„Jsem si vědom tvé náklonnosti k tulákům, Elain,“ řekl štíhlý muž rozumně, „ale tenhle chlapík je ozbrojený a zdaleka nevypadá úctyhodně. V těchto dnech nemůžeme být dost opatrní. Je-li to královnin člověk, co dělá tady, kam nepatří? Je snadné vyměnit látku na meči, Elain.“
„Je tu jako můj host, Galade, a já se za něj zaručuji. Nebo ses ustanovil mou chůvou, abys mohl rozhodovat o tom, s kým se smím bavit a kdy?“
Její hlas zněl opovržlivě, ale s Galadem to zřejmě nehnulo. „Víš, že ti nehodlám říkat, co máš dělat, Elain, ale tenhle... tvůj host sem nepatří, a ty to víš stejně dobře jako já. Gawyne, pomoz mi ji přesvědčit. Naše máti by...“
„Dost!“ štěkla Elain. „Máš pravdu, ty nemáš žádné právo mluvit do toho, co dělám, ani nemáš právo mě soudit. Teď můžeš odejít. Hned!“
Galad vrhl na Gawyna smutný pohled. Vypadalo to, že ho žádá o pomoc a zároveň říká, že je Elain příliš umíněná, než aby se s tím dalo něco dělat. Elain potemněly tváře, ale právě když opět otevřela ústa, Galadedrid se uklonil, zcela obřadně, a přesto v tom byl jistý kočičí půvab. Potom se otočil a odkráčel po vydlážděném chodníčku, přičemž ho jeho dlouhé nohy rychle odnesly z dohledu za stromoví.
„Já ho nenávidím,“ vydechla Elain. „Je odporný a plný závisti.“
„Tady zacházíš příliš daleko, Elain,“ namítl Gawyn. „Galad ani neví, co to závist je. Dvakrát mi zachránil život, a nikdo by se nedozvěděl, kdyby svou ruku zadržel. Kdyby to neudělal, byl by tvým prvním knížetem mečů místo mě.“
„To nikdy, Gawyne. Místo Galada bych si vybrala někoho jiného. Kohokoliv. Posledního pacholka.“ Náhle se na bratra poťouchle usmála. „Ty tvrdíš, že ráda dávám příkazy. No, tak ti tedy nařizuji, aby se ti nic nestalo. Nařizuji ti, abys, až vstoupím na trůn – Světlo dej, ať je to za hodně dlouho! – byl mým prvním knížetem mečů a vedl vojska Andoru s takovou ctí, o jaké se Galadovi ani nesní.“
„Jak velíš, má paní.“ Gawyn se zasmál a úklonou posměšně napodobil Galada.
Elain se na Randa zamyšleně zamračila. „Teď tě odsud musíme rychle dostat.“
„Galad vždycky udělá, co je správné,“ vysvětloval Gawyn, „i když by neměl. V tomhle případě, když najde cizince v zahradách, správná věc je uvědomit palácovou gardu. Což je, podle mě, to, co právě teď dělá.“
„Tak to je čas, abych se vydal zpátky za zeď,“ řekl Rand. Skvělý den, opravdu si mě nikdo nevšiml! Klidně bych mohl nosit znamení! Obrátil se k hradbě, ale Elain ho popadla za ruku.
„Ne po tom, jak jsem se nadřela s tvýma rukama. Jenom si je ještě odřeš a pak ti na ně nějaká pouliční babizna dá Světlo ví co. Na opačné straně zahrady je malá branka. Je zarostlá a nikdo kromě mě si nepamatuje, že tam je.“
Náhle Rand zaslechl, jak se k nim po břidlicovém chodníku blíží kroky.
„Pozdě,“ zamumlal Gawyn. „Musel se rozběhnout, hned jak byl z doslechu.“
Elain tiše zaklela a Rand nazvedl obočí. Tahle slova slyšel od jednoho ze stájníků od Královnina požehnání a tehdy ho to šokovalo. V příští chvíli se už Elain zase ovládala.
Gawyn s Elain zřejmě hodlali zůstat, kde byli, ale Rand se nemohl přimět, aby na královniny gardisty čekal stejně vyrovnaně. Znovu vyrazil ke zdi, věda, že než gardisté dorazí, nebude ani v půli cesty, ale nedokázal zůstat klidně stát.
Než udělal tři kroky, přiběhli na dohled tři muži v červených stejnokrojích, a jak se hnali po stezce, slunce se jim odráželo od pancířů. Další dorazili jako vlny šarlatu a leštěné oceli zdánlivě odevšad. Někteří drželi tasené meče, další jenom čekali, aby mohli zaujmout postoj, pozvednout luky a nasadit opeřené střely. Za mřížovým hledím se všichni tvářili vážně a všechny šípy s širokou hlavicí mířily neochvějně na Randa.
