„Brány je skoro nemožné zničit,“ řekla Moirain, „stejně jako lidstvo. Ve Fal Daře jsou pořád ještě lidé, i když už tam není to velké město, které vybudovali ogierové, a brána pořád stojí.“
„Jak to udělali?“ zeptala se Egwain. Zmateným pohledem zahrnula jak Moirain, tak Loiala. „Aes Sedai, tedy ti muži. Když nemohli v državách používat jedinou sílu, jak mohli udělat Cesty? Nebo jak vůbec používali sílu? Jejich část pravého zdroje byla přece pošpiněná. Je pošpiněná. Ještě toho moc nevím o tom, co všechno Aes Sedai umějí. Možná je to hloupá otázka.“
Loial to vysvětlil. „Každá država má na hranici bránu, ale venku. Tvoje otázka není hloupá. Našla jsi původ toho, proč se více neodvažujeme putovat po Cestách. Za mého života nepoužil Cesty žádný ogier, a předtím taky ne. Podle vyhlášení starších, všech starších ze všech držav, to nikdo nesmí, lidé ani ogierové.
Cesty byly vytvořeny muži ovládajícími sílu znečištěnou dotykem Temného. Asi před tisíci lety, během události, které vy, lidé, říkáte stoletá válka, se Cesty začaly měnit. Zpočátku tak pomalu, že si toho nikdo nevšiml. Začaly zahnívat a pohasínat. Temnota padla na všechny mosty. Někteří z těch, kdo se na Cesty vydali, se již nikdy nevrátili. Poutníci vyprávěli o tom, jak je někdo pozoroval z temnoty. Počty ztracených narůstaly a někteří z těch, kdo tam vstoupili, zešíleli a blábolili pak o Machin Shin, Černém větru. Léčitelky mezi Aes Sedai dokázaly některým z nich pomoci, ale ani s pomocí Aes Sedai to pak už nebyli oni. A nikdy si nepamatovali nic z toho, co se jim tam přihodilo. Přesto to vypadalo, jako by se jim do kostí zažrala temnota. Už se nikdy nezasmáli a báli se zvuku větru.“
Chvíli bylo ticho, pouze kočka vedle Moiraininy židle předla a v krbu praskal oheň a vyletovaly z něj jiskry. Pak náhle Nyneiva vybuchla. „A ty čekáš, že tě budeme do něčeho takového následovat? Ty ses musela zbláznit!“
„Co si vybereš místo toho?“ zeptala se tiše Moirain. „Bělokabátníky v Caemlynu, nebo trolloky venku? Pamatuj, moje přítomnost vás před Temným trochu ochrání.“
Nyneiva se opřela a rozčileně si povzdechla.
„Ještě pořád jsi mi nevysvětlila,“ poznamenal Loial, „proč bych měl porušit nařízení starších. A já na Cesty vstoupit nijak netoužím. I když jsou často rozbahněné, sloužily mi silnice, které budují lidé, od chvíle, kdy jsem opustil Državu Shangtai, docela dobře.“
„Lidé a ogierové, všechno živé, všichni jsme ve válce s Temným,“ řekla Moirain. „Větší část světa to ještě neví, a většina těch několika málo, kteří to vědí, bojují v nicotných šarvátkách a věří, že to jsou skutečné bitvy. Zatímco tomu celý svět odmítá uvěřit, Temný už může mít vítězství na dosah ruky. Oko světa má dost síly, aby rozbilo jeho vězení. Pokud Temný najde nějaký způsob, jak přimět Oko světa, aby mu sloužilo...“
Rand si přál, aby byly v místnosti zažehnuty lampy. Caemlyn přikrýval večer a oheň v krbu neposkytoval dostatek světla. Rand nechtěl mít v místnosti žádné stíny.
