„To je to, co nám vyprávěli Cikáni,“ ozval se Perrin.
„Ano,“ přidala se i Egwain, „ten aielský příběh.“
Moirain pomalu otočila hlavu, jinak se vůbec nepohnula. „Jaký příběh?“
Pohled, kterým je obdařila, byl zcela bezvýrazný, ale Perrin se zhluboka nadechl, i když mluvil stejně rozšafně jako obvykle. „Několik Cikánů, když přecházelo Pustinu – tvrdilo, že to můžou dělat, aniž by měli potíže – našlo Aielanky umírající po bitvě s trolloky. Než poslední z nich umřela – byly to zřejmě všechno ženy – pověděla Cikánům to, co právě říkal Loial. Temný – oni mu říkají Oslepitel – hodlá oslepit Oko světa. Tohle bylo před třemi lety, ne před dvaceti. Znamená to něco?“
„Možná všechno,“ řekla Moirain. Tvář měla klidnou, ale Rand měl dojem, že za těma tmavýma očima se jí myšlenky honí jedna za druhou.
„Ba’alzamon,“ řekl najednou Perrin. Při tom jménu utichly v místnosti všechny zvuky. Nikdo ani nedýchal. Perrin se podíval na Randa a pak na Mata, a oči měl zvláštně klidné a víc žluté než kdy předtím. „Pořád jsem nemohl přijít na to, kde jsem to jméno už slyšel... Oko světa. Teď si vzpomínám. Vy ne?“
„Já si na nic vzpomenout nechci,“ odsekl škrobeně Mat.
„Musíme jí to říct,“ pokračoval Perrin. „Teď je to důležitý. Nemůžeme to už držet v tajnosti. Chápeš to, že, Rande?“
„Říct mi co?“ Moirain měla drsný hlas, a zdálo se, že se připravuje přijmout ránu. Pohled upírala na Randa.
On nic vykládat nechtěl. Nechtěl si vzpomenout o nic víc než Mat, ale pamatoval se – a věděl, že Perrin má pravdu. „Já...“ Pohlédl na své přátele. Mat kývl váhavě, Perrin rozhodně, ale aspoň kývli oba. Rand jí nechtěl čelit sám. „Mívali jsme... sny.“ Zamnul si místo na prstě, kde se kdysi píchl o trn, a vzpomněl si na kapičku krve, když se tehdy probudil. S nepříjemným pocitem v žaludku si připomněl i pocit, jako by měl obličej spálený sluncem. „Možná to ale nebyly tak úplně sny. Byl v nich Ba’alzamon.“ Věděl, proč Perrin použil tohle jméno. Bylo to snazší než přiznat, že se ve vašich snech objevuje Temný, že se objevuje ve vaší hlavě. „Vykládal... vykládal všechno možné, ale jednou řekl, že mi Oko světa nikdy sloužit nebude.“ V té chvíli měl v ústech sucho jako na poušti.
„Mně řekl to samý,“ potvrdil Perrin, a Mat si těžce povzdechl a nakonec taky kývl. Rand si trochu navlhčil rty. „Ty se na nás nezlobíš?“ zeptal se Perrin, a znělo to překvapeně. Rand si uvědomil, že se Moirain netváří rozzlobeně. Prohlížela si je, ale oči měla jasné a klidné, byť velice pozorné.
„Spíš na sebe, než na vás. Ale žádala jsem vás, abyste mi řekli, kdybyste měli zvláštní sny. Hned na začátku jsem vás o to žádala.“ I když měla hlas vyrovnaný, v očích se jí mihl rozhněvaný záblesk a hned zase zmizel. „Kdybych to věděla hned poté, co se vám to zdálo poprvé, bývala bych mohla... V Tar Valonu nebyl snový chodec už skoro tisíc let, ale mohla jsem to zkusit. Teď už je pozdě. Pokaždé, když se vás Temný dotkne, usnadní si tím další setkání. Možná vás moje přítomnost přece jen trochu ochrání, ale i tak... Vzpomínáte si na pověsti o Zaprodancích, kteří k sobě poutali muže? Silné muže, kteří od začátku s Temným bojovali. Ty příběhy jsou pravdivé, a žádný ze Zaprodanců nemá ani desetinu síly jejich pána, ani Aginor, ani Lanfear, Balthamel, či Demandred, dokonce ani Ishamael, samotný Zrádce naděje.“
Rand si všiml, že se na něj dívají Nyneiva s Egwain, na něj, na Mata a na Perrina, na všechny tři. V jejich bezkrevných tvářích se mísily strach a hrůza. Bojí se o nás, nebo nás?
