„Ale vždyť už nevypadá nemocně.“ Randa cosi napadlo a vzhlédl. „Dokud má tu dýku, mizelci poznají, kde jsme. Taky temní druzi, aspoň někteří. Říkalas to.“
„Trochu jsem to potlačila. Jestli se dostanou dost blízko, aby to vycítili, budeme je mít stejně hned za patami. Smyla jsem z něj tu špínu, Rande, a udělala jsem, co se dalo, abych její návrat zpomalila, ale časem se vrátí, pokud mu v Tar Valonu nepomohou.“
„To je dobře, že je to tam, kam jedeme, co?“ Rand měl dojem, že to byla rezignace, která se ozývala v jeho hlase, a naděje na něco jiného, co ji přimělo se na něj ostře zadívat, než zrak odvrátila.
Loial už stál a klaněl se jí. „Já jsem Loial, syn Arenta, syna Halanova, Aes Sedai. Država poskytuje útočiště služebníkům Světla.“
„Děkuji ti, Loiale, synu Arentův,“ odpověděla Moirain suše, „ale já bych na tvém místě byla s tímhle přivítáním opatrnější. V Caemlynu je v této chvíli tak dvacet Aes Sedai, a všechny kromě mě z červeného adžah.“ Loial moudře kývl, jako by pochopil. Rand mohl jenom zmateně vrtět hlavou. On by byl Světlem oslepený, kdyby věděl, co tím myslela. „Je zvláštní, že tě tu nacházím,“ mluvila Aes Sedai dál. „V posledních létech opustilo državu jen málo ogierů.“
„Chytily mne staré příběhy, Aes Sedai. Staré knihy naplnily mou nehodnou hlavu obrazy. Chtěl jsem vidět háje. A také města, která jsme zbudovali. Zdá se, že ani jedněch, ani druhých už mnoho nestojí, ale i když je budova ubohou náhražkou za strom, pořád stojí za to je zhlédnout. Starší si myslí, že jsem divný, když chci cestovat. Vždycky jsem chtěl, a oni si to vždycky mysleli. Nikdo z nich nevěří, že mimo državu je něco k vidění. Možná až se vrátím a povím jim, co jsem všechno viděl, změní názor. Doufám. Časem snad.“
„Možná změní,“ řekla Moirain zdvořile. „A teď mi, Loiale, musíš odpustit, že budu přímá. Je to lidská chyba. Já a moji společníci musíme naléhavě vymyslet, jak poputujeme dál. Omluvíš nás?“
Teď se popleteně zatvářil Loial. Rand mu přispěchal na pomoc. „On půjde s námi. Slíbil jsem mu, že může jít.“
Moirain tam stála a dívala se na ogiera, jako kdyby neslyšela, ale nakonec přikývla. „Kolo tká, jak si kolo přeje,“ zamumlala. „Lane, dohlédni na to, aby nás nikdo nepřekvapil.“ Strážce se vytratil z místnosti. Bylo pouze slyšet, jak se za ním s cvaknutím zavřely dveře.
Lanovo zmizení fungovalo jako znamení. Všichni zmlkli. Moirain přešla ke krbu, a když se k nim otočila zpátky, všichni na ni upírali zraky. Jak byla útlá, tak jí byla místnost plná. „Nemůžeme zůstat v Caemlynu dlouho, a tady, U královnina požehnání, také nejsme zcela v bezpečí. Oči Temného už dorazily do města. Ještě nenašly, co hledají, jinak by už nehledaly. To je naše výhoda. Rozestavěla jsem ochrany, které je udrží z cesty, a než si Temný uvědomí, že do jisté části města krysy nemůžou, budeme dávno pryč. Jenomže každá ochrana, která by svedla stranou člověka, by byla jako signální oheň pro myrddraaly. V Caemlynu jsou také děti Světla, které hledají Perrina a Egwain.“ Rand vydechl a Moirain se na něj tázavě zadívala.
„Myslel jsem, že hledají mě a Mata,“ řekl Rand.
