V šenku bylo mrtvé ticho. Uprostřed místnosti stálo pět bělokabátníků a lidé u stolů si jich pečlivě nevšímali. Jedno z dětí mělo na plášti pod sluncem stříbrný blesk poddůstojníka. Lamželezo se líně opíral o stěnu vedle předních dveří a pozorně si třískou čistil špínu za nehty. O stěnu vedle něj se opírali čtyři další strážní, které si mistr Gill najal, a ani jeden bělokabátníkům nevěnoval pozornost. Pokud si děti Světla něčeho všimly, nedávaly to nijak najevo. Pouze jejich poddůstojník dával své city najevo a netrpělivě si při čekání na hostinského poklepával ocelovými rukavicemi o dlaň.
Mistr Gill rychle přešel místnost a na tváři měl ostražitý, byť neutrální výraz. „Světlo na vás posviť,“ popřál jim s pečlivou úklonou, ne příliš hlubokou, ale ne dost lehkou, aby ji bylo možno brát jako urážku, „a na naši dobrou královnu Morgasu. Jak mohu pomoci...“
„Na to tvoje žvanění nemám čas, hostinský,“ vyštěkl poddůstojník. „Už jsem dneska prošel dvacet hostinců, a každý byl horší než prasečí chlívek, a do setmění projdu dalších dvacet. Hledám temné druhy, jednoho kluka z Dvouříčí...“
Tvář mistra Gilla při každém slově temněla víc a víc. Nafukoval se, jako by měl už už vybuchnout, což nakonec také udělal a pro změnu on uťal bělokabátníka. „V mém podniku žádní temní druzi nejsou! Každý člověk tady je člověk královnin!“
„Ano, a my všichni víme, na čí straně stojí Morgasa,“ poddůstojník se při vyslovení královnina jména jízlivě ušklíbl, „a ta její tarvalonská čarodějnice, co?“
Vrzání odsunovaných židlí bylo hlasité. Náhle byl každý muž v místnosti na nohou. Stáli nehybně jako sochy, ale každý zamračeně pozoroval bělokabátníky. Poddůstojník si toho zřejmě nevšiml, ale ti čtyři se nejistě rozhlíželi kolem sebe.
„Půjde to s tebou snáz, hostinský,“ řekl poddůstojník, „když budeš spolupracovat. V těchto časech se lidi s těmi, kdo ukrývají temné druhy, nemazlí. Řekl bych, že hostinec s dračím špičákem na dveřích nebude dělat dobré obchody. A když ho budeš mít na dveřích, mohlo by dojít i k požáru.“
„Okamžitě odsud vypadněte,“ řekl mistr Gill tiše, „nebo pošlu pro královniny gardisty, aby odvezli to, co z vás zbyde, na hnojiště.“
Lamželezo se zadrnčením vytáhl meč a drsný zvuk obnažované oceli se ozval po celém šenku, jak muži vytahovali meče a dýky. Služtičky se rozběhly ke dveřím.
Poddůstojník se nevěřícně rozhlédl kolem sebe. „Dračí špičák...“
„Vám pěti nepomůže,“ dokončil za něj mistr Gill. Zvedl zaťatou pěst a narovnal ukazováček. „Jedna.“
„Tys musel zešílet, hostinský, když vyhrožuješ dětem Světla.“
„Bělokabátníci nemají v Caemlynu žádná práva. Dvě.“
„Opravdu věříš, že to tímhle skončí?“
„Tři.“
„My se vrátíme,“ štěkl poddůstojník, a pak rychle vyvedl muže ven a snažil se přitom vypadat, že odchází v pořádku a o své vlastní vůli. To poněkud narušili jeho muži tím, jak se vrhli ke dveřím. Sice právě neběželi, ale nedělali žádné tajnosti s tím, že chtějí být co nejdřív venku.
Lamželezo stál přede dveřmi s mečem v ruce a uhnul teprve tehdy, když na něj mistr Gill zoufale zamával. Když byli bělokabátníci pryč, hostinský se ztěžka svezl na židli. Přejel si rukou po čele a pak na ruku zažíral, jako by ho překvapilo, že nemá čelo pokryté potem. Po celém šenku si muži zase sedali a smáli se tomu, co udělali. Někteří dokonce přišli k mistru Gillovi a poplácali ho po rameni.
