Jak Elain pokračovala v práci, Gawyn se na Randa usmál. Byl to uklidňující úsměv, jako by i on očekával, že se jí Rand vytrhne, a možná i uteče. „Ona vždycky najde nějaké toulavé kočky a ptáky se zlomenými křídly. Ty jsi první lidská bytost, na které musí pracovat.“ Zaváhal a dodaclass="underline" „Nechtěl jsem se tě dotknout. Nemyslel jsem tím, že ses taky zaběhl.“ Nebyla to omluva, jenom konstatování faktu.
„Nic se nestalo,“ řekl Rand škrobeně. Ale ti dva se k němu chovali, jako by byl jankovitý kůň.
„Ona ví, co dělá,“ pokračoval Gawyn. „Má ty nejlepší učitelky. Tak se neboj, jsi v dobrých rukou.“
Elain Randovi přitiskla na spánek obvaz a vytáhla od pasu hedvábný šátek, modrý, smetanový a zlatý. Pro každou dívku z Emondovy Role by to byl kousek slavnostního oděvu, který by chovala jako oko v hlavě. Elain mu ho obratně ovinula kolem hlavy, aby mu obvaz držel na místě.
„Tohle nemůžeš použít,“ namítal Rand.
Elain pokračovala v obvazování. „Říkala jsem, že máš držet,“ odtušila klidně.
Rand se podíval na Gawyna. „To čeká, že každý vždycky udělá, co mu přikáže?“
Tváří mladého muže se mihlo překvapení a rty se mu pobaveně zvlnily. „Většinou. A oni to většinou udělají.“
„Podrž tohle,“ řekla Elain. „Dej sem ruku, než zavážu...“ Při pohledu na Randovy ruce vyjekla. „Tohle sis neudělal při pádu. To ses spíš šplhal někam, kam jsi neměl.“ Rychle dovázala uzel a obrátila Randovi ruce dlaněmi nahoru, přičemž si pro sebe bručela, jak málo vody zbývá. Když mu ruce oplachovala, oděrky začaly pálit, ale její dotyk byl překvapivě jemný. „Tentokrát drž klidně.“
Znovu vytáhla fiólu s mastí. Tence mu mast natřela na škrábance a celou pozornost věnovala tomu, aby ho to přitom nebolelo. Randovi se rukama rozlil chlad, jako by se odřená místa ztratila.
„Většinou dělají přesně to, co řekne,“ pokračoval s láskyplným úsměvem Gawyn přes její hlavu. „Většina lidí. Samozřejmě že máti ne. Ani Elaida. A ani Lini. Lini byla její chůva. Nemůžeš dávat příkazy někomu, kdo ti nasekal, že kradeš fíky, když jsi byl malý. Vlastně tak malý ani ne.“ Elain zvedla hlavu na tak dlouho, aby po Gawynovi vrhla výhružný pohled. Gawyn si odkašlal a pro jistotu se zatvářil neutrálně, než pokračoval dál. „Taky Gareth, samozřejmě. Garethovi nikdo nedává rozkazy.“
„Dokonce ani máti ne,“ dodala Elain a znovu se sklonila nad Randovy ruce. „Něco navrhne, a on vždycky udělá, co ona navrhuje, ale nikdy jsem ji neslyšela, že by mu dala přímý rozkaz.“ Potřásla hlavou.
„Nechápu, proč tě to pokaždé překvapí,“ odpověděl jí Gawyn. „Dokonce ani ty se neodvážíš Garethovi říkat, co má dělat. Sloužil třem královnám a za dvou byl hlavním kapitánem gardy a prvním princem regentem. Odvážil bych se tvrdit, že jsou tací, co si myslí, že je větším symbolem andorského trůnu než královna.“
„Máti by se do toho měla dát a vzít si ho,“ prohodila Elain nepřítomně. Pozornost cele věnovala Randovým rukám. „Stejně to chce udělat. Přede mnou to neschová. A vyřešila by se tím spousta problémů.“
Gawyn zavrtěl hlavou. „Jeden musí ustoupit první. Máti nemůže a Gareth to neudělá.“
„Kdyby mu to nařídila...“
„Poslechl by ji. Aspoň myslím. Ale ona to neudělá. Víš, že to neudělá.“
Náhle se oba obrátili k Randovi. Ten měl dojem, že na jeho přítomnost úplně zapomněli. „Kdo...?“ Musel se odmlčet a navlhčit si rty. „Kdo je vaše matka?“
Elain se rozšířily oči překvapením, ale Gawyn promluvil tak nedbalým tónem, že jeho slova zněla o to kousavěji. „Morgasa, z milosti Světla královna Andorská, ochránkyně říše, obránce lidu, hlava rodu Trakandů.“
„Královna,“ zamumlal Rand a šok se mu v tupých vlnách šířil tělem. Chvíli měl pocit, že se mu znovu zatočí hlava. Nepřitahuj pozornost. Jenom spadni do královniny zahrady a nech dědičku, aby ti ošetřila škrábance, jako nějaký potulný felčar. Chtělo se mu smát a poznal, že se ho zmocňuje panika.
