Hostinský každého uvítal otevřeným úsměvem, ale setkání se strážcem, a zvláště s Moirain, na něj udělalo pořádný dojem. Na Moirain otevřeně zažíral s otevřenými ústy – jedna věc byla vědět, že chlapcům pomáhá Aes Sedai, a něco úplně jiného bylo, když se mu náhle objevila v kuchyni – a hluboko se jí poklonil. „Vítám tě U královnina požehnání, Aes Sedai, jako svého hosta. I když nejspíš zůstaneš v paláci s Elaidou Sedai a Aes Sedai, které přišly s falešným Drakem.“ Znovu se uklonil a vrhl po Randovi ustaraný pohled. Bylo hezké říkat, že nikdy nemluvil špatně o Aes Sedai, ale to nebylo stejné jako tvrdit, že ji chce mít na noc pod střechou.
Rand povzbudivě kývl a snažil se mu naznačit, že je to v pořádku. Moirain nebyla jako Elaida, za jejímž každým pohledem, za každým slovem, se skrývala hrozba. Jsi si tím jistý? I teď, jsi si tím jistý?
„Myslím, že na tu krátkou dobu, co budu pobývat v Caemlynu,“ řekla Moirain, „zůstanu tady. A musíš mi dovolit, abych ti zaplatila.“
Z chodby se sem zatoulala dvoubarevná kočka a otřela se hostinskému o kotníky. Náhle zpod stolu vyskočila naježená šedivá kočka, nahrbila hřbet a zasyčela. Dvoubarevná kočka se s výhružným zavrčením přikrčila a šedá prolétla kolem Lana do stáje.
Mistr Gill se začal omlouvat za kočky a zároveň namítal, že mu Moirain prokáže čest, když bude jeho hostem, a je si skutečně jistá, že nedá přednost paláci? On by to samozřejmě pochopil, ale doufá, že přijme jeho nejlepší pokoj jako dar. Moirain však jeho zmatenému řečnění nevěnovala pozornost. Místo toho se sklonila, aby zrzavobílou kočku poškrábala. Ta okamžitě opustila nohy mistra Gilla a vrhla se k ní.
„Viděla jsem tu další čtyři kočky,“ poznamenala. „Máte potíže s myšmi? Krysami?“
„Krysami, Moirain Sedai.“ Hostinský si povzdechl. „Hrozný potíže. Ne že bych to tu neudržoval čistý, chápej. To všichni ti lidi. Celý město je plný lidí a krys. Ale moje kočky se o to postarají. Slibuju, že tebe obtěžovat nebudou.“
Rand si vyměnil prchavý pohled s Perrinem, který okamžitě sklopil zrak. Na Perrinových očích bylo cosi divného. A byl tak tichý. Perrin toho nikdy moc nenamluvil, ale teď nemluvil vůbec. „Mohlo by to být všemi těmi lidmi,“ řekl.
„S tvým dovolením, mistře Gille,“ Moirain mluvila, jako by to měla za samozřejmé. „Dostat krysy z téhle ulice je jednoduché. S trochou štěstí si krysy ani neuvědomí, že jim někdo brání sem přijít.“
Mistr Gill se při jejích slovech zachmuřil, ale uklonil se a její nabídku přijal. „Jestli si jsi jistá, že nechceš zůstat v paláci, Aes Sedai.“
„Kde je Mat?“ zeptala se najednou Nyneiva. „Ona tvrdila, že tu bude taky.“
„Nahoře,“ odpověděl Rand. „Je... necítí se dobře.“
Nyneiva zvedla hlavu. „Je nemocný? Krysy nechám jí a půjdu se na něj podívat. Zaveď mě k němu, Rande.“
„Jděte nahoru všichni,“ řekla Moirain. „Já se k vám připojím za chvíli. Zavazíme mistru Gillovi v kuchyni, a nejlepší bude, když se všichni na chvíli někam uklidíme.“ V jejím hlase se ozýval spodní tón. Držte se z dohledu. Ještě se pořád musíme skrývat.
„Pojďte,“ vyzval je Rand. „Půjdeme nahoru zadem.“
Vesničané se vydali za ním po schodech a nechali Aes Sedai a strážce v kuchyni s mistrem Gillem. Rand se nemohl vzpamatovat z toho, že jsou zase spolu. Bylo to, skoro jako by byl zase doma. Nemohl se přestat usmívat.
Stejná úleva, téměř radostné veselí, zřejmě postihla i ostatní. Všichni se pro sebe pochechtávali a neustále se ho dotýkali. Perrinův hlas zněl podivně krotce a mládenec neustále držel hlavu sklopenou, ale jak kráčeli po schodech nahoru, konečně se trochu rozpovídal.
