„To jsou,“ řekla Moirain. „Všichni tři, když já čekala, že to bude jen jeden. Událo se převelice mnoho věcí, které jsem nečekala. A ta novinka ohledně Oka světa mění hodně věcí.“ Odmlčela se a zamračila se. „Pro tuto chvíli zřejmě vzor víří kolem vás, jak říkal Loial, a ten vír bude ještě větší, než to přestane. Někdy to být ta’veren znamená, že se vzor musí ohnout k vám, jindy to značí, že vás vzor nutí jít potřebnou cestou. Síť však lze pořád tkát mnoha způsoby, a některé vzory mohou mít katastrofální následky. Pro vás i pro svět.
Nemůžeme zůstat v Caemlynu, ale ať už odejdeme kteroukoliv cestou, budeme mít za patami myrddraaly a trolloky dřív, než urazíme deset mil. A právě v této chvíli se dozvídáme o Oku světa, a to ne z jednoho zdroje, ale ze tří, které jsou na sobě zřejmě zcela nezávislé. Vzor nás nutí jít po vybrané cestě. Vzor se pořád tká kolem vás tří, ale čí ruka řídí osnovu, a čí ruka ovládá člunek? Je snad věznice Temného natolik oslabená, že mu umožňuje takovou volnost pohybu?“
„Takový řeči nejsou nutný!“ vyjela přísně Nyneiva. „Jenom je děsíš.“
„A tebe ne?“ odpověděla Moirain otázkou. „Děsí to i mě. No, možná máš pravdu. Naše cesta nesmí být ovlivněna strachem. Ať už je to past, nebo včasné varování, musíme udělat, co je třeba, a to je dostat se rychle k Oku světa. Zelený obr se musí o této hrozbě dozvědět.“
Rand sebou trhl. Zelený obr? Ostatní také udiveně hleděli, všichni až na Loiala, který se tvářil ustaraně.
„Nemůžu ani riskovat a zastavit se v Tar Valonu pro pomoc,“ pokračovala Moirain. „Pohání nás čas. I kdybych dokázala vyjet z města bez překážek, trvalo by mi několik týdnů, než bych dorazila do Morny, a bojím se, že my už několik týdnů prostě nemáme.“
„Do Morny!“ Rand se slyšel, jak opakuje s ostatními, ale Moirain si jich nevšímala.
„Vzor nám předložil krizi, a zároveň i možnost, jak ji překonat. Kdybych věděla, že je to nemožné, skoro bych věřila, že je v tom ruka Stvořitele. Jedna cesta existuje.“ Usmála se, jako by byla řekla nějaký vtip, a obrátila se k Loialovi. „Tady v Caemlynu byl ogieří háj a brána. Tam, kde kdysi stával háj, se teď rozkládá Nové Město, takže brána musí ležet v jeho zdech. Já toho o Cestách ogierů mnoho nevím, ale toho, kdo má nadání a naučí se staré Písně růstu, musí takové vědomosti přitahovat, i když si myslí, že to nikdy nepoužije. Znáš Cesty, Loiale?“
Ogier neklidně zašoupal nohama. „Znám, Aes Sedai, ale...“
„Dokážeš najít podél Cesty stezku do Fal Dary?“
„O Fal Daře jsem nikdy neslyšel,“ namítl Loial, a jako by se mu ulevilo.
„Za dnů trollockých válek byla známa jako Mafal Dadaranell. Tohle jméno znáš?“
„Znám je,“ připustil Loial váhavě, „ale...“
„Tak to pro nás můžeš stezku najít,“ prohlásila Moirain. „To je vskutku zvláštní obrat. Když nemůžeme ani zůstat, ani odejít žádným obyčejným způsobem, zjistím, že je ohroženo Oko, a zároveň je tu někdo, kdo nás tam může dostat za několik dní. Ať už je za tím Stvořitel nebo osud, či dokonce Temný, vzor pro nás vybral cestu.“
„Ne!“ vyjel Loial, a jeho hlas zněl jako burácení hromu. Všichni se k němu otočili a on při takové pozornosti jenom zamrkal, ale rozhodně nemluvil váhavě. „Jestli vstoupíme na Cesty, všichni zemřeme – nebo nás pohltí Stín.“
43
Rozhodnutí a zjevení
Aes Sedai vypadala, že ví, co tím Loial míní, ale neříkala nic. Loial upíral zrak na podlahu a tlustým prstem se drbal pod nosem, jako by ho jeho výbuch zahanbil. Nikomu nebylo do řeči.
