Nevěděl, kde se ocitl, pouze věděl, že je stále ve Vnitřním Městě. Nevzpomínal si, kolikrát v těch křivolakých ulicích zabočil. Narovnal se, že se znovu rozběhne, a ohlédl se směrem, kterým sem přišel. Na ulici byla jediná osoba, žena klidně kráčející po chodníku s nákupním košíkem. Skoro všichni lidé ve městě se shromáždili, aby se podívali na falešného Draka. Nemohl mě sledovat. Musel jsem ho nechat za sebou.
Byl si však jistý tím, že se žebrák nevzdá, i když nevěděl, proč. Ta rozedraná postava se právě teď propracovává davem a hledá ho, a kdyby se Rand vrátil, aby se podíval na Logaina, riskoval by, že se opět setkají. Na chvíli zvažoval návrat zpátky ke Královninu požehnání, ale byl si jist, že další šanci zahlédnout královnu už mít nikdy nebude, a doufal, že už nebude mít další, aby uviděl falešného Draka. Na tom, aby se nechal shrbeným žebrákem, byť by to byl temný druh, zahnat do úkrytu, mu připadalo něco zbabělého.
Rozhlédl se kolem sebe a zamyslel se. Cesta falešného Draka vedla Vnitřním Městem a budovy tu byly nízké, pokud vůbec nějaké, takže tomu, kdo by stál na určitém místě, by nic nebránilo ve výhledu. Musela tu být místa, odkud by mohl průvod s falešným Drakem zahlédnout. I když neuvidí královnu, uvidí aspoň Logaina. Náhle se odhodlaně vydal na cestu.
Za další hodinu našel takových míst několik, a každé bylo k prasknutí nacpáno lidmi, kteří se snažili nenechat se rozmačkat na cestě, kterou měl procházet průvod s falešným Drakem. Byla to pevná řada bílých kokard a pásek na rukávech. Vůbec žádná červená. Randa napadlo, co by s takovým davem asi provedl pohled na jeho meč, a tak opatrně a rychle uklouzl stranou.
Novým Městem stoupalo volání, vřeštění trubek a vojenské bubnování. Logain a jeho eskorta už dorazili do Caemlynu a byli na cestě do paláce.
Rand se sklíčeně vydal do prázdných ulic a pořád tak napůl doufal, že si nějaký způsob, jak uvidět Logaina, najde. Pohled mu padl na svah, na němž nestály žádné domy, a který se zvedal nad ulici, po níž právě kráčel. Za normálního jara by byl svah plný květin a pokrytý trávou, ale teď byl až nahoru na hřeben, na němž stála zeď, zpoza níž vykukovaly vrcholky stromů, jenom hnědý.
Tato část ulice nebyla navržena pro žádnou velkolepou vyhlídku, ale přímo před sebou, nad hřebeny střech, Rand viděl některé z palácových vížek, z jejichž vrcholků vlály stříbrné lví zástavy a třepotaly se ve větru. Nebyl si přesně jist, kam ulice za zatáčkou, za niž nedohlédl, povede, ale náhle si vzpomněl na kopec zakončený zdí.
Bubny a trubky se blížily a hulákání zesílilo. Rand se s obavami vyškrábal do kopce. Ten nebyl určen k tomu, aby se po něm chodilo, ale Rand zabořil podpatky do mrtvé hlíny, rukama se zachytil za bezlisté keře a vytáhl se nahoru. Lapal po dechu, námahou i touhou zároveň, a doškrábal se posledních pár sáhů až na vrcholek k oné hradbě. Zvedala se před ním a byla dvakrát vyšší než on. Vzduch se od všeho toho bubnování a troubení chvěl.
Hradba byla ponechána v přirozeném stavu, velké bloky kamene do sebe zapadaly tak dokonale, že spáry byly téměř neviditelné, a díky drsnému povrchu kamenů vypadala skoro jako přirozený útes. Rand se zazubil. Útesy za Pískopci byly vyšší, a dokonce i Perrin se na ně vyšplhal. Rukama nahmátl výstupky v kameni a nohama hrany. Bubny ho poháněly nahoru. Rand je odmítl nechat vyhrát. Dosáhne vrcholku dřív, než oni dorazí do paláce. Ve spěchu si o kámen rozdíral ruce a i přes nohavice si rozbil koleno, ale přehodil ruce přes vrcholek a s pocitem vítězství se vytáhl nahoru.