„Co můžeme udělat?“ zeptal se. „Něco tu přece musí být.“
„Držte se u mě,“ odpověděla Moirain, „to trochu pomůže. Ne moc. Pamatujte si, že ochrana, kterou získávám z dotýkání se pravého zdroje, obklopuje i mé nejbližší okolí. Ale pořád u mě být nemůžete. Jestli na to máte sílu, můžete se bránit sami, ale tu sílu a vůli musíte najít sami v sobě. Já vám ji dát nemohu.“
„Myslím, že já už svoji ochranu našel,“ prohlásil Perrin, a znělo to spíš odevzdaně než šťastně.
„Ano,“ přitakala Moirain, „asi jsi ji našel.“ Dívala se na něj, dokud Perrin nesklopil zrak, a pak tam zamyšleně postála. Nakonec se otočila k ostatním. „Síly Temného ve vás jsou určitým způsobem omezeny. Vzdejte se jen na okamžik, a on získá vodítko k vašemu srdci. Pouto, které možná nikdy nedokážete přetnout. Podvolte se, a budete jeho. Popřete ho, a jeho síla zeslábne. Není to snadné, když dosáhne do vašich snů, ale lze to provést. Pořád za vámi může poslat půllidi, trolloky, draghkary a další příšery, ale nemůže si vás přivlastnit, pokud ho nenecháte.“
„Mizelci jsou už tak dost špatní,“ ucedil Perrin.
„Já ho nechci mít v hlavě,“ zavrčel Mat. „Neexistuje nějaký způsob, jak ho udržet venku?“
Moirain zavrtěla hlavou. „Loial se ničeho obávat nemusí. Egwain s Nyneivou také ne. Ze všech lidí se Temný může dotknout jediného člověka pouze náhodou, pokud ho ta osoba přímo nevyhledá. Ale pro tuto chvíli, přinejmenším, jste vy tři středem vzoru. Je tkána síť osudu a každé její vlákno vede přímo k vám. Co vám ještě Temný říkal?“
„Já se na to moc nepamatuji,“ řekl Perrin. „Bylo to něco o tom, že jsme byli vybráni, něco takovýho. Pamatuju se, jak se posmíval,“ zakončil neradostně, „tomu, kým jsme byli vybráni. Říkal, že já – že mu můžeme sloužit, nebo zemřít. A že mu stejně budeme sloužit.“
„Tvrdil, že se nás amyrlinin stolec pokusí využít,“ dodal Mat, a jak se upamatoval na to, s kým vlastně mluví, hlas mu postupně slábl. Polkl a mluvil dál. „Tvrdil, že to bude stejný, jako když Tar Valon využil – říkal nějaký jména. Davian, myslím. Ale taky si toho moc nepamatuju.“
„Raolin Zhoubce Temného,“ připojil Perrin.
„Ano.“ Rand se zamračil. Snažil se zapomenout na cokoliv, co se týkalo oněch snů. Nebylo příjemné vytahovat je takhle na povrch. „Jurian Kamenný luk a Guair Amalasan.“ Náhle se zarazil a doufal, že si Moirain nevšimla, jak náhle. „Ani jedno to jméno neznám.“
Ale jedno znal, teď, když si je vytáhl z hlubin paměti. To jméno už málem vyslovil. Logain. Falešný Drak. Světlo! Tom říkal, že to jsou nebezpečná jména. To snad měl Ba’alzamon na mysli? Moirain chce jednoho z nás využít jako falešného Draka? Aes Sedai přece falešné Draky pronásledují, nevyužívají je. Opravdu? Světlo, pomoz mi, je tomu opravdu tak?
Moirain se na něho dívala, ale Rand z její tváře nedokázal nic vyčíst. „Znáš je?“ zeptal se jí. „Znamenají něco?“
„Otec lží je pro Temného dobré jméno,“ opáčila Moirain. „To byl vždycky jeho způsob, jak zasít pochyby, kde mohl. Prožírá se dušemi lidí jako rakovina. Když uvěříš Otci lží, je to první krok k porážce. Pamatuj, jestli se Temnému poddáš, tak on si tě přivlastní.“
Aes Sedai nikdy nelžou, ale pravda, kterou hlásají, nemusí být taková, za jakou ji považuješ. Tohle přece říkával Tom, a ona mu na jeho otázku vlastně neodpověděla. S bezvýraznou tváří a rukama na kolenou se snažil neotírat si do kalhot zpocené dlaně.
Egwain tiše plakala. Nyneiva ji objímala kolem ramen, ale vypadala, jako by jí také bylo do pláče. Rand si skoro přál, aby se i on mohl vyplakat.
„Oni jsou ta’veren,“ promluvil náhle Loial. Zdálo se, že ho ta vyhlídka rozveselila, že se těší, jak bude moci zblízka přihlížet, jak se kolem nich ovíjí vzor. Rand se na něj nevěřícně zadíval a ogier zahanbeně pokrčil rameny, nicméně to nestačilo jeho nadšení ztlumit.