Rand si všiml, že ti dva muži s bílým znamením jsou pořád naproti přes ulici, a jeden má modřinu na oku a oteklou čelist. Ten se teď trpce mračil, upíral oči na hostinec a s mrzutou dychtivostí hladil rukou jílec meče.
„Kde je mistr Gill?“ zeptal se Rand.
„V knihovně,“ odpověděl Lamželezo. Kočka začala příst a on se zazubil. „Kočka si s ničím hlavu neláme dlouho, dokonce ani když se ji někdo pokouší strčit do pytle.“
Rand vběhl do hostince a prohnal se šenkem, jenž byl nyní jako obvykle zaplněný muži s červeným znamením, debatujícími nad pivem. Mluvili o falešném Drakovi a o tom, zda bělokabátníci vyvolají nepokoje, až ho povezou na sever. Nikomu nezáleželo na tom, co se s Logainem stane, ale všichni věděli, že dědička a urozený pan Gawyn pojedou s ním, a jim nikdo nepřál nic zlého.
Rand našel mistra Gilla v knihovně, kde hrál dámu s Loialem. Na stole ležela kulaťoučká kočička, tlapky složené pod tělem, a sledovala jejich ruce, když přeskládávali kameny po desce.
Ogier přidal další kámen, na tak silné prsty měl zvláštně jemné pohyby. Mistr Gill potřásl hlavou a Randovu přítomnost si vzal jako záminku, aby se mohl otočit od stolu. Loial v dámě vždycky vyhrával. „Už jsem si o tebe začínal dělat starosti, mládenče. Myslel jsem, jestli ses třeba nedostal do trablů s těma bílejma zrádcema, nebo nevrazil do toho žebráka, či co.“
Rand tam chvíli stál s otevřenými ústy. Na toho vandráka v hadrech úplně zapomněl. „Viděl jsem ho,“ řekl nakonec, „ale to nic není. Viděl jsem taky královnu a Elaidu. To s nimi jsem měl potíže.“
Mistr Gill vyprskl smíchy. „Tak královnu, jo? Co neříkáš. Asi před hodinou jsme měli v šenku Garetha Bryna, přetlačoval se rukama s velícím kapitánem dětí Světla, ale královna, no... to je teda něco.“
„Krev a popel,“ zavrčel Rand, „každý si dneska myslí, že lžu.“ Odhodil plášť na židli a sám se vrhl na jinou. Byl příliš napjatý, aby se dokázal pohodlně posadit. Dřepěl na krajíčku a otíral si tvář kapesníkem. „Viděl jsem toho žebráka a on viděl mě, takže jsem si myslel... To není důležité. Vyšplhal jsem na zeď kolem zahrady, odkud jsem viděl na náměstí před palácem, když tamtudy vedli Logaina. A spadl jsem do té zahrady.“
„Skoro mám dojem, že si z nás neutahuješ,“ poznamenal pomalu hostinský.
„Ta’veren,“ zamumlal Loial.
„No, ale to se stalo,“ tvrdil Rand. „Světlo mi pomoz, stalo se to.“
Nedůvěra mistra Gilla tála jen pomalu, a jak Rand mluvil dál, začal se hostinský tvářit poplašeně. Předkláněl se stále víc, až seděl na krajíčku židle, stejně jako Rand. Loial poslouchal nevzrušeně, jen si občas zamnul kořen nosu a štětičky na uších se mu trochu zachvěly.
Rand vypověděl všechno, co se mu přihodilo, všechno kromě toho, co mu pošeptala Elaida. A co mu řekl Gawyn u palácové brány. Na to první nechtěl ani pomyslet, a to druhé nemělo s jeho vyprávěním co dělat. Jsem syn Tama al’Thora, i když jsem se nenarodil ve Dvouříči. Jsem! Moje krev pochází z Dvouříčí a Tam je můj otec.
Náhle si uvědomil, že přestal mluvit, protože se zamyslel, a ostatní na něj hledí. Na chviličku ho napadlo, zda toho neřekl příliš mnoho.
