Po královnině pravici stál s obnaženou hlavou zavalitý muž v červeném stejnokroji královniny gardy se čtyřmi zlatými pletenci na náramenících pláště a širokými zlatými pásky, které narušovaly jinak dokonalou běl manžet. Spánky měl silně prošedivělé, ale vypadal stejně silný a neochvějný jako skála. To musel být hlavní kapitán královniny gardy Gareth Bryne. Za trůnem a na opačné straně než Bryne seděla na nízké stoličce žena v tmavozeleném hedvábí a cosi pletla z tmavé, téměř černé vlny. Podle toho pletení si Rand zprvu myslel, že je stará, ale při druhém pohledu nedokázal její věk určit. Mladá, stará, prostě nevěděl. Svou pozornost zdánlivě cele upírala na jehlice a klubko, jako by na dosah ruky neseděla sama královna. Byla to půvabná žena, navenek klidná, ale na jejím soustředění bylo cosi hrozivého. V místnosti bylo kromě cvakání jejích jehlic naprosté ticho.
Rand se snažil zahlédnout pokud možno všechno, ale pohled se mu neustále vracel zpátky k ženě s lesknoucím se věnečkem jemně vytepaných růží, andorskou růžovou korunou. Přes hedvábné šaty s červenobílými sklady měla dlouhou rudou štólu, po jejíž celé délce pochodovali andorští lvi. Když se levicí dotkla ruky hlavního kapitána, zatřpytil se jí na prstě prsten ve tvaru Velkého hada požírajícího svůj vlastní ocas. Nebyla to však velkolepá nádhera jejích šatů či šperků, dokonce ani koruny, co znovu a znovu přitahovalo Randovu pozornost: byla to žena, která je nosila.
Morgasa měla krásu své dcery, dospělou a plně rozvitou. Její tvář a postava, její přítomnost vyplňovaly místnost jako slunce, v jehož záři se ti dva, co byli s ní, ztráceli. Kdyby to byla vdova z Emondovy Role, stál by u jejích dveří zástup nápadníků, i kdyby byla tou nejhorší kuchařkou a nejnepořádnější hospodyní v celém Dvouříčí. Rand si všiml, že ho pozoruje, a sklonil hlavu v obavách, že by mu z tváře mohla vyčíst myšlenky. Světlo, myslet na královnu, jako by to byla vesnická žena! Ty hlupáku!
„Můžete povstat,“ řekla Morgasa zvučným hřejivým hlasem, který naznačoval, že královna už stokrát slyšela Elainino ujišťování o své poslušnosti.
Rand vstal spolu s ostatními.
„Máti...“ začala Elain, ale Morgasa ji uťala.
„Zdá se, žes lezla po stromech, dcero.“ Elain si z šatů sundala zapomenutý kousek kůry, načež zjistila, že ho nemá kam dát, tak ho sevřela v dlani. „Ve skutečnosti,“ pokračovala Morgasa klidně, „by se zdálo, že přes můj výslovný rozkaz jsi vymyslela, jak by ses mohla podívat na toho Logaina. Gawyne, tohle jsem si o tobě nemyslela. Musíš se naučit nejen to, kdy svou sestru poslechnout, ale zároveň pro ni být v neštěstí protiváhou.“ Královna obrátila zrak na zavalitého muže vedle ní a rychle zase uhnula. Bryneův výraz se nezměnil, jako by si toho nebyl povšiml, ale Rand měl dojem, že jeho očím nic neunikne. „To, Gawyne, je stejně tak povinností prvního knížete, jako velet andorským vojům. Možná kdybychom zintenzivnili tvůj výcvik, měl bys méně času, aby ses nechal svou sestrou zatahovat do potíži. Požádám hlavního kapitána, aby dohlédl na to, abys při cestě na sever měl pořád co dělat“
Gawyn se pohnul, jako by chtěl něco namítnout, pak se místo toho jen uklonil. „Jak přikazuješ, máti.“
Elain se zamračila. „Máti, Gawyn mě přece nemůže chránit, když nebude se mnou. To jenom kvůli tomu opustil své komnaty. Máti, jenom se na Logaina podívat přece nemůže nikomu uškodit. Skoro každý ve městě mu byl blíž než my.“
„Každý ve městě není dědička.“ Královnin hlas zněl velmi přísně. „Já jsem toho chlapíka, Logaina, viděla zblízka, a on je nebezpečný, dítě. V kleci, s Aes Sedai, které ho hlídají každou minutu, je pořád stejně nebezpečný jako vlk. Přála bych si, aby ho nikdy nebyli přivezli nikam ke Caemlynu.“
„Vyřídí se to s ním v Tar Valonu.“ Žena na stoličce při řeči ani nezvedla oči od pletení. „Důležité však je, že lid viděl, jak Světlo opět jednou přemohlo Stín. A tebe, Morgaso, viděl jako součást toho vítězství.“
Morgasa mávla odmítavě rukou. „Stejně bych byla raději, kdyby se v Caemlynu neukázal. Elain, vím, co si myslíš.“
„Máti,“ namítala Elain, „nechtěla jsem tě neuposlechnout. Opravdu nechtěla.“
„Vážně?“ zeptala se Morgasa s hraným překvapením a pak se uchechtla. „Ano, ty se opravdu snažíš být poslušnou dcerou. Ale neustále zkoušíš, kam až můžeš zajít. No, já jsem s mou matkou jednala stejně. Ten duch ti bude jenom k dobrému, až nastoupíš na trůn, ale ještě nejsi královnou, dítě. Neposlechla jsi mě a podívala ses na Logaina. Buď s tím spokojena. Cestou na sever se k němu nedostaneš ani na sto kroků, a Gawyn také ne. Kdybych nevěděla, jak přísná bude výuka v Tar Valonu, poslala bych s tebou Lini, aby dohlédla na to, že budeš poslouchat. Ona aspoň, zdá se, je schopná tě přimět, abys dělala, co je potřeba.“
Elain se mrzutě uklonila.
