V Matových očích viděl stejné obavy, stejný strach, jaký měl sám. Mat seděl a tiskl ruce tak silně, až mu zbělely klouby. Rand měl pocit, že kdyby ho nechali, svíral by místo toho dýku ze Shadar Logothu.
Perrin se netvářil ustaraně, ale, což bylo ještě horší, odevzdaně. Perrin vypadal, jako by s někým bojoval, až už nemohl bojovat dál a jenom čekal, až to s ním skoncuje. Přesto občas...
„Děláme, co musíme, Rande,“ řekl. „Morna...“ Na chvíli mu ve žlutých očích vzplál dychtivý plamínek, až se mu blýskaly, přestože měl tvář stále zahalenou únavou, jako by mu oči žily svým vlastním životem, a ne životem kovářského učně. „V Morně je dobrý lov,“ zašeptal. Pak se otřásl, jako by si uvědomil, co to vlastně řekl, a znovu se zatvářil odevzdaně.
A Egwain. Rand ji jednu chvíli odvedl stranou ke krbu, kde ho ti, kdož seděli kolem stolu a kuli plány, nemohli slyšet. „Egwain, já...“ Její oči, jako velké tmavé tůně, ho vtáhly a přiměly ho umlknout a polknout. „Temný jde po mně, Egwain. Po mně, po Matovi a po Perrinovi. – Je mi jedno, co Moirain Sedai říká. Ráno můžete s Nyneivou vyrazit domů nebo do Tar Valonu nebo kamkoliv jinam, kam byste chtěly jít, a nikdo se vás nepokusí zastavit. Ani trolloci, ani mizelci, nikdo. Hlavně abyste nebyly s námi. Jdi domů, Egwain. Nebo do Tar Valonu. Jenom jděte někam pryč.“
Čekal, že mu řekne, že má stejné právo jít si kam chce, jako on. A že on nemá právo jí říkat, co má dělat. K jeho úžasu se usmála a pohladila ho po líci.
„Díky, Rande,“ řekla tiše. Rand zamrkal. Egwain mluvila dál, a on konečně zavřel ústa. „Víš ale, že to nemůžu udělat. Moirain Sedai nám prozradila, co viděla Min, tenkrát v Baerlonu. Měl jsi mi říct, kdo byla Min. Myslela jsem... No, Min říkala, že i já jsem součástí toho všeho. A Nyneiva taky. Možná nejsem ta’veren,“ při tom slově se Egwain trochu zadrhla, „ale zdá se, že mě vzor taky posílá pro Oko světa. Ať už tě do toho zatáhlo cokoliv, já jsem v tom taky.“
„Ale Egwain...“
„Kdo je Elain?“
Rand na ni plnou minutu zíral, a pak jí řekl prostou pravdu. „Je to dědička andorského trůnu.“
Egwain v očích vzplál oheň. „Jestli nemůžeš ani na chvilku mluvit vážně, Rande al’Thore, tak s tebou nechci mluvit.“
Rand nevěřícně sledoval, jak se se zvednutou hlavou vrací ke stolu, kde se vedle Moirain opřela o lokty a zaposlouchala se do toho, co právě vykládal strážce. Potřebuji si promluvit s Perrinem, řekl si v duchu Rand. On ví, jak jednat se ženami.
Do knihovny několikrát vešel mistr Gill, nejdřív aby zažehl oheň v lampách, pak aby vlastníma rukama přinesl jídlo, a později aby oznámil, co se děje venku. Bělokabátníci sledovali hostinec z ulice v obou směrech. U bran do Vnitřního Města došlo k nějakým nepokojům a královnini gardisté pozatýkali stejně bílé, jakož i červené kokardy. Někdo se pokusil naškrábat na přední dveře dračí špičák a Lamželezova bota ho poslala pryč.
Pokud hostinskému připadalo zvláštní, že je s nimi Loial, nechával si to pro sebe. Odpověděl na pár otázek, které mu položila Moirain, aniž by se snažila zastřít, co mají v úmyslu, a pokaždé zdvořile zaklepal na dveře a počkal, dokud mu Lan neotevře, jako by to nebyl jeho hostinec a jeho knihovna. Při jeho poslední návštěvě mu Moirain podala list papíru popsaný Nyneiviným úhledným písmem.
„Teď v noci to nebude snadné,“ řekl mistr Gill, jenž při čtení seznamu potřásal hlavou, „ale zařídím to.“
Moirain mu přidala malý váček z jelenice, který cinkal, když mu ho podávala, držíc jej za šňůrku. „Dobrá. A dohlédni na to, aby nás vzbudili před rozbřeskem. Ti, kdo nás hlídají, budou nejméně ostražití.“
„Necháme je pozorovat prázdnou schránku, Aes Sedai,“ zazubil se mistr Gill.