„Proč?“ zeptal se nakonec Rand. „Proč zemřeme? Co jsou to ty Cesty?“
Loial vrhl po Moirain tázavý pohled. Moirain se obrátila a přitáhla si židli ke krbu. Kočička se protáhla a drápky zaškrábala o krbovou desku, načež se líně doloudala k Aes Sedai a jala se jí otírat hlavu o kotníky. Moirain ji prstem podrbala za ušima. Kočičí předení bylo zvláštním protipólem k Moiraininu vyrovnanému hlasu. „Jsou to tvoje znalosti, Loiale. Cesty jsou pro nás jedinou stezkou, jediným chodníčkem, kterým můžeme Temného předběhnout, byť pouze na čas, ale vysvětlení je na tobě.“
Ogiera její řeč zřejmě příliš neuklidnila. Než začal vyprávět, neohrabaně si poposedl. „Za Času šílenství, když svět ještě nebyl rozbit, panoval na zemi zmatek a lidstvo bylo roztroušeno jako prach ve větru. My ogierové jsme se také rozprchli, když nás vyštvali z držav. Odešli jsme do vyhnanství a na dlouhé bloudění, když do našich srdcí bylo vryto toužení.“ Znovu se úkosem podíval na Moirain. Huňaté obočí měl stažené. „Pokusím se to vzít zkrátka. Teď musím pohovořit o těch ostatních, o těch několika ogierech, kteří se udrželi ve svých državách, zatímco kolem nich byl svět rván na kusy. A co se týče Aes Sedai,“ teď se pohledu na Moirain vyhýbal, „muži Aes Sedai umírali ve chvíli, kdy svým šílenstvím ničili svět. Byli to tito Aes Sedai – ti, kterým se prozatím podařilo šílenství vyhnout – kterým državy jako prvním nabídly útočiště. Mnoho jich přijalo, protože državy byly před špínou Temného, která zabíjela jejich druhy, chráněny. Ale byli odříznuti od pravého zdroje. Nejen že nemohli vládnout jedinou silou, nebo se dotknout zdroje, už ani necítili, že zdroj existuje. Nakonec žádný z nich toto odloučení nedokázal zvládnout a jeden po druhém državy opouštěli v naději, že touto dobou už skvrna zmizela. Nikdy nezmizela.“
„Některé v Tar Valonu,“ podotkla tiše Moirain, „tvrdí, že ogierské útočiště prodloužilo Rozbíjení a ještě ho umocnilo. Jiné mají za to, že kdyby se všem těm mužům dovolilo zbláznit se naráz, nezbylo by ze světa vůbec nic. Já jsem z modrého adžah, Loiale, a na rozdíl od červených adžah, my zaujímáme to druhé stanovisko. Útočiště pomohlo zachránit, co se zachránit dalo. Pokračuj, prosím.“
Loial vděčně kývl. Rand si uvědomil, že se mu ulevilo.
„Říkal jsem,“ mluvil ogier dál, „že Aes Sedai, tedy muži Aes Sedai, odešli. Ale než odešli, dali ogierům dar jako projev vděčnosti za poskytnuté útočiště. Cesty. Vstoupíš bránou, půjdeš den a můžeš vyjít další bránou sto mil daleko od místa, kde jsi začal. Nebo pět set mil. Čas a vzdálenost jsou na Cestách zvláštní. Jiné stezky, jiné mosty vedou na jiná místa, a to, jak dlouho trvá se tam dostat, závisí na tom, kterou stezku si vybereš. Byl to úžasný dar, který se časem stal ještě vzácnějším, protože Cesty nejsou součástí světa kolem nás, možná ani žádného jiného světa, kromě svého vlastního. Nejen že ogierové s tímto darem nemusejí putovat světem, kde se dokonce i dávno po Rozbití lidé rvali jako zvířata o přežití, aby dosáhli další državy, ale na Cestách se žádné Rozbití neodehrálo. Země mezi državami mohla být rozpolcená do hlubokých kotlin, nebo se mohla zvednout do horských pohoří, ale na Cestách se vůbec nezměnila.
Když poslední Aes Sedai opouštěli državu, dali starším klíč, talisman, který lze použít k jejich růstu. Cesty a brány jsou určitým způsobem živé bytosti. Já tomu nerozumím, žádný ogier tomu nikdy neporozuměl, dokonce i Aes Sedai zapomněly, jak jsem slyšel. Po létech pro nás vyhnanství skončilo. A ti z ogierů, kteří byli Aes Sedai obdařeni, když našli državu, do níž se vrátili nějací ogierové z dlouhého bloudění, nechali do ní vrůst Cestu. Díky kamenickým pracím, kterým jsme se během vyhnanství naučili, jsme pro lidi zbudovali města a zasadili háje, abychom uklidnili ogiery, jež je stavěli, takže je toužení nepřemohlo. Do těch hájů jsme také nechali vrůst Cesty. V Mafal Dadaranellu byl také háj, i brána, ale město samo bylo za trollockých válek srovnáno se zemí, nezůstal tam kámen na kameni, a háj vykáceli a spálili trolloci.“ Nebylo pochyb, že to Loial považuje za největší zločin.