„Moirain říkala, že tě s Matem dokáže najít, a taky to udělala. Když jsme přijeli do města, my ostatní jsme jenom zírali – teda kromě Lana – na všechny ty lidi kolem, na ty budovy a to všechno.“ Husté kudrny se mu zatřepaly, jak nevěřícně zavrtěl hlavou. „Je to všechno tak velký. A je tu tolik lidí. Někteří na nás taky zírali a křičeli: ‚Červená, nebo bílá?‘ jako kdyby to dávalo nějakej smysl.“
Egwain se dotkla Randova meče a červené látky kolem něj ovinuté. „Co to znamená?“
„Nic,“ řekl Rand. „Nic důležitého. Odjíždíme do Tar Valonu, pamatuješ?“
Egwain se na něj zadívala, ale odtáhla ruku od meče a navázala tam, kde Perrin skončil. „Moirain se na nic ani nepodívala, a Lan taky ne. Vodila nás sem a tam ulicemi, a tolikrát jsme zabočili, jako pes, co jde po stopě, až jsem si myslela, že tu ani nejste. Pak najednou zahnula za roh a další, co vím, je, že jsme dávali koně podomkům a nakráčeli do kuchyně. Ani se neptala, jestli tu jste. Prostě té ženě, co hnětla těsto, řekla, aby šla vyřídit Randu al’Thorovi a Matu Cauthonovi, že tu mají návštěvu. A pak ses objevil ty,“ Egwain se zazubila, „jako když kejklíř vytáhne z klobouku králíka.“
„A kde je kejklíř?“ zeptal se Perrin. „Je s váma?“
Randovi se obrátil žaludek, a dobrý pocit z toho, že má zase kolem sebe své přátele, zmizel. „Tom je mrtvý. Myslím, že je mrtvý. Byl tam mizelec...“ Víc toho ze sebe vypravit nedokázal. Nyneiva zavrtěla hlavou a cosi si pro sebe bručela.
Ticho kolem nich houstlo, utišilo smích a umenšovalo radost, dokud nedorazili na vrcholek schodiště.
„Mat není tak úplně nemocný,“ řekl tehdy Rand. „Je... Uvidíte.“ Rozrazil dveře do pokoje, který s Matem sdílel. „Koukni, Mate, kdo tu je.“
Mat byl pořád schoulený do klubíčka na posteli, přesně tak, jak ho Rand zanechal. Teď zvedl hlavu, aby se podíval. „Jak víš, že jsou to skutečně ti, za který se vydávají?“ ucedil chraplavě. Tvář měl zarudlou a kůži napjatou a lesklou potem. „Jak vím, že ty jsi ten, za kterýho se vydáváš?“
„Že není nemocný?“ Nyneiva se na Randa opovržlivě podívala a protáhla se kolem něj, přičemž si už shazovala vak ze zad.
„Všichni se mění,“ chraptěl Mat. „Jak si můžu bejt jistej? Perrine? Jseš to ty? Taky ses změnil, že jo?“ Jeho smích zněl spíš jako kašel. „Ó ano, ty ses změnil.“
K Randovu překvapení se Perrin svezl na okraj druhé postele, hlavu měl v dlaních a pohled upíral na podlahu. Matův řezavý smích jako by ho bodal.
Nyneiva poklekla vedle Matova lůžka a položila mu ruku na čelo, přičemž nazvedla látku, kterou měl ovinutou kolem hlavy. Mat před ní s pohrdavým výrazem ucukl. Oči měl jasné, až mu svítily. „Ty hoříš,“ řekla Nyneiva, „ale s takovou horečkou by ses neměl potit.“ V hlase jí zazněly obavy. „Rande, jděte s Perrinem sehnat nějaký čistý plátno a tolik studený vody, kolik unesete. Nejdřív ti, Mate, srazím tu horečku a...“
„Hezká Nyneiva,“ odplivl si Mat. „Vědma by na sebe neměla myslet jako na ženu, ne? Ne jako na hezkou ženu. Ale ty se tak vidíš, že jo? Teď, Nemůžeš zapomenout, že jsi hezká ženská, a to tě děsí. Všichni se mění.“ Nyneiva při jeho slovech zbledla – ať už hněvem, či z nějakého jiného důvodu, to Rand nepoznal. Mat se zlomyslně zachechtal a upřel horečnaté oči na Egwain. „Hezká Egwain,“ zakrákal. „Hezká jako Nyneiva. A máte společný i jiný věci, co? Jiný sny. O čem sníš teď?“ Egwain před ním o krok ustoupila.
„Prozatím jsme před zraky Temného v bezpečí,“ oznámila Moirain, když s Lanem těsně za sebou vkráčela do pokoje. Jakmile vešla do dveří, zrak jí padl na Mata, a ona sykla, jako by se dotkla rozpálené pece. „Jdi od něj!“
Nyneiva se nepohnula, jenom se k Aes Sedai překvapeně otočila. Moirain dvěma rychlými kroky došla k vědmě, popadla ji za ramena a odtáhla ji po podlaze jako pytel obilí. Nyneiva se bránila, ale Moirain ji nepustila, dokud nebyla kus od lůžka. Vědma stále protestovala a rozzlobeně si uhlazovala šaty, ale Moirain si jí vůbec nevšímala. Aes Sedai upírala zrak na Mata a ostatních si nevšímala. Dívala se na něj, jako by se dívala na zmiji.