Když hostinský zahlédl Randa, vyskočil ze židle a došel k němu. „Kdo by si byl pomyslel, že se ve mně skrývá hrdina?“ řekl užasle. „Svělo na mě sviť.“ Náhle se otřásl a začal mluvit téměř normálním hlasem. „Musíš se držet z dohledu, dokud vás nedostanu z města.“ Opatrně se rozhlédl po šenku a odstrčil Randa dál do chodby. „Ta smečka se vrátí, nebo pár jejich špehů v červeném. Po tom výstupu, co jsem jim předvedl, pochybuju, že jim bude záležet na tom, jestli jsi hrdina nebo ne, prostě se budou chovat, jako bys byl.“
„To je šílené,“ namítal Rand. Hostinský na něj kývl a on ztišil hlas. „Bělokabátníci nemají důvod po mně jít.“
„Já o žádných důvodech nevím, mládenče, ale po tobě a po Matovi jdou, to je jednou jistý. Cos to prováděl? Elaida a bělokabátníci?“
Rand zvedl na protest ruce, ale pak je nechal zase klesnout. Nedávalo to smysl, ale přece toho bělokabátníka slyšel. „A co ty? Bělokabátníci ti budou dělat potíže, i když nás nenajdou.“
„S tím si nelam hlavu, mládenče. Královnini gardisti tu pořád ještě udržují pořádek, i když nechávají zrádce potulovat se kolem s těma bílýma hadrama. A v noci... no, Lamželezo a jeho přátelé toho možná moc nenaspí, ale já skoro lituju každýho, kdo by se mi pokusil čmárat po dveřích.“
Objevila se vedle nich Gilda a před mistrem Gillem předvedla pukrle. „Pane, je tu... je tu dáma. V kuchyni.“ Toto spojení ji zřejmě velice pohoršilo. „A ptá se po panu Randovi, pane, a po panu Matovi. Jménem.“
Rand si s hostinským vyměnil zmatený pohled.
„Mládenče,“ řekl mistr Gill, „jestli se ti opravdu podařilo přivést urozenou paní Elain z paláce do mýho hostince, tak všichni skončíme před katem.“ Gilda při zmínce o dědičce vyjekla a s vyvalenýma očima se podívala na Randa. „Zmiz, holka,“ řekl hostinský ostře. „A ne abys někde vybreptala, cos právě slyšela. Nikomu do toho nic není.“ Gilda znovu zakývala hlavou a zmizela v chodbě, přičemž se cestou přes rameno ohlížela po Randovi. „Do pěti minut,“ povzdechl si mistr Gill, „bude vykládat ostatním ženským, že jsi převlečený princ. Do setmění už se to roznese po celým Novým Městě.“
„Mistře Gille,“ řekl Rand, „Elain jsem se o Matovi vůbec nezmiňoval. Mohla by to být...“ Náhle se mu tvář rozzářila úsměvem a on se rozběhl ke kuchyni.
„Počkej!“ volal ze ním hostinský. „Počkej, dokud to nezjistím. Počkej, ty hlupáku!“
Rand rozrazil dveře do kuchyně, a tam byli. Moirain na něm spočinula vážným pohledem, ale překvapená nebyla. Nyneiva s Egwain se mu se smíchem vrhly do náruče a Perrin se tlačil za nimi. Všichni tři ho poplácávali po ramenou, jako by se museli přesvědčit, že je opravdu tady. Ve dveřích vedoucích ke stájím se o rám opíral Lan a dělil svou pozornost mezi kuchyni a dvůr venku.
Rand se snažil zároveň obejmout obě ženy a potřást rukou Perrinovi, to vše přes změť rukou a smíchu, kterou komplikovala Nyneiva, když se mu snažila sáhnout na čelo, zda nemá horečku. Vypadali dost poničeně – Perrin měl na tvářích podlitiny a zrak upíral k zemi způsobem, jakým to nikdy předtím nedělal – ale byli živí a zase pospolu. Rand měl tak stažené hrdlo, že málem nemohl promluvit. „Bál jsem se, že vás už nikdy neuvidím,“ podařilo se mu ze sebe nakonec vypravit. „Bál jsem se, že jste všichni...“
„Věděla jsem, že žiješ,“ řekla Egwain opřená o jeho hruď. „Vždycky jsem to věděla. Vždycky.“
„Já ne,“ prohlásila Nyneiva. Hlas měla pro tuto chvíli přísný, ale vzápětí jí změkl, a ona se na něj usmála. „Vypadáš dobře, Rande. Rozhodně ne překrmeně, ale dobře, díky, Světlo.“
„No,“ ozval se za nimi mistr Gill, „hádám, že tyhle lidi přece jenom znáš. Tohle jsou ti přátelé, cos hledal?“
Rand kývl. „Ano, to jsou moji přátelé.“ Všechny představil. Přesto mu připadalo zvláštní oslovovat Moirain a Lana jejich vlastními jmény. Oba se na něj ostře zadívali, když to udělal.