Když se s ostatními šoural z místnosti, aby se přes lázeň dostal do postele, Rand už zíval. Když se drhl, žínku v jedné a velkou kostku žlutého mýdla v druhé ruce, pohled mu zabloudil na stoličku vedle Matovy vany. Zpod Matova úhledně poskládaného kabátu vykukovala špička zlacené pochvy dýky ze Shadar Logothu. Lan se na ni čas od času také zadíval. Rand by byl rád věděl, zda je skutečně tak nebezpečné mít ji u sebe, jak prohlašovala Moirain.
„Myslíš, že tomu můj táta někdy uvěří?“ zasmál se Mat a drbal si záda kartáčem s dlouhým držadlem. „Já že zachraňuju svět? Moje sestry nebudou vědět, jestli se mají smát, nebo brečet.“
Mluvil jako starý Mat. Rand si přál, aby na tu dýku dokázal zapomenout.
Když se s Matem konečně dostali do svého pokojíku pod střechou, byla tma jako v pytli, protože hvězdy zakrývaly mraky. Poprvé po dlouhé době se Mat svlékl, než ulehl do postele, ale dýku si nedbale zasunul pod polštář. Rand sfoukl svíčku a vlezl do své postele. Z druhého lůžka cítil špatnost, ne z Mata, ale z toho, co měl pod polštářem. Ještě když usínal, dělalo mu to starosti.
Od první chvíle věděl, že je to sen, jeden z těch snů, co nejsou tak úplně sny. Stál tam a zíral na dřevěné dveře. Jejich povrch byl tmavý, popraskaný a plný třísek. Vzduch tu byl chladný a vlhký, silně to tu páchlo hnilobou. V dálce kapala voda a zvuk kapek dopadajících na zem se v kamenných chodbách dutě odrážel.
Popři to. Odmítni ho a jeho síla zeslábne.
Rand zavřel oči a soustředil se na Královnino požehnání, na svou postel, na sebe samotného, jak leží v posteli. Když otevřel oči, ty dveře tam byly pořád. Odrážející se zvuk dopadajících kapek zněl jako tlukot srdce, jako by mu čas odpočítával jeho vlastní tep. Začal hledat plamen a prázdnotu, jak ho to naučil Tam, a našel vnitřní klid, ale nic mimo něj se nezměnilo. Rand pomalu otevřel dveře a vstoupil.
Všechno bylo tak, jak si to pamatoval v pokoji, který jako by byl vypálen z živé skály. Vysoká oblouková okna vedoucí na balkon bez zábradlí, za nimiž se hnaly vrstevnaté mraky jako řeka při povodni. V černých kovových lampách, které se leskly, černé, a přesto zářivé jako stříbro, hořely plameny příliš jasné, aby bylo možné do nich pohlédnout. Oheň burácel v děsivém krbu, jehož každý kámen vzdáleně připomínal zmučený obličej, ale nevydával žádné teplo.
Všechno bylo stejné, až na jedinou věc. Na leštěném stole stály tři malé figurky. Zhruba připomínaly lidské postavy, jako by sochař při práci s hlínou velice spěchal. Vedle jedné stál vlk vypracovaný do nejmenších podrobností, což ještě zdůrazňovalo hrubé tvary lidských figurek. Druhá postavička svírala maličkou dýku s rudou tečkou na jílci, která se ve světle třpytila. Poslední figurka držela meč. Randovi se hrůzou zvedly vlasy na hlavě, když přistoupil blíž a uviděl na té malé čepeli dokonale vypracovanou volavku.
V panice trhl hlavou a díval se přímo do osamělého zrcadla. Jeho vlastní odraz byl pořád rozmazaný, ale ne tak mlhavý, jako předtím. Už skoro rozeznával své rysy. Kdyby si představil, že šilhá, bylo by mu jasné, na koho se to dívá.
„Skrýval ses přede mnou až příliš dlouho.“
Rand se prudce otočil od stolu a dech se mu zadrhl v hrdle. Ještě před chvílí byl sám, ale teď stál před okny Ba’alzamon. Když promluvil, místo očí a úst měl plamenné jeskyně.
„Příliš dlouho, ale už moc dlouho to trvat nebude.“
„Odmítám tě,“ zachraptěl Rand. „Popírám, že bys měl nade mnou nějakou moc. Popírám, že vůbec existuješ.“
Ba’alzamon se zasmál, zvučným, hlubokým smíchem valícím se z plamenů. „Myslíš, že je to tak snadné? Ale to sis vlastně myslel vždycky. Pokaždé, když jsme tu tak stáli, ty sis myslel, že mi můžeš vzdorovat.“
„Co tím myslíš, pokaždé? Já tvrdím, že neexistuješ!“