Nyneiva zbělela jako plátno. „A nemůžeš něco udělat?“ špitla.
„Doufám, že ano.“ Moirain si povzdechla. „Kvůli světu doufám, že ještě není pozdě.“ Zalovila ve váčku, který měla u pasu, a vytáhla v hedvábí zavinutý angrial „Nechte mě tady. Zůstaňte pospolu a najděte si nějaké místo, kde vás nikdo neuvidí, ale jděte pryč. Udělám pro něj, co bude v mých silách.“
42
V objetí snů
Rand vedl dolů po schodech pěkně zaraženou skupinku. Nikomu nebylo do řeči, nechtěli si povídat ani s ním, ani s nikým jiným. Randovi také nebylo nejlépe.
Slunce už postoupilo na obloze dost daleko, aby na zadním schodišti bylo přítmí, ale lucerny ještě nehořely. Na schodech byly pruhy světla a stínu. Perrin se tvářil stejně uzavřeně jako ostatní, ale tam, kde oni měli ustarané vrásky, on měl hladké čelo. Rand měl dojem, že se Perrin tváří odevzdaně. Rád by byl věděl proč a chtěl se zeptat, ale kdykoliv Perrin prošel hlubším stínem, jeho oči zdánlivě zachytily zbytky světla a měkce zazářily jako leštěný jantar.
Rand se otřásl a snažil se soustředit na své okolí, na ořechové ostění a dubové zábradlí schodiště, na důkladné, každodenní věci. Několikrát si otřel ruce do pláště, ale pokaždé se mu dlaně znovu zpotily. Všechno už bude v pořádku. Jsme zase spolu a... Světlo, Mate.
Zavedl je do knihovny cestou, která vedla kolem kuchyně a vyhýbala se šenku. Knihovnu používalo jen málo poutníků, a většina těch, kteří uměli číst, zůstávala ve vznešenějších hostincích ve Vnitřním Městě. Mistr Gill měl knihovnu spíš pro vlastní potěšení než pro těch pár stálých hostů, kteří si občas přišli vypůjčit knihu. Rand nechtěl ani pomyslet na to, proč je chce mít Moirain z dohledu, ale neustále si připomínal, jak ten poddůstojník od bělokabátníků sliboval, že se vrátí, a Elaidiny oči, když se ho ptala, kde se ubytoval. Ty důvody mu stačily, ať už měla Moirain v úmyslu cokoliv.
Už vstoupil do knihovny, když si uvědomil, že se ostatní zastavili a s otevřenými ústy a vyvalenýma očima se tlačí ve dveřích. V krbu praskal oheň a Loial se rozvaloval na nízké pohovce a četl si. Na břiše mu podřimovala kočka s bílými tlapkami. Když vstoupili, Loial knihu zavřel, přičemž si velkým prstem označil místo, kde právě četl, a jemně položil kočku na podlahu. Potom vstal a obřadně se uklonil.
Rand byl na ogiera už zvyklý, takže mu chvíli trvalo, než si uvědomil, že ostatní zírají na Loiala. „Tohle jsou přátelé, na které jsem čekal, Loiale,“ řekl. „Tohle je Nyneiva, vědma z mé vesnice. A Perrin. Tohle je Egwain.“
„Aha, ano,“ zahřměl Loial, „Egwain. Rand o tobě hodně mluvil. Ano. Já jsem Loial.“
„On je ogier,“ vysvětloval Rand a sledoval, jak se jejich úžas poněkud mění. I po setkání s trolloky a mizelci z masa a kostí bylo pořád ohromující setkat se s chodící a dýšící legendou. Rand si připamatoval svou první reakci na Loiala a smutně se usmál. Zvládali to lépe než on.
Loial jejich úžas s klidem přehlédl. Rand se dohadoval, že si toho nejspíš ani nevšiml poté, co ho pronásledoval dav a hulákal přitom „Trollok“. „A ta Aes Sedai, Rande?“ zeptal se Loial.
„Je nahoře s Matem.“
Ogier zamyšleně zvedl huňaté obočí. „Tak to je nemocný. Navrhuji, abychom všichni usedli. Připojí se k nám? Ano. Tak to nemůžeme dělat nic jiného než čekat.“
Než se rozesadili, tak se v lidech z Emondovy Role zřejmě uvolnila jakási přehrada, jako by jim čalouněné židle, oheň v krbu a kočka, nyní stočená u ohně, připomněly domov. Jakmile se všichni posadili, začali ogierovi vzrušeně klást otázky. K Randovu překvapení byl Perrin první, kdo promluvil.