„No,“ prohodil mistr Gill, „teď už na své přátele čekat nemůžeš. Budeš muset opustit město, a to rychle. Nejpozději do dvou dnů. Dokážeš do té doby dostat Mata na nohy, nebo mám poslat pro matku Gorubu?“
Rand se na něj zmateně podíval. „Do dvou dnů?“
„Elaida je královnina rádkyně, hned po samotným hlavním kapitánovi Garethu Brynovi. Možná před ním. Jestli za tebou pošle královniny gardisty – urozený pan Gareth jí v tom bránit nebude, leda by měli na práci něco jinýho – no, gardisti prohledají každej hostinec v Caemlynu do dvou dnů. A to nemluvím o tom, že by se nějakou nešťastnou náhodou dostali nejdřív sem. Možná máš trochu času, jestli začnou naproti U koruny a lva, ale nemáš ho rozhodně nazbyt.“
Rand pomalu kývl. „Jestli nedostanu Mata z postele, pošli pro matku Gorubu. Ještě mi zůstaly nějaké peníze. Třeba to bude stačit.“
„O matku Gorubu se postarám,“ odtušil hostinský nevrle. „A hádám, že ti půjčím pár koní. Jestli půjdeš do Tar Valonu po svých, prošoupeš si už v půlce cesty to, co ti zbylo z podrážek.“
„Jsi dobrý přítel,“ řekl Rand. „Zdá se, že jsme ti nepřinesli nic jiného než potíže, ale přesto nám pomáháš. Dobrý přítel.“
Mistr Gill vypadal rozpačitě. Pokrčil rameny, odkašlal si a zadíval se dolů. Tím mu zrak padl na desku na dámu a on zase uhnul. Loial rozhodně vyhrával. „Jo, no, Tom byl vždycky můj dobrej přítel. Jestli je on ochotnej vám pomáhat, můžu taky přispět se svou troškou do mlýna.“
„Rád bych šel s vámi, Rande,“ ozval se najednou Loial.
„Myslel jsem, že jsme to už probrali, Loiale.“ Rand zaváhal – mistr Gill pořád ještě neznal celé nebezpečí – a dodaclass="underline" „Ty víš, kdo na mě a na Mata číhá, kdo nás pronásleduje.“
„Temní druzi,“ odtušil ogier klidně, „a Aes Sedai a Světlo ví, kdo ještě. Nebo Temný. Jdete do Tar Valonu, a tam je velice pěkný háj, o který, jak jsem slyšel, Aes Sedai dobře pečují. V každém případě je toho ve světě k vidění víc než jenom háje. Ty jsi skutečný ta’veren, Rande. Vzor se oplétá kolem tebe a ty stojíš v jeho srdci.“
Tento muž stojí v jeho srdci. Randa zamrazilo. „Já nestojím v srdci ničeho,“ prohlásil drsně.
Mistr Gill zamrkal a dokonce i Loiala jeho hněv poněkud zarazil. Hostinský s ogierem se podívali na sebe a pak na podlahu. Rand se raději přestal mračit a několikrát se zhluboka nadechl. Užasl, protože našel prázdnotu, která mu v poslední době tak často unikala, a také klid. Oni si jeho hněv nezasloužili.
„Můžeš jít s sebou, Loiale,“ prohlásil. „Nevím, proč to chceš, ale budu za tvou společnost vděčný. Ty... ty víš, jaký je Mat.“
„Vím,“ přitakal Loial. „Já stále nemohu vyjít do ulic, aby se za mnou hned všichni nehnali a nehulákali: ‚Trollok!‘ Mat aspoň používá pouze slova. Nesnažil se mě zabít.“
„Ovšemže ne,“ řekl Rand. „Ne Mat.“ Tak daleko by nezašel. Mat ne.
Ozvalo se zaklepání na dveře a do dveří strčila hlavu jedna ze služtiček, Gilda. Rty měla sevřené a v očích ustaraný výraz. „Mistře Gille, pojďte rychle, prosím. V šenku jsou bělokabátníci.“
Mistr Gill se zaklením vyskočil, až se kočka vrhla ze stolu a se vztyčenýmocasem uraženě odkráčela pryč. „Už jdu. Řekni jim, že už jsem na cestě, a pak se jim drž z cesty. Slyšíš, holka? Drž se od nich dál.“ Gilda kývla a zmizela. „Ty radši zůstaň tady,“ poradil Loialovi.
Ogier si odfrkl, znělo to, jako když se trhá plátno. „Po dalším setkání s dětmi Světla nijak netoužím.“
Pohled mistra Gilla padl na desku s dámou a viditelně se mu zlepšila nálada. „Vypadá to, že budeme muset další hru odložit na později.“
„To není nutné.“ Loial natáhl ruku k polici a sundal dolů knihu. Těžký svazek v kožené vazbě v jeho rukou vypadal jako hračka. „Můžeme pokračovat v této hře. Jsi na tahu.“
Mistr Gill se ušklíbl. „Když to není jedna věc, je to něco jinýho,“ zamumlal si pro sebe a odspěchal z pokoje.
Rand ho následoval, avšak pomaleji. Stejně jako Loial, po jednání s dětmi nijak netoužil. Tento muž stojí v jeho srdci. Ve dveřích do šenku se Rand zastavil, aby viděl, co se děje, ale dost daleko, aby si ho, jak doufal, nikdo nevšiml.