Elain s Gawynem vyskočili jako jeden a postavili se mezi Randa a šípy, paže rozpřažené, aby ho chránili. Rand stál úplně bez hnutí a ruce držel tak, aby mu na ně bylo vidět, daleko od meče.
Vzduchem se ještě neslo dupání a vrzání natahovaných tětiv. Jeden z vojáků, se zlatými výložkami důstojníka na rameni, zavolaclass="underline" „Má paní, můj pane, dolů, rychle!“
Elain se i přes rozpažené ruce nesla jako královna. „Odvažuješ se odhalit ocel v mé přítomnosti, Tallanvore? Gareth Bryne tě za tohle nechá čistit stáje s těmi nejhoršími vojáky, tedy pokud budeš mít štěstí!“
Vojáci si vyměnili zmatené pohledy a někteří lučištníci nejistě sklonili luky. Teprve pak dala Elain ruce dolů, jako by je držela nahoře jenom proto, že se jí právě zachtělo. Rand spočítal luky, které se nesklonily. Břišní svaly se mu stáhly, jako by mohly zastavit šíp na dvacet kroků.
Muž s důstojnickými výložkami vypadal nejzmatenější ze všech. „Má paní, odpusť, ale urozený pan Galadedrid nám oznámil, že se v zahradách potuluje špinavý rolník, je prý obzrojený a ohrožuje urozenou paní Elain a urozeného pana Gawyna.“ Pohledem zabloudil k Randovi a hlas mu zpřísněl. „Kdyby má paní a pán ustoupili stranou, vzal bych toho zločince do vazby. V těchto dnech je ve městě příliš mnoho nepokojů.“
„Velice pochybuji, že Galad něco takového oznámil,“ odtušila Elain. „Galad nelže.“
„Občas bych si přál, aby to udělal,“ prohodil Gawyn tiše, pouze pro Randovy uši. „Aspoň jednou. Život s ním by potom byl snazší.“
„Tento muž je mým hostem,“ pokračovala Elain, „a zde je pod mou ochranou. Můžeš odejít, Tallanvore.“
„Lituji, že to není možné, má paní. Jak má paní ví, královna, její matka, vydala příkaz ohledně každého, kdo by vstoupil na palácové pozemky bez svolení Jejího Veličenstva, a Jejímu Veličenstvu již byla poslána zpráva o vetřelci.“ V Tallanvorově hlase bylo víc než jen náznak uspokojení. Rand měl podezření, že důstojník musel od Elain přijímat rozkazy, které nepovažoval za správné. Tentokrát ale nemusel, ne když měl dokonalou výmluvu.
Elain na Tallanvora zírala. Pro jednou vypadala, že ztratila řeč.
Rand se tázavě podíval na Gawyna a Gawyn pochopil. „Vězení,“ zamumlal. Rand zbledl jako plátno a mladý muž rychle dodaclass="underline" „Jenom na pár dní a nikdo ti neublíží. Osobně tě vyslechne hlavní kapitán Gareth Bryne, ale jakmile bude jasné, žes nechtěl nikomu ublížit, pustí tě na svobodu.“ Odmlčel se a z očí se mu nedalo vyčíst, nač myslí. „Doufám, žes mluvil pravdu, Rande al’Thore z Dvouříčí.“
„Odvedeš nás tři k matce,“ oznámila náhle Elain. Na Gawynových rtech se objevil úsměv.
Za ocelovým mřížovím přilbice se Tallanvor zdál být poněkud vyveden z rovnováhy. „Má paní, já...“
„Nebo nás tři odveď do cely,“ dokončila Elain. „Zůstaneme spolu. Nebo snad vydáš rozkaz, aby na mou osobu někdo vztáhl ruku?“ Vítězoslavně se usmívala, a podle toho, jak se Tallanvor rozhlížel kolem, jako by odněkud ze stromoví čekal pomoc, si také myslel, že vyhrála.
Vyhrála co? Jak?
„Máti si prohlíží Logaina,“ ozval se tiše Gawyn, jako by Randovi četl myšlenky, „a i kdyby nebyla zaneprázdněná, Tallanvor by se neodvážil přijít k ní s Elain a se mnou a s oddílem, jako bychom my byli pod stráží. Matka je někdy trochu temperamentní.“
Rand si vzpomněl na to, co o královně Morgase říkal mistr Gill. Trochu temperamentní?
Po chodníku přiběhl další voják v červeném stejnokroji a prudce zabrzdil, aby s rukou zkříženou na prsou pozdravil. Tiše něco oznámil Tallanvorovi a při jeho slovech se Tallanvor začal opět tvářit spokojeně.