„Državy, Loiale. Jsou to opravdu bezpečné přístavy, tak jak se to vypráví?“ Mluvil naléhavě, jako by měl důvod, proč se na to ptá.
Loial byl rád, že může vyprávět o državách a o tom, jak se dostal ke Královninu požehnám, a co na svých cestách všechno viděl. Rand se brzy pohodlně opřel a poslouchal jen na půl ucha. Všechno to už slyšel do nejmenších podrobností. Loial rád mluvil, a když měl nejmenší příležitost, mluvil dlouho, protože si myslel, že každý příběh potřebuje osvětlit tak dvě stě tři sta let zpátky, aby vůbec dával smysl. Smysl pro čas měl vskutku podivný. Pro něj bylo tři sta let rozumná doba na příběh nebo na vysvětlení jeho zázemí. Vždycky mluvil o tom, jak odešel z državy, jako by to bylo před pár měsíci, ale nakonec se ukázalo, že už je Venku přes tři roky.
Rand se v myšlenkách zatoulal k Matovi. Dýka. Prokletý nůž, a mohl zabít jenom tím, že ho měl někdo u sebe. Světlo, už nechci žádné dobrodružství. Jestli ho uzdraví, měli bychom všichni jít... domů ne. Domů jít nemůžeme. Prostě někam. Všichni půjdeme někam, kde nikdy neslyšeli o Aes Sedai, ani o Temném. Prostě někam.
Otevřely se dveře a Rand si chvíli myslel, že stále ještě sní. Stál tam Mat a mrkal. Kabát měl zapnutý až ke krku a kolem hlavy měl ovinutý tmavý šátek, který měl stažený hluboko do čela. Pak Rand zahlédl Moirain, ruku měla položenou na Matově rameni, a za nimi stál Lan. Aes Sedai Mata pozorně sledovala, jako sledujeme někoho, kdo se teprve nedávno uzdravil. Lan jako vždy pozoroval všechno a zdánlivě se nedíval na nic.
Mat vypadal, jako by nikdy ani na den neochořel. Prvním, váhavým úsměvem obdařil všechny, i když při pohledu na Loiala mu poklesla brada, jako by viděl ogiera poprvé. Pokrčil rameny, otřásl se a vrátil se zpátky ke svým přátelům. „Já... ehm... to je...“ Zhluboka se nadechl. „Já.. ehm... vypadá to, že jsem se choval... hmm... kapku divně. Moc si toho ale nepamatuju. Vážně.“ Nejistě se ohlédl na Moirain. Ta se na něj povzbudivě usmála a Mat pokračoval. „Všechno po Bílým Mostu mám jako v mlze. Toma a toho...“ Otřásl se a chvatně mluvil dál. „Čím dál od Bílýho Mostu, tím míň se na to pamatuju. Na to, jak jsme se dostali do Caemlynu, si nepamatuju už vůbec.“ Úkosem se zadíval na Loiala. „Vážně ne. Moirain Sedai říká, že... nahoře... já... ehm...“ Zazubil se, a náhle to byl opravdu ten starý Mat. „Nemůžete člověka vinit z něčeho, co udělá v přechodným pominutí smyslů, ne?“
„Tys byl vždycky pominutej,“ odtušil Perrin a na chvíli také mluvil jako dřív.
„Ne,“ řekla Nyneiva. V očích jí stály slzy, ale také se usmívala. „Nikdo z nás tě z ničeho neviní.“
Rand s Egwain promluvili zároveň, vykládali Matovi, jak jsou rádi, že už je mu dobře, a jak dobře vypadá. Také párkrát se smíchem poznamenali, jak doufají, že už skončil se svými úskoky, když teď někdo provedl jemu něco tak ohavného. Mat na oplátku také žvatlal, co mu slina přinesla na jazyk, a sednout si šel se svým starým naparováním. Jak si sedal, stále s úsměvem, nepřítomně se dotkl kabátu, jako by se ujišťoval, že to, co má zastrčené za pasem, tam ještě pořád je, a Rand zadržel dech.
„Ano,“ řekla Moirain tiše, „tu dýku pořád ještě má.“ Ostatní se pořád smáli a povídali si, ale Moirain si všimla, jak Rand náhle zalapal po dechu, i toho, co to způsobilo. Přistoupila k Randovi blíž, aby ji slyšel, a ona nemusela zvedat hlas. „Nemohu mu ji vzít, aniž bych ho tím zabila. To pouto trvalo příliš dlouho a příliš zesílilo. Musíme ho rozvázat až v Tar Valonu. Já to nezvládnu, ani žádná jiná Aes Sedai samotná, dokonce ani s angrialem.“