Zhluboka se nadechl a spěšně se vyškrábal na nohy. Odhodlaně se bránil nutkání utíkat, ale chtěl se odsud dostat stůj co stůj, dostat se pryč, než ho objeví ještě někdo.
Elain s Gawynem ho klidně pozorovali, a když vyskočil, ladně povstali, ani v nejmenším nepospíchali. Rand zvedl ruku, aby si stáhl šátek z hlavy, a Elain ho popadla za loket. „Nech toho. Zase ti to začne krvácet.“ Hlas měla pořád klidný, byla si jistá, že udělá, co mu nařídí.
„Musím už jít,“ řekl Rand. „Prostě přelezu tu zeď a...“
„Tys to vážně nevěděl.“ Elain poprvé vypadala stejně poplašeně jako Rand. „Chceš tím říct, že jsi vylezl na tu zeď, aby ses podíval na Logaina, aniž bys věděl, kde jsi? Dole v ulicích bys na něj viděl mnohem líp.“
„Já... nemám rád tlačenici,“ koktal Rand. Oběma vysekl poklonu. „Jestli mě omluvíš, ah... má paní.“ V příbězích byly královské dvory plné lidí, kteří jeden druhého oslovovali pane a paní a královská Výsosti a Veličenstvo, ale pokud někdy zaslechl správné oslovení dědičky, nemyslelo mu to natolik jasně, aby si vzpomněl. „Jestli mě omluvíš, tak já bych teď šel. Ehm... děkuji za...“ Dotkl se šátku na hlavě. „Děkuji.“
„A to nám ani neřekneš, jak se jmenuješ?“ ozval se Gawyn. „To je ubohá odměna za Elaininu péči. Přemýšlel jsem o tobě. Mluvíš jako Andořan, i když ne jako Caemlyňan, to rozhodně ne, ale vypadáš jako... No, ty naše jména znáš. Zdvořilost vyžaduje, abys nám sdělil svoje.“
Rand se toužebně zadíval na zeď a řekl jim své skutečné jméno dřív, než si uvědomil, co to vlastně provádí, a dokonce ještě dodaclass="underline" „Z Emondovy Role, ve Dvouříčí.“
„To je na západě,“ zamumlal Gawyn. „Hodně daleko na západě.“
Rand se kolem sebe ostře rozhlédl. Hlas mladého muže zněl překvapeně, a když se otočil, všiml si známek překvapení i v jeho výrazu. Gawyn se vzápětí mile usmál, usmál se tak rychle, že Rand málem zapochyboval nad tím, co viděl.
„Tabák a vlna,“ prohodil Gawyn. „Musím znát nejdůležitější plodiny každé části říše. Vlastně každé země, když už jsme u toho. Je to součást mé výuky. Nejdůležitější plodiny a výrobky, taky to, jací jsou tam lidé. Jejich zvyky, jejich sílu i slabosti. Říká se, že lidé z Dvouříčí jsou tvrdohlaví. Lze jim velet, pokud tě považují za toho hodna, ale čím víc se snažíš je postrkovat, tím víc se zapřou. Elain by si měla vybrat manžela odtamtud. Bude to chtít odhodlaného muže s železnou vůlí, aby se od ní nenechal utiskovat.“
Rand na něj zazíral. Elain zírala také. Gawyn vypadal stejně vyrovnaně jako kdykoliv jindy, ale blábolil. Proč?
Když se z ničeho nic ozval čísi hlas, všichni tři vyskočili a obrátili se.
Mladý muž, který tam stál, byl jedním z nejhezčích mužů, jaké kdy Rand viděl, na muže byl skoro až příliš pohledný. Byl vysoký a štíhlý, ale jeho pohyby prozrazovaly sílu a sebedůvěru. Měl tmavé oči i vlasy a na sobě měl červenobílý oděv jen o málo méně umělecky vypracovaný, než byl ten Gawynův, a nosil ho, jako by mu na tom nezáleželo. Jednou rukou spočíval na jílci meče a upřeně pozoroval Randa.
„Jdi od něj, Elain,“ řekl ten muž. „Ty taky, Gawyne.“
Elain se postavila před Randa, mezi něj a nově příchozího, hlavu měla vysoko zdviženou a nesla se stejně sebevědomě jako obvykle. „Tohle je věrný poddaný naší máti a královnin člověk. A je pod mou ochranou, Galade.“
Rand se snažil upamatovat na to, co zaslechl od pantáty Kinche a pak ještě od mistra Gilla. Galadedrid Damodred byl Elainin poloviční bratr, Elainin a Gawynův, pokud se pamatoval dobře. Ti tři měli stejného otce. Pantáta Kinch možná neměl Taringaila Damodreda příliš v lásce – a pokud Rand slyšel, tak nikdo jiný taky ne – ale o jeho synovi si jak červení, tak bílí, mysleli jen to nejlepší, pokud se dalo soudit podle řečí kolujících po městě.