„Tos dělal vždycky. Na začátku. Tenhle souboj mezi námi už se odehrál nesčetněkrát předtím. Pokaždé jsi měl jinou tvář i jméno, ale pokaždé jsi to ty.“
„Popírám tě.“ Bylo to zoufalé zašeptání.
„Pokaždé ses mi, ty ubožáčku, postavil, a pokaždé ses nakonec přesvědčil, kdo z nás je pán. Věk za věkem jsi přede mnou klečel, nebo jsi umřel a přitom sis přál, abys měl pořád ještě sílu pokleknout. Ubohý hlupáku, proti mně nikdy vyhrát nemůžeš.“
„Lháři!“ zařval Rand. „Otče lží. Otče hlupáků, jestli neumíš nic lepšího než tohle. Lidé tě v posledním věku, věku pověstí, našli a upoutali tě tam, kam patříš.“
Ba’alzamon se znovu zasmál, smál se a smál, až si Rand chtěl zacpat uši, aby to nemusel poslouchat. Přinutil se nepohnout rukama. Prázdnota neprázdnota, když smích konečně dozněl, ruce se mu třásly.
„Ty červe, ty vůbec nic nevíš. Jsi nevědomý jako brouk pod kamenem, a je stejně snadné tě rozdrtit. Tenhle zápas se odehrává od počátku stvoření. Lidé si vždycky myslí, že je to nová válka, ale je to pořád ta stejná válka, jenom znovu objevená. Jenomže teď přichází na větrech času změna. Změna. Tentokrát se nic nevrátí zpátky. Ty pyšné Aes Sedai, které si myslí, že tě mohou postavit proti mně. Obléknu je do řetězů a nahé je vyšlu splnit mé příkazy. Nebo jejich duše nacpu do Jámy smrti, aby tam ječely po celou věčnost. Všechny kromě těch, které mi již slouží. Ty budou jenom o stupínek pode mnou. Ty se můžeš rozhodnout, zda se přidáš k nim, a svět se ti bude plazit u nohou. Nabízím ti ještě trochu času, naposledy. Mohl bys být nad nimi, nad každou mocí a vládou kromě mé. Bývaly doby, kdy ses rozhodl takhle, doby, kdys žil dost dlouho, abys poznal svou sílu.“
Popři ho! Rand se chytil toho, co mohl popřít. „Žádná Aes Sedai ti neslouží. To je další lež!“
„Tak to ti navykládaly? Před dvěma tisíci lety jsem vyvedl své trolloky do světa, a dokonce i mezi Aes Sedai se našly takové, které poznaly zoufalství, které věděly, že svět Šej’tanovi nemůže odolat. Po dva tisíce let dlejí černé adžah mezi ostatními, ve stínech neviděné. Možná to jsou dokonce ty, které tvrdí, že ti pomáhají.“
Rand zavrtěl hlavou ve snaze vytřást z ní pochyby, které se na něj jen hrnuly, všechny pochybnosti, které kdy měl o Moirain, o tom, co s ním Aes Sedai vlastně zamýšlela, o tom, co mu chtěla. „Co ode mě chceš?“ křičel. Popři ho! Světlo, pomoz mi ho popřít!
„Poklekni!“ Ba’alzamon ukázal na podlahu u svých nohou. „Poklekni a uznej mne za svého pána! Nakonec to stejně uděláš. Buď budeš můj, nebo zemřeš.“
Poslední slova se rozléhala komnatou, odrážela se a sílila, až Rand zvedl ruce, aby si chránil hlavu jako před úderem. Zapotácel se zpátky, až narazil do stolu, a křičel ve snaze přehlušit zvuk, jenž mu zněl v uších. „Neeeeeeeeeee!“
Jak vykřikl, otočil se a smetl ze stolu ony tři figurky. Cosi ho bodlo do ruky, ale on si toho nevšímal a dupal po střepech, až z nich byla jen beztvará hromádka hlíny. Ale když umlkl, ozvěna tu byla pořád a ještě zesílila:
zemřeš – zemřeš – zemřeš – zemřeš – zemřeš – ZEMŘEŠ -ZEMŘEŠ – ZEMŘEŠ – ZEMŘEŠ – ZEMŘEŠ – ZEMŘEŠ -ZEMŘEŠ-ZEMŘEŠ-ZEMŘEŠ-ZEMŘEŠ
Ten zvuk ho vtáhl jako vír, pohltil ho a prázdnotu v jeho mysli rozbil na kusy. Světlo potemnělo a zorné pole se mu zúžilo na pouhý tunel, na jehož konci stál v posledním světle Ba’alzamon. Nejdřív byl vysoký, ale zmenšoval se, až nebyl větší než dlaň, pak nehet a pak zmizel docela. Randa ozvěna stahovala stále rychleji, dolů, do temnoty a smrti.