Při tom vysvětlení nazvedla Aes Sedai obě obočí. „Proč by měli bělokabátníci hledat vás dva?“
„Slyšel jsem jednoho z nich říkat, že hledají někoho z Dvouříčí. Temné druhy, říkal. Co jiného jsem si měl myslet? Při tom, co se všechno děje, jsem rád, že mi to vůbec ještě myslí.“
„Bylo to trochu matoucí, Rande, já vím,“ vložil se do hovoru Loial, „ale měl bys myslet jasněji. Děti nenávidí Aes Sedai. Elaida by ne...“
„Elaida?“ vyhrkla ostře Moirain. „Co má s tímhle společného Elaida Sedai?“
Dívala se na Randa tak upřeně, až se mu chtělo couvnout. „Chtěla mě zavřít do vězení,“ vykládal Rand pomalu. „Já se chtěl jenom podívat na Logaina, ale ona mi nevěřila, že jsem byl v palácových zahradách s Elain a Gawynem čistě náhodou.“ Všichni na něj zírali, jako by mu náhle vyrostlo třetí oko. Všichni kromě Loiala. „Královna Morgasa mě nechala jít. Říkala, že neexistuje důkaz, že jsem chtěl někomu ublížit a že bude dodržovat zákony bez ohledu na Elaidina podezření.“ Rand při vzpomínce na Morgasu v celé její zářivé kráse zavrtěl hlavou a na chvíli zapomněl, že ho všichni pozorují. „Umíte si představit setkání s královnou? Je tak krásná, jako královny z příběhů. Elain taky. A Gawyn... Gawyn by se ti, Perrine, líbil. Perrine? Mate?“ Všichni na něj pořád zírali. „Krev a popel, jenom jsem se vyšplhal na zeď, abych se podíval na toho falešného Draka. Nechtěl jsem udělat nic špatného.“
„To je to, co já říkám pořád,“ prohlásil Mat klidně, i když se náhle zazubil, a Egwain se odhodlaně neutrálním tónem zeptala: „Kdo je Elain?“
Moirain cosi podrážděně zamumlala.
„Královna,“ řekl Perrin a potřásl hlavou. „Ty ses teda bavil. My jsme potkali jedině Cikány a pár bělokabátníků.“ Pohledu na Moirain se vyhýbal tak viditelně, že to Randovi neuniklo. Perrin se dotkl modřin na tváři. „Vzato kol a kolem, zpívání s Cikány byla větší psina než s bělokabátníkama.“
„Kočovný lid žije pro své písně,“ podotkl Loial. „Pro všechny písně, když už jsme u toho. Přinejmenším pro jejich hledání. Před pár lety jsem se s několika Tuatha’any setkal, a oni chtěli slyšet písně, které zpíváme stromům. Ony stromy teď už moc neposlouchají, a jen málokterý ogier se učí písním. Já mám trochu nadání, takže starší Arent trval na tom, abych se učil. Naučil jsem Tuatha’any všemu, čemu se mohli naučit, ale stromy lidem nikdy nenaslouchají. Pro Kočovný lid to byly jenom písně, a tak byly taky přijaty, protože ani jedna nebyla tou písní, kterou hledali. Proto říkají vůdci každé tlupy hledač. Občas přicházejí do Državy Shangtai. Pár lidí to dělá.“
„Prosím, Loiale,“ řekla Moirain, ale on si náhle odkašlal a pokračoval dál tak rychle, jako by se bál, že by ho mohla zastavit.
„Právě jsem si na něco vzpomněl, Aes Sedai, na něco, co jsem se vždycky chtěl Aes Sedai zeptat, kdybych nějakou potkal, protože znáte tolik věcí a máte v Tar Valonu veliké knihovny, a teď jsi tu, samozřejmě, a... smím?“
„Když to vezmeš zkrátka,“ odtušila břitce Moirain.
„Vezmu to zkrátka,“ řekl Loial, jako by uvažoval, co to vlastně znamená.
„Ano. Takže. V krátkosti. Jednou, docela nedávno, přišel do Državy Shangtai jakýsi muž. To samo o sobě neobvyklé nebylo, protože do Páteře světa přibylo mnoho uprchlíků, kteří prchali před tím, čemu vy, lidé, říkáte aielská válka.“ Rand se zazubil. Docela nedávno, přinejmenším dvacet let. „Ten muž skoro umíral, i když nebyl zraněný ani nemocný. Starší si mysleli, že to mohlo být něco, co mu udělaly Aes Sedai,“ Loial se na Moirain omluvně podíval, „protože brzy poté, co vstoupil do državy, se rychle uzdravil. Pár měsíců. Jedné noci beze slova odešel, prostě proklouzl ven, když zašel měsíc.“ Loial se podíval Moirain do očí a znovu si odkašlal. „Ano. V krátkosti. Než odešel, vykládal podivný příběh, který, jak říkal, chce donést do Tar Valonu. Říkal, že Temný má v úmyslu oslepit Oko světa a zabít Velkého hada, zabít samotný čas. Starší tvrdili, že je na duchu stejně zdráv jako na těle, ale tohle přesně říkal. Já jsem se chtěl zeptat, může Temný něco takového udělat? Zabít samotný čas? A Oko světa? Může oslepit oko Velkého hada? Co to značí?“
Rand od Moirain čekal téměř cokoliv, pouze to, čeho se stal svědkem, mu ani nepřišlo na mysl. Místo aby Loialovi odpověděla, nebo mu řekla, že na to teď nemá čas, jenom tam stála, zírala někam za ogiera a mračila se.