„Proč ho pozorovaly Aes Sedai?“ zamyslel se nahlas.
„Brání mu, aby se dotkl pravého zdroje, ty troubo.“
Rand prudce vzhlédl směrem k dívčímu hlasu a náhle na svém ošidném posezení ztratil rovnováhu. Měl pouze čas si uvědomit, že padá dozadu, když ho cosi udeřilo do hlavy a smějící se Logain ho doprovodil do vířící temnoty.
40
A síť se utahuje
Randovi se zdálo, že sedí u stolu s Logainem a Moirain. Aes Sedai a falešný Drak ho napjatě pozorovali, a ani jeden nevěděl, že ten druhý je tu taky. Náhle si Rand uvědomil, že stěny místnosti jsou nezřetelné a ztrácejí se v šedi. V tom pocítil jakési nutkání. Všechno se rozmazávalo a ztrácelo. Když se podíval zpátky ke stolu, Moirain s Logainem zmizeli a místo nich tam seděl Ba’alzamon. Randovi se celé tělo chvělo naléhavou touhou. Bzučela mu v hlavě, stále hlasitěji. Bzučení se změnilo v bušení krve v uších.
Prudce se posadil. Okamžitě zaúpěl a chytil se za hlavu, přičemž se zakymácel. Celá lebka ho bolela. Levou rukou si ve vlasech nahmátl jakousi lepkavou tekutinu. Seděl na zemi, na zelené trávě. To ho trochu znepokojilo, ale točila se mu hlava a všechno, na co se podíval, se kolébalo. Jediné, co ho napadlo, bylo zase si lehnout, dokud to nepřestane.
Ta zeď! A dívčí hlas!
Jednou rukou se opřel o zem a pomalu se kolem sebe rozhlédl. Musel to udělat pomalu. Když se totiž pokusil hlavu otočit rychleji, všechno kolem se zase roztočilo. Byl v zahradě nebo v parku, a ani ne šest stop od něj se mezi kvetoucími keři vinul břidlicový chodník. Vedle něj stála bílá kamenná lavička a nad ní se nakláněl jakýsi olistěný strom, aby místu poskytl stín. Spadl přece za zeď. A co ta dívka?
Kousek za sebou našel strom i ji – šplhala právě dolů. Dostala se na zem a obrátila se k němu. Rand zamrkal a znovu zaúpěl. Naramenou měla tmavomodrý sametový plášť lemovaný světlou kožešinou, kapuce jí visela až po pás a na špičce měla hrst stříbrných rolniček. Ty pokaždé, když se dívka pohnula, zazvonily. Dlouhé, rudozlaté kudrny jí přidržoval filigránský stříbrný kroužek, v uších jí visely jemné stříbrné náušnice a kolem krku měla náhrdelník ze silných stříbrných článků, vykládaný tmavozelenými kameny, které Rand považoval za smaragdy. Na světle modrých šatech měla šmouhy a kousky kůry od toho, jak lezla po stromě, ale pořád to bylo hedvábí s nesmírně pečlivě vyšitými propletenými vzory a v průstřizích na rukávcích bylo vidět smetanově bílou košili. Pas jí obtáčel široký opasek spletený ze stříbra a zpod lemu šatů jí vykukovaly sametové střevíčky.
Rand viděl v životě pouze dvě ženy oblečené tímto způsobem, a to Moirain a onu temnou družku, která se ho s Matem pokusila zabít. Neuměl si ani představit, kdo by chtěl šplhat v takovém odění po stromech, ale byl si jist, že je to někdo důležitý. Způsob, jakým na něj pohlížela, ho v tom ještě utvrdil. Ani v nejmenším jí nedělalo starosti, že jí do zahrady spadl jakýsi cizinec. Její sebevědomí mu připomnělo Nyneivu s Moirain.
Měl hlavu plnou starostí, nevěda, zda se zapletl do potíží, či nikoliv, zda dívka není někdo, kdo by mohl zavolat královniny gardisty, dokonce i v takovýto den, kdy měli jiné věci na práci, takže mu chvíli trvalo, než se podíval za její umně zrobené šaty a vznešené chování na dívku samotnou. Byla tak o dva o tři roky mladší než on, na dívku dost vysoká a krásná. Tvář měla dokonale oválnou a lemovanou houštinou zlatistých kudrn, rty měla plné a rudé a oči modřejší, než kdy považoval za možné. Byla úplně jiná než Egwain, lišila se od ní výškou, tváří i tělem, ale byla každým coulem stejně krásná. Rand pocítil bodnutí viny, ale řekl si, že kdyby popřel, co vidí, Egwain do Caemlynu nepřijede ani o chvilku dřív.