Žena za trůnem byla zdánlivě cele zaujata počítáním oček. „Za týden,“ ozvala se náhle, „si budeš přát, aby ses mohla vrátit domů k matce. Za měsíc budeš chtít utéci s Kočovným lidem. Ale moje sestry tě uchrání před nevěřícími. Takové věci pro tebe zatím ještě nejsou.“ Prudce se na stoličce otočila, aby se upřeně podívala na Elain, a všechna její vyrovnanost zmizela, jako by tu nikdy nebyla. „Ty se můžeš stát největší královnou, jakou kdy Andor viděl, jakou kdy která země viděla za víc než tisíc let. Máš to v sobě. Pro toto tě vytvarujeme, pokud na to budeš mít sílu.“
Rand na ni zíral. Musela to být Elaida, Aes Sedai. Náhle byl rád, že sem nepřišel pro pomoc, bez ohledu na to, ke kterému adžah patřila. Vyzařovala z ní tvrdost, jíž se ta Moirainina zdaleka nemohla rovnat. Občas na Moirain myslel, jako na ocel pokrytou sametem. U Elaidy byl samet pouhou iluzí.
„Dost, Elaido,“ řekla Morgasa a nejistě se zamračila. „To už slyšela nejednou. Kolo tká, jak si kolo přeje.“ Na chvíli se odmlčela a dívala se na svou dceru. „Teď je tu však problém s tímto mladým mužem,“ aniž odtrhla pohled od Elaininy tváře, kývla směrem k Randovi, „a to, jak a proč sem přišel a proč jsi svému bratrovi tvrdila, že je tvým hostem.“
„Smím promluvit, máti?“ Když Morgasa kývnutím svolila, Elain prostě převyprávěla, co se událo od chvíle, kdy Randa poprvé zahlédla, jak šplhá po svahu k hradbě. Rand čekal, že skončí a řekne, že netušil, co vlastně provádí, ale ona místo toho řekla: „Máti, často mi říkáš, že musím poznat naše lidi, od nejvyšších po nejnižší, ale kdykoliv se s nimi setkám, je u toho tucet sloužících. Jak se mám za takových okolností dozvědět něco skutečného a pravdivého? Tím, že jsem si promluvila s tímto mladým mužem, jsem se dozvěděla víc o lidech z Dvouříčí, o tom, jací to jsou lidé, než bych kdy vyčetla z knih. Něco už o něm prozrazuje to, že přišel z takové dálky a oblékl si červenou, když tolik příchozích nosí ze strachu bílou. Máti, prosím tě, aby ses k tomuto věrnému poddanému, jenž mě naučil mnoho o lidech, kterým vládneš, zachovala dobře.“
„Věrný poddaný z Dvouříčí.“ Morgasa si povzdechla. „Mé dítě, měla bys věnovat větší pozornost těm knihám. Dvouříčí nevidělo výběrčího daní po šest pokolení a královninu gardu po sedm. Odvážila bych se tvrdit, že si jen zřídka vzpomenou, že jsou součástí říše.“ Rand neklidně pokrčil rameny a s překvapením si vzpomněl na chvíli, když mu řekli, že Dvouříčí je součástí Andorské říše. Královna si toho všimla a smutně se na dceru usmála. „Vidíš, dítě?“
Rand si uvědomil, že Elaida odložila pletení a prohlíží si ho. Vstala ze stoličky, pomalu sestoupila z pódia a postavila se před něj. „Z Dvouříčí?“ prohodila. Natáhla ruku k jeho hlavě. Rand se odtáhl a ona nechala ruku klesnout. „S takhle rudými vlasy a šedýma očima? Lidé z Dvouříčí jsou tmavovlasí a tmavoocí a jen zřídka takhle vyrostou.“ Rychle natáhla ruku a ohrnula Randovi rukáv kabátu, takže bylo vidět světlejší pleť, jíž se slunce nedotýkalo tak často. „Ani takovou pleť.“