„Pospěšte si,“ řekla tiše Moirain. „Čas se nám velice krátí.“
Rand věděl, že nemluví o čase k odjezdu.
44
Temnota na Cestách
Ve tmě těsně před úsvitem následoval Rand Moirain dolů do chodby, kde čekali mistr Gill a ostatní. Nyneiva s Egwain byly stejně vzrušené jako Loial, a Perrin skoro stejně klidný jako strážce. Mat se držel za Randem, jako by se dokonce i teď bál zůstat sám, byť ostatní byli jen o pár kroků dál. Kuchařka a kuchtičky se narovnaly a dívaly se, jak skupinka mlčky přichází do kuchyně, která už byla jasně osvětlená a vyhřátá, jak se v ní připravovala snídaně. Pro hosty hostince nebylo obvyklé vstávat a odjíždět v tuto hodinu. Mistr Gill pronesl pár uklidňujících slov a kuchařka si hlasitě odfrkla a silně udeřila do těsta, jež hnětla. Než se Rand dostal ke dveřím na dvůr před stájemi, už se zase všichni v kuchyni vrátili ke svým pánvím a těstu.
Venku byla pořád tma jako v pytli. Rand každého viděl přinejlepším jen jako stín. Naslepo následoval hostinského a Lana, doslova slepě, a doufal, že mistr Gill zná svůj vlastní dvůr a že je strážcovy instinkty provedou, aniž by si někdo zlomil nohu. Loial nejednou klopýtl.
„Nechápu, proč nemůžeme mít aspoň jedno světlo,“ stěžoval si ogier. „My v državě potmě nepobíháme. Já jsem ogier, ne kočka.“ Rand si náhle představil, jak se Loialovi podrážděně třesou štětičky na uších.
Stáje se náhle vynořily ze tmy jako hrozivá masa, dokud se se zavrzáním neotevřely dveře a z nich se na dvůr nevyhnul úzký proužek světla. Hostinský otevřel dveře jenom natolik, aby mohli po jednom projít dovnitř, a za Perrinem je zase spěšně přitáhl, přičemž mu je málem přirazil na paty. Rand, když se náhle ocitl uvnitř a ve světle, zamrkal.
Podomky, na rozdíl od kuchařky, jejich příchod nijak nepřekvapil. Koně byli nasedlaní a čekali. Mandarb pyšně stál a nevšímal si nikoho s výjimkou Lana, ale Aldíb natáhla hlavu a pomazlila se s Moirain. Byl tu i nákladní kůň, bachratý díky naloženým proutěným košům, a mohutné zvíře s dlouhými rousy, dokonce vyšší než strážcův hřebec, pro Loiala. Ten kůň vypadal dost velký na to, aby sám odtáhl žebřiňák naložený senem, ale vedle ogiera připomínal spíš poníka.
Loial si velkého koně prohlédl a pochybovačně zabrblaclass="underline" „Vždycky mi docela stačily nohy.“
Mistr Gill kývl na Randa. Odvedl ho k ryzákovi, který barvou skoro ladil s jeho vlasy, vysokému koni s hlubokým hrudníkem, ale bez onoho ohnivého kroku, který míval Oblak, což Rand kvitoval s povděkem. Mistr Gill řekl, že kůň se jmenuje Rudoch.
Egwain došla rovnou k Bele a Nyneiva ke své dlouhonohé kobylce.
Mat přivedl svého plaváka k Randovi. „Perrin mě znervózňuje,“ zamumlal. Rand se na něj ostře zadíval. „No, chová se divně. Copak ty to nevidíš? – Přísahám, že si to nevymýšlím, ani... ani...“
Rand kývl. Ani nad ním, díky Světlu, nezískávala znovu moc ta dýka. „Vážně se chová divně, Mate, ale uklidni se. Moirain o... o tom, ať je to co je to, ví. Perrin je v pořádku.“ Přál si, aby tomu sám věřil, ale Mata to zřejmě uklidnilo, aspoň trochu.
„Jasně,“ řekl Mat rychle a nepřestával Perrina sledovat koutkem oka. „Nikdy jsem neřekl, že není.“
Mistr Gill se radil s hlavním čeledínem. Muž s větrem ošlehanou pletí a tváří jako jeden z koní se uhodil do čela a odběhl do zadní části stáje. Hostinský se se spokojeným úsměvem na kulaťoučkém obličeji otočil k Moirain. „Ramel říká, že cesta je volná, Aes Sedai.“
Zadní stěna stáje vypadala pevná a byly na ni připevněny těžké police s nářadím. Ramel s dalším podomkem odklidili vidle, hrábě a lopaty a pak sáhli za police, aby odsunuli skryté závory. Náhle se celá část zdi odklopila dovnitř na skrytých závěsech, které byly tak dobře schované, že si Rand nebyl jist, jestli by je našel, i když byly zamaskované dveře otevřené. Světlo stáje dopadlo na cihlovou zeď o pár kroků dál.