Tam se rychle otočil a usadil se na plochém, úzkém vrcholku zdi. Nad hlavou se mu rozkládaly olistěné větve mohutného stromu, ale Rand na to neměl ani pomyšlení. Zahleděl se přes taškové střechy, ale odsud z hradby viděl dobře až dolů. Předklonil se jenom trochu a zahlédl palácovou bránu, královniny gardisty stojící po jejích stranách a dav napjatý očekáváním. Čekající dav. Křik lidí utopilo dunění bubnů a břeskný zvuk trubek, ale lidé přesto dál napjatě čekali. Rand se zazubil. Vyhrál jsem.
Právě když se Rand usazoval, zahnula do poslední zatáčky před palácem první část průvodu. Nejdřív přicházelo dvacet řad trubačů, kteří rozechvívali vzduch před sebou triumfálním troubením, vítěznými fanfárami. Za nimi dunělo stejně tolik bubnů. Pak přišly praporce Caemlynu, stříbrní lvové v červeném poli, které nesli jezdci následovaní caemlynskými vojáky. Řada za řadou jezdců v blyštící se zbroji, kteří hrdě nesli kopí, na nichž se třepotaly karmínové zástavy. Podle nich kráčely trojité řady pikynýřů a lučištníků, pořád dál a dál i za jezdci, jejichž první řady právě vstoupily mezi čekající gardisty a do palácové brány.
Poslední pěší vojáci zabočili před palác a za nimi jel masivní vůz. Na něm byla velká klec ze železných prutů a v každém rohu vozu seděly dvě ženy, které klec napjatě pozorovaly, jako by průvod a dav vůbec neexistovaly. Aes Sedai, tím si byl Rand jist. Mezi vozem a pěšáky a po obou jeho stranách jel tucet strážců a jejich pláště se vzdouvaly a mátly zrak. Jestli si Aes Sedai lidí okolo nevšímaly, tak strážci dav prohlíželi, jako by tu kromě nich žádné jiné stráže nebyly.
Přes to všechno to byl muž v kleci, který přitáhl Randův pohled a už ho nepustil. Nebyl dost blízko, aby viděl Logainovu tvář, byť po tom toužil, ale náhle ho napadlo, že je tak blízko, až mu to úplně stačí. Falešný Drak byl vysoký muž s dlouhými tmavými vlasy, které se mu kroutily až na široká ramena. Držel se zpříma, i když se vůz kymácel, a jednou rukou se přidržoval mříží nad hlavou. Odění měl obyčejné, plášť, kabátec a nohavice, které by prošly bez povšimnutí v každé vesnici. Ale byl to způsob, jakým je nosil. Způsob, jakým se držel. Logain byl král každým coulem. Ta klec tam klidně nemusela být. Stál vzpřímený, hlavu nesl vysoko a na dav pohlížel, jako by lidé přišli k němu, aby mu vzdali čest. A tam, kam padl jeho zrak, lidé umlkali a s bázní jeho pohled opětovali. Když se Logainův pohled přesunul dál, začali ječet s dvojnásobnou zuřivostí, jako by si chtěli vynahradit to, že je umlčel, ale na tom, jak se Logain držel, to nic nezměnilo, ani na tichu, které ho sledovalo. Jak vůz projel palácovou branou, Logain se obrátil a podíval se na shromážděné. Ti na něj zavyli, postrádajíce slov, byla to vlna čiré živočišné nenávisti a strachu, a Logain zvrátil hlavu dozadu a zasmál se. Pak ho pohltil palác.
Za vozy následoval další kontingent s praporci těch, kdož bojovali a porazili falešného Draka. Zlaté včely Illianu, tři stříbrné půlměsíce Tearu, vycházející slunce Cairhienu a další, mnoho dalších států i měst, velkých mužů s vlastními trubači a bubeníky, kteří vyvolávali do světa jejich velikost. Po Logainovi to byl antiklimax.
Rand se ještě trochu předklonil, aby muže v kleci viděl o chvíli déle. Byl poražen, ne? Světlo, nebyl by v té zatracené kleci, kdyby nebyl poražen.
Málem přepadl, uklouzl a zachytil se vršku hradby, načež se vytáhl na poněkud bezpečnější místo. Když už byl Logain pryč, Rand si uvědomil, jak ho pálí dlaně tam, kde si je rozedřel o kámen. Přesto se nedokázal zbavit svých představ. Klec a Aes Sedai. Logain, neporažený. I přes tu klec to nebyl poražený muž. Rand se zachvěl a mnul si pálící dlaně o stehna.