„Královna, vaše matka,“ prohlásil Tallanvor, „mi nařizuje, abych k ní vetřelce okamžitě přivedl. Královna dále přikazuje, aby ji navštívili i urozená paní Elain a urozený pan Gawyn. Také okamžitě.“
Gawyn sebou trhl a Elain ztěžka polkla. Tvář měla sice vyrovnanou, ale začala si pečlivě oprašovat šaty. Kromě toho, že si z nich smetla pár kousků kůry, to k ničemu nebylo.
„Má paní, prosím,“ řekl Tallanvor nafoukaně. „Můj pane?“
Vojáci je obstoupili a vydali se za Tallanvorem po břidlicovém chodníku. Gawyn s Elain kráčeli Randovi po boku a oba byli zřejmě ztraceni v neveselých myšlenkách. Vojáci vrátili meče do pochev a šípy do toulců, ale nebyli o nic méně ostražití, než když měli zbraně v rukou. Pozorovali Randa, jako by čekali, že každou chvíli popadne meč a pokusí se prosekat na svobodu.
Pokusit se o něco? Já se o nic nepokusím. Bez povšimnutí! Cha!
Dívaje se na vojáky, kteří na oplátku pozorovali jeho, začal si Rand všímat zahrady. Věci se udály tak rychle po sobě, každý další šok přišel dřív, než ten první odezněl, takže si okolní svět uvědomoval jenom rozmazaně, tedy kromě zdi a vroucného přání dostat se za ni. Teď viděl zelenou trávu, kterou si předtím uvědomoval jen nejasně. Zelená! Stovky odstínů zeleně. Zelené stromy a keře hustě pokryté listy a plody. Bujný břečťan pokrývající stromy podél chodníku. Všudypřítomné květiny. Tolik květin, že zahrada hýřila barvami. Některé květiny Rand znal – zlaté zlatovlásky a světle růžové svícníky, karmínové hvězdnice a purpurové květy Emondovy slávy, růže všech barev, od nejčistší bílé po tmavorudou – ale jiné mu byly neznámé, květy tak fantastických tvarů a odstínů, až Randa napadlo, zda jsou vůbec skutečné.
„Je to zeleň,“ zašeptal. „Zeleň.“ Vojáci si cosi zabručeli pro sebe. Tallanvor po nich přes rameno vrhl přísný pohled a oni zmlkli.
„Elaidina práce,“ utrousil nepřítomně Gawyn.
„Není to správné,“ ozvala se Elain. „Zeptala se mě, jestli si chci vybrat jeden statek, pro který by mohla udělat to samé, zatímco kolem by obilí pořád nevzcházelo, ale stejně není správné, že my máme květiny, když jsou kolem lidé, kteří nemají co jíst.“ Zhluboka se nadechla a sebrala se. „Dávej si pozor na jazyk,“ řekla Randovi řízně. „Mluv jasně, když se tě někdo na něco zeptá, a jinak drž jazyk za zuby. A sleduj mě. Všechno bude v pořádku.“
Rand si přál, aby mohl sdílet její sebedůvěra. A pomohlo by, kdyby se stejně tvářil i Gawyn. Jak je Tallanvor vedl do paláce, ohlédl se Rand na zahradu, na všechnu tu zeleň postříkanou květy, jejichž barvy pro královnu vytáhla ruka Aes Sedai. Ocitl se nad hlubinou a břeh nebyl v dohledu.
Chodby byly plné palácových sloužících v rudých livrejích s bílými límečky a manžetami a stříbrným lvem na levé straně hrudi, kteří běhali s posílkami, jejichž účel nebyl na první pohled patrný. Když mezi nimi kráčeli vojáci s Elain, Gawynem a Randem, zastavovali se a s otevřenými ústy za nimi zírali.
Středem všech těchto ohromených lidí se chodbou lhostejně nesl mourovatý kocour a proplétal se mezi sloužícími s vyvalenýma očima. Náhle kocour padl do oka Randovi, něco mu na něm připadalo zvláštní. Byl v Baerlonu dost dlouho na to, aby věděl, že i v tom nejubožejším krámku číhají v každém rohu kočky. Od chvíle, kdy vstoupil do paláce, byl mourek jediná kočka, kterou zahlédl.
„Vy tu nemáte krysy?“ zeptal se nevěřícně. Krysy byly všude.