„Je to jenom průchod mezi budovama,“ řekl hostinský, „ale nikdo mimo tuhle stáj neví, že se do ní dá odsud projít. Bělokabátníci nebo ti s bílejma kokardama, žádnej z nich si nevšimne, že jste odsud vyšli.“
Aes Sedai kývla. „Pamatuj, dobrý muži, pokud se bojíš, že bys z toho mohl mít nějaké potíže, napiš Sheriam Sedai z modrého adžah do Tar Valonu, a ona ti pomůže. Obávám se, že já a mé sestry máme pro ty, kdo mi pomohli, hodně co napravovat.“
Mistr Gill se zasmál. Nebyl to smích člověka, který má starosti. „No, Aes Sedai, tys mi už dala jedinej hostinec v celým Caemlynu bez krys. Co bych mohl chtít víc? Už jenom tím můžu zdvojnásobit svůj obrat.“ Přestal se usmívat a zatvářil se vážně. „Ať už hodláš udělat cokoliv, královna drží s Tar Valonem a já držím s královnou, takže ti přeju hodně štěstí. Světlo tě ozařuj, Aes Sedai. Ozařuj vás všechny.“
„Tebe také, mistře Gille,“ odpověděla Moirain s úklonou. „Ale jestli na nás všechny má svítit Světlo, musíme si pospíšit.“ Rychle se obrátila k Loialovi. „Jsi připravený?“
Ogier se ostražitě zadíval na zuby svého velkého koně a pak ho uchopil za otěže. Vyváděl koně otvorem v zadní části stáje a snažil se přitom držet tlamu zvířete na délku otěží od své ruky. Ramel poskakoval z nohy na nohu a netrpělivě čekal, až bude moci tajné dveře opět zavřít. Loial se v průchodu na chvíli zastavil s hlavou nakloněnou na stranu, jako by zkoumal vítr na tváři. „Tudy,“ prohlásil a zamířil úzkou uličkou pryč.
Moirain šla těsně za Loialovým koněm, pak Rand a Mat. Rand vedl jako první nákladního koně. Nyneiva a Egwain byly uprostřed, za nimi Perrin a jako poslední Lan. Skryté dveře se chvatně zavřely, hned jak Mandarb prošel do špinavé uličky. Bylo slyšet cvakání západek, které někdo rychle zasouval, a Randovi to připadalo až nepřirozeně hlasité.
Průchod, jak tomu říkal mistr Gill, byl velice úzký, a bylo-li to vůbec možné, ještě temnější než dvůr před stájemi. Z obou stran ho lemovaly vysoké holé cihlové či dřevěné zdi, takže nad hlavou měli pouze uzounký proužek černé oblohy. Velké pletené košíky, které měl naložené nákladní kůň, drhly o stěny po obou stranách. Košíky přetékaly zásobami na cestu, povětšině hliněnými džbánky s olejem. Na zádech měl kůň podélně přivázaný svazek tyčí a na nich byly připevněny lucerny, které se pohupovaly za koněm. Na Cestách, vykládal Loial, byla větší tma než za té nejtemnější noci.
Lucerny byly částečně naplněné, takže to v nich žbluňkalo, a jak do sebe při pohybu koně narážely, tiše to cinkalo. Zvuk to nebyl příliš hlasitý, ale hodinu před úsvitem bylo v Caemlynu ticho. Tupé kovové cinkání působilo dojmem, že je ho slyšet na celé míle.
Když průchod vyústil do ulice, Loial si bez zastávky vybral směr. Vypadalo to, že teď už ví přesně, kam jde, jako by cesta, jíž se museli vydat, byla pro něj stále jasnější. Rand neměl ponětí, jak ogier dokáže najít bránu, a Loial mu to nebyl schopen dost dobře vysvětlit. Prostě to ví, říkal. Cítí ji. Loial tvrdil, že to je jako snažit se vysvětlit, jak dýchat.
Spěchali ulicí a Rand se ohlédl k rohu, kde leželo Královnino požehnání. Podle Lamželeza tam o kousek dál bylo pořád ještě půl tuctu bělokabátníků. Svoji pozornost sice upírali na hostinec, ale hluk by je určitě přilákal. V tuto hodinu nebyl venku nikdo, kdo by k tomu neměl nějaký nepoctivý důvod. Podkovy na dláždění zvonily jako zvony a lucerny cinkaly, jako by jimi nákladní kůň třásl schválně. Rand se nepřestával ohlížet přes rameno, dokud nezabočili za další roh. Jak kolem rohu procházeli ostatní z Emondovy Role, Rand zaslechl, jak si vydechli úlevou.