se on musel protlačit a prodrat, špinavému muži uhnou z cesty. Snažil se vynutit si cestu davem, a když se před ním cesta náhle uvolnila, klopýtl a málem upadl. Zamával rukama, aby udržel rovnováhu, a z klopýtnutí přešel rovnou do běhu. Lidé si na něj ukazovali. Byl jediný, kdo se netlačil opačným směrem, a navíc utíkal. Pronásledovaly ho výkřiky. Plášť za ním povlával, čímž odhalil meč ovinutý červenou látkou. Když si to Rand uvědomil, rozběhl se ještě rychleji. Osamělého zastánce královny mohl dav plný bílých kokard klidně začít pronásledovat, dokonce i dnes. Rand utíkal a dlážděný chodník mu ubíhal pod dlouhýma nohama. Teprve až když pokřikující lidé zůstali daleko za ním, dovolil si opřít se o zeď, dokud nepopadne dech.