Probudil ho náraz, když dopadl na zem a pořád se snažil vyplavat z té temnoty. V pokoji byla tma, ale ne tak černá. Rand se horečnatě snažil soustředit veškerou pozornost na plamen, aby do něj mohl zahnat strach, ale klid prázdnoty mu unikal. Údy se mu křečovitě třásly, ale on si představoval jediný plamen, až mu konečně přestala bušit krev v uších.
Mat sebou na posteli házel a sténal ze spánku. „... popírám tě, popírám tě, popírám tě...“ Nakonec začal nesrozumitelně úpět.
Rand natáhl ruku, aby ho probudil, a Mat se při prvním doteku posadil s přidušeným zachrčením. Chvíli se kolem sebe divoce rozhlížel, pak se zhluboka roztřeseně nadechl a sklonil hlavu do dlaní. Náhle se pootočil a zalovil rukou pod polštářem, načež se svezl dolů a oběma rukama si k hrudi tiskl dýku s rubínem na jílci. Otočil hlavu a podíval se na Randa, tvář měl přitom ve stínu. „Je zpátky, Rande.“
„Já vím.“
Mat kývl. „Byly tam tři figurky...“
„Taky jsem je viděl.“
„Ví, kdo jsem, Rande. Zvedl jsem tu s dýkou, a on řekclass="underline" ‚Takže tohle jsi ty.‘ A když jsem se podíval znovu, ta figurka měla moji tvář. Moji tvář, Rande! Vypadala jako živá. Byla cítit jako živá. Světlo mi pomáhej, cítil jsem, jak mě drží moje vlastní ruka, jako bych byl tou figurkou.“
Rand chvíli neříkal nic. „Měl jsi ho popírat dál, Mate.“
„To jsem dělal. A on se smál. Pořád mluvil o nějaký věčný válce a tvrdil, že jsme se takhle setkali už tisíckrát, a že... Světlo, Rande, Temný mě zná.“
„To stejné vykládal mně. Nemyslím, že by to věděl,“ dodal pomalu. „Nemyslím, že by věděl, který z nás...“ Který z nás je co?
Když se začal zvedat, projela mu rukou bolest. Dostal se ke stolu a na třetí pokus se mu podařilo zapálit svíčku. Do dlaně měl zabodnutou silnou třísku tmavého dřeva, na jedné straně hladkého a vyleštěného. Zíral na to a ani nedýchal. Náhle zalapal po dechu a ve spěchu se snažil třísku nemotorně vytáhnout.
„Co se děje?“ zeptal se Mat.
„Nic.“
Nakonec ji dostal ven, prudkým trhnutím ji vytáhl z dlaně. Znechuceně zavrčel a zahodil ji, ale hlas mu v hrdle zamrzl. Jakmile tříska opustila jeho prsty, prostě zmizela.
Rána na jeho dlani však nezmizela a krvácela. V kameninovém džbánu byla voda. Rand si vodou naplnil umyvadlo, ale ruce se mu tak třásly, že nacákal vodu až na stůl. Rychle si opláchl ruce a mnul si dlaň, až mu zase začala téci krev. Pak si ruce umyl znovu. Pomyšlení na byť sebemenší třísečku, která by mu zůstala v mase, ho děsilo.
„Světlo,“ vydechl Mat, „já se kvůli němu taky cítím pošpiněnej.“ Ale zůstal ležet a oběma rukama dál držel dýku.
„Ano,“ řekl Rand. „Pošpiněný.“ Rychle sebral ručník, který ležel na polici vedle umyvadla. Ozvalo se zaklepání na dveře a Rand nadskočil. Někdo zaklepal podruhé. „Ano?“ řekl Rand.
Do pokoje strčila hlavu Moirain. „Už jste vzhůru. Dobře. Rychle se oblékněte a přijďte dolů. Musíme odejít, než se začne rozednívat.“
„Teď?“ zaúpěl Mat. „Vždyť jsme nespali ani hodinu.“
„Hodinu?“ odtušila. „Spali jste čtyři. Teď si pospěšte, nemáme moc času.“
Rand si s Matem vyměnil popletený pohled. Jasně si pamatoval každou vteřinu onoho snu. Začal, jakmile zavřel oči, a trval jenom pár minut.
Něco z jejich pohledu se muselo dostat i k Moirain. Pronikavě se na ně zadívala a vstoupila do pokoje. „Co se stalo? To ty sny?“
„Ví, kdo jsem,“ řekl Mat. „Temný ví, jak vypadám.“
Rand beze slova zvedl ruku dlaní k ní. I v matném světle svíčky byla krev jasně vidět.
Aes Sedai k němu přistoupila a uchopila ho za zvednutou ruku. Palcem přikryla ránu v jeho dlani. Randa zamrazilo až do morku kostí, byla mu taková zima, že se mu prsty samy sevřely a on musel bojovat s tím, aby je nechal otevřené. Když Moirain odtáhla ruku, mráz zmizel.
Rand obrátil dlaň k sobě a ohromeně si z ní setřel krvavou šmouhu. Rána byla pryč. Pomalu zvedl oči, aby se střetl s očima Aes Sedai.