Rand jen s námahou nezaťal pěsti. „Narodil jsem se v Emondově Roli,“ prohlásil škrobeně. „Moje matka byla cizinka, oči mám po ní. Můj otec je Tam al’Thor, ovčák a sedlák, jako jsem já.“
Elaida pomalu kývla, aniž odvrátila pohled od Randovy tváře. On se s jejím pohledem setkal zcela vyrovnaně, ač musel přemáhat nepříjemný pocit kolem žaludku. Viděl, že si jeho upřeného pohledu všimla. Elaida se mu podívala do očí a opět pomalu zvedla ruku. Rand se rozhodl, že tentokrát neuhne.
Byl to však jeho meč, čeho se dotkla, a sevřela ruku kolem hlavice. Stiskla prsty a oči se jí překvapením doširoka otevřely. „Ovčák z Dvouříčí,“ řekla tiše, šeptem, který však byl určen pro všechny přítomné, „s mečem se znamením volavky.“
Při jejích posledních slovech se lidé v komnatě zachovali, jako by jim oznámila, že je tu Temný. Za Randem zavrzala kůže a kov a na mramorových dlaždicích zadupaly boty. Rand koutkem oka zahlédl Tallanvora a ostatní gardisty, jak od něj couvají s rukama na mečích, aby získali místo a mohli tasit, a podle výrazů také byli připraveni zemřít. Gareth Bryne se dvěma rychlými kroky postavil před pódium, mezi Randa a královnu. Dokonce i Gawyn se postavil před Elain, tvářil se ustaraně a ruku položil na dýku. Elain sama se na něj podívala, jako by ho viděla poprvé v životě. Morgasin výraz se nezměnil, ale rukama pevněji stiskla pozlacené lenochy trůnu.
Pouze Elaida zareagovala ještě méně než královna. Aes Sedai nejevila známky toho, že by si uvědomovala, že snad řekla něco neobvyklého. Odtáhla ruku od meče a vojáci se ještě víc napjali. Elaida však dál upírala oči do očí Randových a nevzrušeně ho odhadovala.
„Ovšem,“ řekla Morgasa vyrovnaným hlasem“ je příliš mladý, aby měl čepel s volavkou. Nemůže být starší než Gawyn.“
„Patří mu,“ ozval se Gareth Bryne.
Královna se na něj překvapeně podívala. „Jak to?“
„Já nevím, Morgaso,“ vysvětloval pomalu Bryne. „Je moc mladý, a přesto mu ten meč patří, a on k tomu meči. Podívej se mu do očí. Podívej se, jak stojí, jak se k němu ten meč hodí, a on k meči. Je příliš mladý, ale ten meč mu patří.“
Když hlavní kapitán domluvil, ozvala se Elaida: „Jak jsi přišel k téhle čepeli, Rande al’Thore z Dvouříčí?“ Říkala to, jako by pochybovala o jeho jménu stejně, jako pochybovala o místě, z něhož pochází.
„Dal mi ho můj otec,“ řekl Rand. „Patřil jemu. Myslel si, že ve světě bych ho mohl potřebovat.“
„Další ovčák z Dvouříčí s čepelí s volavkou.“ Při Elaidině úsměvu Randovi vyschlo v ústech. „Kdy jsi dorazil do Caemlynu?“
Rand už toho měl dost, aby té ženě říkal pravdu. Vyděsila ho víc, než kterýkoliv temný druh. Nastal čas opět se začít skrývat. „Dneska,“ prohlásil. „Dnes ráno.“
„Právě včas,“ zamumlala Elaida. „A kde bydlíš? Neříkej, že sis někde nenašel pokoj. Vypadáš sice trochu otrhaně, ale měl jsi čas se trochu občerstvit. Kde?“
„U koruny a lva.“ Rand si pamatoval, že kolem Koruny a lva procházel, když hledal Královnino požehnání. Bylo to na opačné straně Nového Města než hostinec mistra Gilla. „Mám tam postel. V podkroví.“ Rand měl dojem, že Elaida ví, že lže, ale ona jenom kývla.
„Jaká to náhoda,“ podotkla. „Dnes je nevěřící přiveden do Caemlynu. Za dva dny ho odvedou na sever a s ním půjde studovat dědička. A právě na této křižovatce se objeví v palácových zahradách mladý muž, který tvrdí, že je věrným poddaným z Dvouříčí...“
„Já jsem z Dvouříčí.“ Všichni se na něj dívali, ale nikdo si ho nevšímal. Všichni kromě Tallanvora a gardistů. Ti ani nemrkli.
