„Všichni se od něj držte dál,“ řekla. „A mlčte.“
Mat na ni hleděl stejně napjatě, jako ona na něj. Ohrnul rty v tichém, pohrdlivém úšklebku a svinul se do pokud možno ještě těsnějšího klubíčka, ale ani na okamžik od ní neodvracel zrak. Moirain mu zlehýnka, pomaloučku položila ruku na koleno, které měl přitažené až k bradě. Při jejím dotyku se Mat křečovitě otřásl odporem, prudce vytáhl ruku a ťal po ní dýkou s rubínem na jílci.
Lan byl jednu chvíli u dveří, a v příštím okamžiku stál u lůžka, jako by se tu vzdálenost ani neobtěžoval ujít. Svíral Matovo zápěstí a zastavil jeho máchnutí, jako by Matovi ruka zkameněla. Mat byl stále schoulený. Pokusil se pohnout pouze rukou s dýkou, napínal síly proti strážcovu neúprosnému stisku. Jeho oči neopustily Moiraininu tvář a plály nenávistí.
Moirain se také nehýbala. Ani sebou netrhla, když se jí pár coulů od obličeje objevila čepel, stejně jako když Mat tasil. „Jak ses k tomu dostal, chlapče?“ zeptala se hlasem jako ocel. „Ptala jsem se, jestli vám Mordeth něco dal. Ptala jsem se a varovala jsem vás, a tys řekl, že vám nic nedal.“
„To nedal,“ ozval se Rand. „On... Mat si to v pokladnici vzal sám.“ Moirain se po něm ohlédla a oči jí plály stejně jako Matovi. Rand před ní skoro ustoupil, ale ona se obrátila zpátky k posteli. „Nevěděl jsem to, teprve až jsme se rozdělili. Nevěděl jsem to.“
„Tys to nevěděl.“ Moirain si prohlížela Mata. Ten pořád ležel s koleny přitaženými k bradě, tiše na ni cenil zuby a stále se snažil uvolnit z Lanova sevření, aby na ni dosáhl dýkou. „Je to zázrak, že ses s tímhle dostal tak daleko. Cítila jsem to zlo, když jsem se na něj podívala, dotyk Mashadara, ale mizelec to vycítí na celé míle daleko. I když přesně neví, kde to je, pozná, že je to blízko, a Mashadar mu vysaje duši, zatímco jeho tělo si bude připomínat, že to stejné zlo kdysi pohltilo celé vojsko – hrůzopány, mizelce, trolloky a jim podobné. Někteří temní druzi to pravděpodobně také vycítí. Ti, kteří skutečně zaprodali své duše. Nemohou si pomoci, prostě je udiví, když tohle náhle ucítí, jako by je svrběl samotný vzduch. Bude je to pohánět, aby to šli hledat. Mělo by je to přitahovat, jako magnet přitahuje železné piliny.“
„Byli tu temní druzi,“ poznamenal Rand, „nejednou, ale dostali jsme se jim ze spárů. A taky mizelec, tu noc předtím, než jsme dorazili do Caemlynu, ale neviděl nás.“ Odkašlal si. „Kolují řeči o tom, že se nocí za městem plíží divná stvoření. Mohli by to být trolloci.“
„Ó, to jsou trolloci, ovčáku,“ utrousil hořce Lan. „A kde jsou trolloci, jsou taky mizelci.“ Šlachy na hřbetě ruky měl vystouplé námahou, s níž zadržoval Matovo zápěstí, ale v hlase se mu žádné napětí neozývalo. „Snažili se svůj průchod zamaskovat, ale já vidím jejich znamení i dva dny potom. A slyšel jsem, jak si sedláci a vesničani špitají o divných stvořeních za noci. Myrddraalům se nějak podařilo zaútočit na Dvouříčí, aniž bych je zahlédl, a každý den se přibližují k těm, kdo by za nimi mohli poslat vojáky. Přesto se ani teď nezastaví, ovčáku.“
„Ale jsme přece v Caemlynu,“ namítla Egwain. „Tady na nás nemůžou, dokud...“
„Nemůžou?“ uťal ji strážce. „Mizelci se to v okolí jenom hemží. Zůstávají po nich jasné stopy, když víš, co máš hledat. A už je tu víc trolloků, než potřebují, aby jenom hlídali cesty ven z města. Je tu přinejmenším tucet pěstí. K tomu mohou mít jediný důvod. Až bude mizelců dost, přijdou si pro vás i do města. Tento čin může způsobit, že polovina vojsk z jihu vytáhne k Hraničním státům, ale jsou tu důkazy, že to jsou ochotní riskovat. Vy tři jim unikáte už příliš dlouho. Zdá se, že jste do Caemlynu zatáhli novou trollockou válku, ovčáku.“
Egwain vzlykla a Perrin zavrtěl hlavou, jako by to chtěl popřít. Rand při pomyšlení na trolloky v ulicích Caemlynu pocítil žaludeční nevolnost. Všichni ti lidé, kteří si šli vzájemně po krku, aniž by si uvědomili, že skutečné nebezpečí číhá za hradbami. Co udělají, až najednou zjistí, že jsou mezi nimi trolloci a mizelci a vraždí je ve velkém? Rand si uměl představit hořící věže, plameny prokousávající se kupolemi, trolloky plenící v křivolakých ulicích a honící se po vyhlídkách Vnitřního Města. Palác je také v plamenech. Elain, Gawyn a Morgasa... mrtví.
