Morgasa to chvíli zvažovala. Bradu měla položenou v dlani a loket na lenochu trůnu. Kdyby se byl Rand vůbec mohl pohnout, neklidně by pod jejím pohledem přešlápl z nohy na nohu, ale Elaidiny oči ho přimrazily k zemi. Nakonec královna promluvila.
„Podezřívání dusí Caemlyn, možná i celý Andor. Strach a podezřívavost. Ženy označují sousedky za temné družky. Muži kreslí na dveře lidí, které znají celá léta, dračí špičáky. Já toho nebudu součástí.“
„Morgaso...“ začala Elaida, ale královna ji zarazila.
„Já toho nebudu součástí. Když jsem převzala trůn, přísahala jsem, že budu vysoko i nízko postavené soudit stejně, a budu tak činit, i kdybych měla být poslední osobou v Andoru, která si ještě pamatuje, co je to spravedlnost. Rande al’Thore, přísaháš při Světle, že ti ten meč dal tvůj otec, ovčák z Dvouříčí?“
Rand si olízl vyprahlé rty. „Přísahám.“ Náhle si vzpomněl, s kým to vlastně mluví, a chvatně dodaclass="underline" „Má královno.“ Urozený pan Gareth nazvedl husté obočí, ale Morgase to zjevně nevadilo.
„A na zeď zahrady jsi vylezl prostě jenom proto, aby ses mohl podívat na falešného Draka?“
„Ano, má královno.“
„Hodláš uškodit andorskému trůnu, nebo mé dceři, či mému synovi?“ Její tón prozrazoval, že za poslední dva zločiny by s ním udělala ještě kratší proces, než za to první.
„Nehodlám uškodit nikomu, má královno. A tobě a tvým dětem nejméně ze všeho.“
„Takže tě tedy rozsoudím, Rande al’Thore,“ oznámila královna. „Za prvé proto, že jsem, na rozdíl od Elaidy a Garetha, v mládí slyšela řeč Dvouříčí. Nevypadáš jako člověk odtamtud, ale pokud mi má paměť slouží, máš Dvouříčí na jazyku. Za druhé, nikdo s tvými vlasy a očima by netvrdil, že je ovčák z Dvouříčí, pokud by to nebyla pravda. A že ti tvůj otec dal meč se znamením volavky, je na lež příliš směšné. A za třetí, hlas, který mi našeptává, že nejlepší lež je obvykle natolik směšná, aby to mohla být lež... ten hlas není důkaz. Budu dodržovat zákony, které jsem vydala. Dávám ti svobodu, Rande al’Thore, ale radím ti, aby sis v budoucnosti dával pozor na to, kudy chodíš. Pokud tě znovu najdeme na území paláce, nevyjdeš z toho tak hladce.“
„Děkuji, má královno,“ zachraptěl Rand. Cítil na tvářích žár Elaidiny nespokojenosti.
„Tallanvore,“ řekla Morgasa, „doprovoď to... doprovoď hosta mé dcery z paláce a prokazuj mu úctu. Vy ostatní jděte také. Ne, Elaido, ty zůstaň. A ty, urozený pane Garethe, prosím také. Musím se rozhodnout, co dělat s těmi bělokabátníky ve městě.“
Tallanvor a gardisté neochotně vrátili meče do pochev, nicméně byli připraveni vmžiku tasit. Rand byl přesto rád, že ho vojáci za Tallanvorem obstoupili. Elaida dávala na to, co královna říká, pozor jen na půl ucha. Cítil v zádech její pohled. Co by se stalo, kdyby Morgasa u sebe Aes Sedai nezadržela? Při tom pomyšlení si přál, aby vojáci zrychlili krok.
K jeho překvapení si Elain s Gawynem přede dveřmi vyměnili pár slov a přidali se k němu. Tallanvora to také překvapilo. Mladý důstojník se ohlédl na dveře, které se teď zavíraly.
„Máti,“ prohlásila Elain, „nařídila, abyste ho vyprovodili z paláce, Tallanvore. S úctou. Nač tedy čekáš?“
Tallanvor se zamračil na dveře, za nimiž královna jednala se svými rádci. „Na nic, má paní,“ řekl trpce a zbytečně nařídil vojákům, aby vykročili.
Zázraky paláce Rand míjel bez povšimnutí. Byl příliš popletený a útržky myšlenek mu vířily hlavou tak rychle, že je nedokázal zachytit. Nevypadáš na to. Tento muž stojí v jeho srdci.
Doprovod se zastavil. Rand zamrkal a zjistil, že se dostali na velké nádvoří před palácem. Stáli u vysoké, pozlacené brány, jež se třpytila ve slunci. Tuhle bránu by neotevřeli pro jediného člověka, rozhodně ne pro takového, který na pozemek paláce vnikl bez dovolení, i když ho dědička prohlásila za svého hosta. Tallanvor otevřel výpadovou branku, malá dvířka v křídle velké brány.