„Elaida nemá krysy ráda,“ zamumlal lhostejně Gawyn. Celou cestu chodbou se ustaraně mračil, očividně si představoval nadcházející setkání s královnou. „Nikdy jsme tu krysy neměli.“
„Buďte oba zticha.“ Elain mluvila ostře, ale stejně nepřítomně, jako její bratr. „Snažím se přemýšlet.“
Rand sledoval kocoura přes rameno, dokud ho gardisté nezavedli za roh, takže mu mourek zmizel z dohledu. Spousta koček by ho byla uklidnila. Bylo by hezké vědět, že je na paláci aspoň něco normálního, i kdyby to měly být jenom krysy.
Cesta, kterou se Tallanvor ubíral, měla tolik zákrut, že Rand ztratil pojem o směru. Nakonec se mladý důstojník zastavil před dvoukřídlými dveřmi z tmavého dřeva s bohatým leskem. Sice nebyly tak velkolepé, jako některé, jimiž prošli před chvílí, ale byly na nich vyřezány řady lvů vyobrazených až do nejmenších podrobností. Po obou stranách dveří stáli olivrejovaní sloužící.
„Aspoň to není velká síň.“ Gawyn se neklidně zasmál. „Nikdy jsem neslyšel, že by máti tady nařídila někomu setnout hlavu.“ Znělo to, jako by si myslel, že by mohla založit novou tradici.
Tallanvor sáhl po Randově meči, ale Elain ho zarazila. „Je to můj host a podle zvyků i práva mohou hosté královské rodiny vstoupit ozbrojení dokonce i k mé matce. Nebo chceš popřít mé slovo, že je to můj host?“
Tallanvor zaváhal, upřel na ni pohled a pak kývl. „Nuže dobrá, má paní.“ Elain se na Randa usmívala, než Tallanvor ustoupil, ale trvalo to jenom chvíli. „První řada se mnou,“ nařídil Tallanvor. „Ohlaste Jejímu Veličenstvu urozenou paní Elain a urozeného pana Gawyna,“ oznámil dveřníkům. „Také gardového poručíka Tallanvora, podle rozkazu Jejího Veličenstva, s vetřelcem pod stráží.“
Elain se na Tallanvora zamračila, ale dveře se už otvíraly. Zvučný hlas oznámil příchozí.
Elain majestátně proplula dveřmi a svůj královský výstup zkazila jen maličko, když pokynula Randovi, aby se držel za ní. Gawyn narovnal ramena a vkráčel vedle Elain, o jeden odměřený krok za ní. Rand je následoval, nebyl si jist, zda se má držet Gawyna po jejím druhém boku. Tallanvor se držel blízko Randa a s ním vstoupilo deset vojáků. Dveře se za nimi tiše zavřely.
Elain náhle provedla hluboké pukrle a zároveň se zlomila v pase a zůstala tak, držíc sukni roztaženou. Rand sebou trhl, načež se spěšně pokusil napodobit Gawyna a ostatní muže, neohrabaně šoupaje nohama, dokud to nezvládl. Pokleknout na pravé koleno, sklonit hlavu a předklonit se, aby kotníky pravé ruky mohl přitisknout k mramorovým dlaždicím, přičemž levá ruka zůstává na jílci meče. Gawyn, jenž byl bez meče, položil stejným způsobem ruku na jílec dýky.
Rand si právě blahopřál, že to docela zvládl, když si všiml, že po něm Tallanvor, hlavu stále skloněnou, vrhl zpoza hledí zachmuřený pohled. Měl jsem snad udělat něco jiného? Náhle se na Tallanvora rozzlobil, nemohl přece čekat, že bude Rand vědět, co má dělat, když mu to nikdo neřekne. Taky se zlobil, že se polekal gardistů. Neudělal nic, proč by se měl bát. Věděl, že jeho strach není Tallanvorova chyba, ale stejně se na něj hněval.
Každý zůstal jak byl, ztuhlý, jako by čekal na to, až přijde jarní obleva. Rand nevěděl, nač vlastně čekají, ale chopil se příležitosti, aby si mohl prohlédnout místo, kam jej přivedli. Hlavu držel skloněnou, jenom ji trochu natočil, aby viděl. Tallanvor se zamračil ještě víc, ale Rand si toho nevšímal.
Čtvercová komnata byla velká asi jako šenk u Královnina požehnání a na zdech byly do čistě bílého kamene vytesány reliéfy s loveckými výjevy. Na goblénech pod řezbami byla většinou vyobrazena zátiší s květinami jasných barev a kolibříky s oslnivým peřím, až na dva na protějším konci místnosti, na nichž byli na šarlatovém poli stříbrní lvi Andoru, vyšší než člověk. Tyto dva goblény visely po stranách vyvýšeného pódia, na kterém stál vyřezávaný pozlacený trůn a na něm seděla královna.