„Co můžeme dělat?“ vybuchl Mat. „Proč jsme tak důležití? Proč musíme chodit do Morny? Do Morny!“
Moirain ani nepozvedla hlas, ale bylo ji slyšet i v nejvzdálenějším koutku místnosti, a mluvila zcela neúprosně. Její židle u krbu náhle vypadala jako trůn. Najednou by dokonce i Morgasa v její přítomnosti pobledla. „Jednu věc udělat můžeme. Můžeme se pokusit. Co vypadá jako náhoda, častokrát bývá vzorem. Zde se propojila tři vlákna a každé nás varuje: Oko. To nemůže být náhoda. Je to vzor. Vy tři jste nevybírali, vy jste byli vzorem vybráni. A vy tři jste tady, kde je známé nebezpečí. Můžete ustoupit a možná zničit celý svět. Můžete utíkat, skrývat se, ale to vás před tkanivem vzoru neuchrání. Nebo se můžete pokusit. Můžete jít pro Oko světa, tři ta’veren, tři středobody sítě, umístěni tam, kde číhá nebezpečí. Nechte kolem sebe tkát vzor a možná svět před Stínem uchráníte. Rozhodnutí je na vás. Já vás nemohu nutit, abyste šli.“
„Já jdu,“ řekl Rand a dal si práci, aby to znělo odhodlaně. Byť usilovně hledal prázdnotu, honily se mu hlavou různé obrazy. Tam a statek a stádo na pastvinách. Byl to dobrý život. Nikdy vlastně nic jiného nechtěl. Bylo to uklidňující – aspoň trochu – když slyšel, jak s ním Perrin s Matem v tomto případě souhlasí. Mluvili, jako by měli stejně vyprahlá ústa jako on sám.
„Hádám, že já s Egwain stejně nemáme na vybranou,“ utrousila Nyneiva.
Moirain kývla. „Vy jste také součástí vzoru, obě, určitým způsobem. Možná nejste ta’veren - možná – ale přesto je to dost silné. Vím to už od Baerlonu. A tentokrát nepochybujte o tom, že to vědí i mizelci. A Ba’alzamon. Přesto máte na vybranou, ne jako hoši. Můžete zůstat tady, a jakmile jednou odjedeme, pokračovat do Tar Valonu.“
„Zůstat tady!“ zvolala Egwain. „A nechat vás jít vstříc nebezpečí, zatímco my se budeme schovávat? To neudělám!“ Zachytila pohled Aes Sedai a trochu se stáhla, ale všechen její vzdor stejně nezmizel. „To neudělám,“ zamumlala umíněně.
„Hádám, že to znamená, že s váma půjdeme obě.“ Nyneiva mluvila odevzdaně, ale v očích se jí blýskalo, když dodávala: „Pořád budete potřebovat moje bylinky, Aes Sedai, leda bys najednou získala nějaký schopnosti, o kterých nevím.“ V jejím hlase zněla výzva, jíž Rand nerozuměl, ale Moirain jenom kývla a obrátila se k ogierovi.
„No, Loiale, synu Arenta, syna Halanova?“
Loial dvakrát otevřel ústa a štětičky na uších se mu zachvěly, než promluvil. „Ano, dobrá. Zelený obr. Oko světa. Samozřejmě se o nich píše v knihách, ale nemyslím, že by je kdy některý ogier viděl na vlastní oči, ehm, dost dlouhou dobu. Myslím... Ale musíme použít Cesty?“ Moirain přikývla a Loialovi pokleslo huňaté obočí tak, že se mu konečky chloupků málem dotýkaly lící. „Nuže dobrá. Myslím, že vás musím vést. Starší Haman by řekl, že si to zasloužím za to, jak jsem pořád uspěchaný.“
„Takže jsme si vybrali,“ řekla Moirain. „A teď, když jsme se usnesli, musíme se rozhodnout, co s tím uděláme a jak to provedeme.“
Plánovali dlouho do noci. Většinou to byla Moirainina práce. Loial jí radil ohledně Cest, ale Aes Sedai si vyposlechla všechny otázky a návrhy. Jakmile padla tma, připojil se k nim Lan, a tím svým líným, tvrdým hlasem připojil i svoje poznámky. Nyneiva sepsala seznam toho, co budou potřebovat, a pevnou rukou namáčela brk v inkoustu, i když si přitom cosi tiše bručela.
Rand si přál, aby mohl být stejně věcný jako vědma. Nedokázal přestat přecházet sem a tam po místnosti, jako by potřeboval spálit nějakou energii, jinak by vybuchl. Věděl, že se rozhodl, věděl, že to bylo to jediné, co s těmi vědomostmi, které měl, mohl udělat, ale to neznamenalo, že se mu to musí taky líbit. Morna. Shayol Ghul byl někde v Morně, za Spálenými zeměmi.