„... s příběhem vypočítaným tak, aby zaujal Elain, a s mečem se znamením volavky. Nemá ani pásku na rukávu, ani kokardu, která by oznamovala jeho spojenectví, ale meč má pečlivě zavinutý tak, aby volavku nespatřily slídivé oči. Jak moc je tohle pravděpodobné, Morgaso?“
Královna kývla na hlavního kapitána, aby se postavil stranou, a když to Bryne udělal, ustaraně se na Randa podívala. Nicméně promluvila k Elaidě. „Zač ho považuješ? Za temného druha? Jednoho z Logainových stoupenců?“
„Temný se v Shayol Ghulu vrtí,“ opáčila Aes Sedai. „Na vzoru leží Stín a budoucnost je vyvážena na špičce špendlíku. Tenhle je nebezpečný.“
Náhle se pohnula Elain a vrhla se před trůnem na kolena. „Máti, prosím tě, neubližuj mu. Byl by hned odešel, kdybych ho nezastavila. Chtěl odejít. Byla jsem to já, kdo ho přiměl zůstat. Nevěřím, že je to temný druh.“
Morgasa na dceru kývla, aby ji uklidnila, ale očima sledovala Randa. „Je tohle věštění, Elaido? Čteš ze vzoru? Říkáš, že to na, tebe přichází, když to nejméně čekáš, a odchází stejně náhle, jako to přijde. Je-li tohle věštění, Elaido, nařizuji ti, vyjev jen čistou pravdu, bez toho, abys to jako obvykle opentlila tolika záhadami, že nikdo nepozná, říkáš-li ano či ne. Mluv. Co vidíš?“
„Toto je věštba,“ odvětila Elaida, „a přísahám při Světle, že nic jasnějšího nevidím. Od tohoto dne Andor kráčí k bolesti a rozdělení. Stín ještě musí potemnět, až dočerna, a já nevidím, zda poté přijde Světlo. Tam, kde svět uroní jednu slzu, ono uroní tisíce. Toto je věštba.“
Na komnatu padlo ticho, porušené jenom tím, jak Morgasa prudce vydechla, jako by to mělo být naposled.
Elaida stále upírala zrak do Randových očí. Promluvila znovu, jen tak tak pohybujíc rty, a tak tiše, že ji Rand na vzdálenost paže málem neslyšel. „Tohle je také věštba. Bolest a rozdělení přijde na celý svět, a tento muž stojí v jeho srdci. Poslouchám královnu,“ zašeptala, „a mluvím jasně.“
Rand měl pocit, jako by mu do mramorové podlahy vrostly kořeny. Od podlahy mu nohama stoupal chlad a nehybnost kamene a Randa zamrazilo. Nikdo jiný to neslyšel. Ale Elaida se stále dívala na něj a on to uslyšel.
„Jsem jenom ovčák,“ řekl na celou komnatu. „Z Dvouříčí. Jenom ovčák.“
„Kolo tká, jak si kolo přeje,“ prohlásila Elaida nahlas a Rand nepoznal, zda se v jejím hlase ozval posměšný tón, či nikoliv.
„Urozený pane Garethe,“ řekla Morgasa, „potřebuji radu svého hlavního kapitána.“
Zavalitý muž zavrtěl hlavou. „Elaida Sedai říká, že ten mládenec je nebezpečný, má královno, a kdyby toho mohla říci víc, řekl bych, povolej kata. Ale jediné, co ona tvrdí, je to, co každý z nás vidí na vlastní oči. Na celém venkově nenajdeš sedláka, který by neřekl, že bude ještě hůř, a to bez věštění. Já osobně věřím, že ten hoch je tu jen pouhou shodou okolností, i když pro něj nešťastnou. Čistě pro jistotu bych, má královno, navrhoval, abychom ho zamkli do cely, dokud nebude urozená paní Elain a urozený pán Gawyn daleko odsud, a pak ho nechali jít. Tedy pokud ty, Aes Sedai, nemáš další věštbu, která by se ho týkala.“
„Řekla jsem všechno, co jsem ze vzoru vyčetla, hlavní kapitáne,“ prohlásila Elaida. Vrhla po Randovi tvrdý úsměv, úsměv, při němž se jí málem ani nezvlnily rty, kterým se vysmívala tomu, že nemůže říci, že nemluví pravdu. „Pár týdnů vězení mu neublíží, a mohlo by mi to poskytnout možnost dozvědět se víc.“ V očích se jí objevil hlad a Randa zamrazilo ještě víc. „Možná přijde další věštba.“