„Ještě ne,“ řekla nepřítomně Moirain. Pořád hleděla na Mata. „Jestli najdeme cestu z Caemlynu ven, půllidi už tady nebude nic zajímat. Tolik jestli.“
„Lepší by bylo, kdybychom byli všichni mrtví,“ prohlásil náhle Perrin, a Rand nadskočil, protože to bylo, jako by mu četl myšlenky. Perrin pořád zíral na podlahu – teď se na ni mračil – a hlas měl zahořklý. „Všude, kam přijdeme, přijde za námi jenom bolest a utrpení. Pro všechny by bylo lepší, kdybychom byli mrtví.“
Nyneiva se k němu obrátila a ve tváři se jí svářila zuřivost s obavami, ale Moirain ji předešla.
„A co bys chtěl získat, pro sebe či pro ostatní, tím, že bys zemřel?“ zeptala se Aes Sedai. Hlas měla vyrovnaný, nicméně přísný. „Jestli Pán hrobů získal tolik volnosti, aby mohl ovlivňovat vzor, jak se obávám, tak by se k vám teď dostal snáz k mrtvým než k živým. Mrtví nikomu nepomůžete, ne lidem, kteří pomohli vám, ani přátelům nebo rodinám tam ve Dvouříčí. Na svět padá Stín, a ani jeden z vás ho mrtvý zastavit nedokáže.“
Perrin zvedl hlavu, aby se na ni podíval, a Rand sebou trhl. Jeho přítel měl duhovky spíš žluté než hnědé. S těmi kudrnatými vlasy a upřeným pohledem na něm bylo cosi... Rand si to zatím nedokázal pořádně přebrat.
Perrin promluvil s tichou nedbalostí, díky nimž měla jeho slova větší váhu, než kdyby byl křičel. „Ale živí ho taky zastavit nedokážeme, že?“
„Na hádky budeme mít čas později,“ řekla Moirain, „ale teď mě potřebuje váš přítel.“ Ustoupila stranou, aby na Mata všichni dobře viděli. Ten pořád upíral oči na Aes Sedai pohledem plným nenávisti a nepohnul se ani o píď. Obličej měl zlitý potem a bezkrevné rty zkřivené v úšklebku. Vší silou se vzpíral Lanovi, aby dosáhl na Moirain, nicméně rukou nemohl díky strážci pohnout. „Nebo jste zapomněli?“
Perrin rozpačitě pokrčil rameny a beze slova rozhodil rukama.
„Co s ním je?“ chtěla vědět Egwain, a Nyneiva dodala: „Je to nakažlivé? Mohla bych se o něj i tak postarat. Já nejsem k nemocem zřejmě moc náchylná, bez ohledu na to, o jakou se jedná.“
„Ó ano, je to nakažlivé,“ řekla Moirain, „a tvoje... ochrana tě nezachrání.“ Ukázala na dýku s rubínem na jílci a dávala si přitom pozor, aby se jí nedotkla. Čepel se chvěla, jak se Mat snažil na ni dosáhnout. „Tohle pochází ze Shadar Logothu. V tom městě není ani kamínek, který by nebyl pošpiněn a který by nebylo nebezpečné vynést za hradby. A tohle je mnohem víc než jenom kamínek. Je v tom zlo, které zabilo Shadar Logoth, a v Matovi už je nejspíš taky. Podezřívavost a nenávist tak silná, že dokonce i ve svých nejbližších vidí nepřátele. Zakořeněná tak hluboko v kostech, že nakonec zůstane jen jediná myšlenka, myšlenka na zabíjení. Tím, že vynesl tu dýku za hradby Shadar Logothu, ji vysvobodil, osvobodil její sémě od toho, co ho váže k onomu místu. To, jaký je ve svém srdci, sláblo a ztrácelo se v boji s tím, co se z něj Mashadarova nákaza snažila udělat, ale teď je jeho vnitřní boj téměř u konce a on je skoro poražen. Brzy, pokud ho to dřív nezabije, bude šířit zlo jako mor, kamkoliv zavítá. Stačí škrábnutí tou dýkou, aby to člověka nakazilo a zničilo, a brzy bude pár minut s Matem stejně smrtících.“