„Tohle je zvyk,“ ozvala se Elain, „doprovodit hosta až k bráně, ale nedívat se, jak odchází. Je třeba si zapamatovat potěšení z hostovy přítomnosti, ne smutek z loučení.“
„Děkuji, má paní,“ řekl Rand. Dotkl se šátku, který měl kolem hlavy. „Za všechno. Zvykem ve Dvouříčí je, aby host přinesl malý dárek. Obávám se, že nic nemám. I když,“ dodal suše, „jsem tě očividně něco o lidu z Dvouříčí naučil.“
„Kdybych máti řekla, že tě považuji za hezkého junáka, určitě by tě nechala zavřít do kobky.“ Elain ho poctila oslnivým úsměvem. „Hodně štěstí, Rande al’Thore.“
Rand se za ní s otevřenými ústy díval, jak odchází, mladší vydání Morgasiny krásy a důstojnosti.
„Nesnaž se s ní vyměňovat názory.“ Gawyn se zasmál. „Pokaždé vyhraje.“
Rand nepřítomně kývl. Hezkého junáka? Světlo, dědička andorského trůnu! Potřásl hlavou, aby si ji pročistil.
Gawyn zřejmě na něco čekal. Rand se na něj chvíli díval.
„Můj pane, když jsem vám říkal, že jsem z Dvouříčí, byl jsi překvapen. Všichni ostatní taky, tvoje matka, urozený pan Gareth, Elaida Sedai,“ zamrazilo ho v zádech, „nikdo z nich...“ Nedokázal se přimět, aby větu dokončil. Dokonce si ani nebyl jist, kde začala. Jsem syn Tama al’Thora, i když jsem se nenarodil ve Dvouříčí.
Gawyn kývl, jako by to bylo to, na co celou tu dobu čekal. Přesto váhal. Rand otevřel ústa, aby nevyřčenou otázku vzal zpátky, a vtom Gawyn promluvil. „Omotej si kolem hlavy šufu, Rande, a budeš vtělením Aielana. Zvláštní, protože máti si zřejmě myslela, že přinejmenším mluvíš jako člověk z Dvouříčí. Přál bych si, abychom měli čas jeden druhého poznat, Rande al’Thore. Hodně štěstí.“
Aielan.
Rand tam stál a díval se za odcházejícím Gawynem, dokud mu netrpělivé Tallanvorovo zakašlání nepřipomnělo, kde je. Vrhl se brankou ven a ještě jí pořádně neprošel, když ji za ním Tallanvor přirazil. Břevna hlasitě zapadla na místo.
Oválné náměstí před palácem teď bylo prázdné. Všichni vojáci odešli, i davy, trubači a bubeníci umlkli. Nezůstalo nic, jen smetí, které vítr honil po dláždění, a pár lidí spěchajících za svými záležitostmi, když teď vzrušení opadlo. Rand nepoznal, zda nosí bílou, či červenou.
Aielan.
Překvapeně si uvědomil, že stojí před palácovou bránou, přímo tam, kde by ho mohla Elaida snadno najít, až skončí jednání s královnou. Přitáhl si plášť k tělu a rozběhl se přes náměstí do ulic Vnitřního Města. Často se ohlížel přes rameno, zda ho někdo nesleduje, ale zákruty cesty mu bránily dohlédnout daleko. Nicméně si až příliš dobře pamatoval na Elaidiny oči a představoval si, jak ho pozoruje. Celou cestu k bráně do Nového Města utíkal, co mu síly stačily.
41
Staří přátelé a nové hrozby
U královnina požehnání se Rand vrhl na přední dveře a lapal přitom po dechu. Běžel celou cestu a nezáleželo mu na tom, zda si někdo všimne, že má na sobě červenou, dokonce ani na tom, kdyby si někdo jeho úprk vzal za záminku k honičce. Dokonce ho ani nenapadlo, že by ho mohl chytit mizelec.
Když Rand přiběhl k hostinci, Lamželezo seděl na lavici u dveří a v klíně držel mourovatou kočku. Teď vstal a podíval se směrem, odkud se Rand přihnal, zda odtamtud nehrozí nějaké nebezpečí, a přitom klidně drbal kočku za ušima. Když nic neviděl, znovu se posadil a dával pozor, aby zvíře nevyrušil. „Před chvílí se nějací moulové pokoušeli krást kočky,“ prohodil. Prohlédl si klouby na rukou a věnoval se dál drbání. „Dneska jsou za kočku slušný peníze.“