Shora ze stromu se ozvalo zaškrábání a dolů začaly padat kousky kůry, načež se za dívkou zlehka spustil na zem jakýsi hoch. Byl o hlavu vyšší než ona a o trochu starší, ale tvář i vlasy naznačovaly, že jsou blízcí příbuzní. Kabátec a plášť měl červenobílozlaté, vyšívané složitým brokátovým vzorem, a přestože byl muž, měl odění ještě zdobnější než ona. To zvýšilo Randovu úzkost. Obyčejní muži by se do něčeho takového navlékli pouze o slavnosti, a nikdy s takovou vznešeností. Tohle nebyl veřejný park. Snad měli gardisté příliš mnoho práce, aby se mohli zabývat těmi, kdo sem neoprávněně pronikli.
Chlapec si Randa prohlížel přes dívčino rameno a sáhl po dýce u pasu. Byl to spíš nervózní zvyk, než že by ji snad hodlal použít. Aspoň ne úplně. Chlapec byl stejně sebevědomý jako ona dívka a oba se na Randa dívali, jako by byl hádankou, kterou je třeba rozluštit.
Rand měl nepříjemný pocit, že přinejmenším to děvče odhaduje všechno, co má na sobě, od toho, v jakém stavu má boty, až po to, jak vypadá jeho plášť.
„Jestli to máti zjistí, Elain, tak to budeme poslouchat do smrti,“ promluvil náhle chlapec. „Řekla nám, že máme zůstat v pokojích, ale ty ses prostě musela jít podívat na toho Logaina, co? A podívej, do čeho jsi nás teď dostala.“
„Buď zticha, Gawyne.“ Byla z nich dvou očividně mladší, ale mluvila, jako by považovala za samozřejmé, že ji poslechne. Chlapec se zatvářil, jako by chtěl něco říci, ale k Randově překvapení zachoval mlčení. „Jsi v pořádku?“ zeptala se dívka.
Randovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že mluví k němu. Když mu to došlo, začal se zvedat. „Jsem v pořádku. Jenom...“ Zapotácel se a podlomily se mu nohy. Zvysoka si sedl na zem. Hlava se mu točila. „Jenom jsem vylezl zezadu na tu zeď,“ zamumlal. Znovu se pokusil vstát, ale Elain mu položila ruku na rameno a přiměla ho se posadit. Rand byl tak omámený, že i slabý tlak její ruky ho udržel na místě.
„Ty sis vážně ublížil.“ Půvabně si klekla vedle něj. Prsty mu jemně rozdělila zakrvácené vlasy na levé straně hlavy. „Musel ses při pádu udeřit o větev. Budeš mít štěstí, jestli sis neudělal nic jiného, než že sis rozbil hlavu. Myslím, že jsem nikdy neviděla nikoho šplhat líp než tebe, ale padat moc neumíš.“
„Budeš mít krev na rukou,“ poznamenal Rand a odtáhl se.
Elain si pevně přitáhla jeho hlavu tak, aby se mohla pořádně podívat. „Drž pořádně.“ Nemluvila přísně, ale v jejím hlase se ozýval tón, jako by očekávala, že ji všichni poslechnou. „Nevypadá to až tak špatně, díky Světlu.“ Z kapes pláště začala vyndávat řadu maličkých fiól a pomačkaných balíčků zabalených v papíru a skončila hrstí zmuchlaných obvazů.
Rand na tu sbírku užasle zazíral. Byly to věci, které by čekal u vědmy, ne u někoho oblečeného jako ona. Všiml si, že si zamazala prsty od krve, ale zřejmě jí to nevadilo.
„Dej mi lahvici s vodou, Gawyne,“ nařídila. „Musím tohle umýt.“
Chlapec jménem Gawyn odvázal od opasku koženou lahvici a podal jí ji, pak si ladně dřepl u Randových nohou a ruce si položil na kolena. Elain velice žensky pokračovala v tom, co dělala. Rand sebou ani netrhl, když ho studená voda, kterou mu omývala ránu na hlavě, začala pálit, ale ona mu jednou rukou přidržovala hlavu, jako by čekala, že se jí pokusí vytrhnout, což ona ovšem nehodlala připustit. Mast z jedné malé fióly, kterou mu ránu potřela, utišovala bolest, skoro jako by to byl jeden z Nyneiviných přípravků.