Loial zřejmě k bráně sledoval tu nejkratší cestu, ať už šli kamkoliv. Občas proběhli širokou třídou, která byla až na pár psů plížících se temnotou prázdná. Jindy spěchali uličkami úzkými jako byl průchod za stájí, kde jim při každém neopatrném kroku pod nohama cosi začvachtalo. Nyneiva si tiše stěžovala na následný zápach, ale nikdo nezpomalil.
Temnota se pomalu vytrácela a měnila se v tmavou šeď. Na obloze nad vrcholky střech na východě se začaly objevovat slabé záblesky světla. Na ulicích se začali objevovat lidé, choulili se v chladu časného rána a skláněli hlavy, zatímco stále snili o svých postelích. Většina nevěnovala svému okolí nižádnou pozornost. Pouze hrstka se jich ohlédla na řadu lidí a koní s Loialem v čele, a jenom jeden je skutečně viděl.
Ten muž po nich hodil očima, stejně jako ostatní, a už se skoro vrátil ke svým vlastním myšlenkám, když náhle klopýtl a málem upadl. Obrátil se za nimi a zíral. Bylo tak právě dost světla, aby byly vidět obrysy postav, ale už to stačilo. Ogier mohl z dálky připomínat vysokého muže vedoucího obyčejného koně, nebo obyčejného muže vedoucího malého koně. Ale když za ním šli ostatní a dodávali scéně perspektivu, vypadal Loial přesně tak velký, jak byl, o polovinu větší, než by měl kterýkoliv muž být. Ten muž si je jednou prohlédl, přidušeně vykřikl a rozběhl se pryč, až za ním povlával plášť.
Brzy bude v ulicích víc lidí – velice brzy. Rand si prohlédl ženu, která kolem nich rychle procházela po druhé straně ulice a neviděla nic než chodník před sebou. Brzy si jich všimne víc lidí. Obloha na východě byla stále světlejší.
„Tam,“ oznámil Loial nakonec. „Je to támhle pod tím.“ Ukazoval na krám, který byl stále ještě zavřený na noc. Stolky před ním byly prázdné a markýzy nad nimi svinuté, dveře pevně zavřené. Okna nahoře, tam, kde bydlel kramář, byla pořád temná.
„Pod krámem?“ vyjekl nevěřícně Mat. „Jak, pro Světlo, můžeme...“
Moirain zvedla ruku a zarazila ho. Ukázala ostatním, aby ji následovali do uličky vedle krámku. Koně i lidé se shlukli v mezeře mezi dvěma domy. Ve stínu mezi domy byla větší tma než na ulici, skoro jako za hluboké noci.
„Musí tu být dveře do sklepa,“ zamumlala Moirain – „Aha, ano.“
Náhle se rozsvítilo světlo. Nad dlaní Aes Sedai visela koule o velikosti mužské pěsti, vydávající chladné světlo, která se pohybovala spolu s její rukou. Rand si pomyslel, že podle toho, že to všichni zřejmě brali jako samozřejmost, se dalo usuzovat, čím vším už prošli. Moirain přiložila ruku ke dveřím, jež našla. Ležely skoro na zemi, měly petlici a silnou západku a železný zámek větší než Randova ruka, pokrytý silnou vrstvou rzi.
Loial zatahal za zámek. „Můžu ho odtrhnout, i s tou petlicí, ale bude to dost hlučné, aby to slyšeli všichni v sousedství.“
„Bude-li možné se tomu vyhnout, neměli bychom tomu dobrému muži poškodit majetek.“ Moirain si chvíli zámek upřeně prohlížela. Pak se zámku dotkla svou holí a zámek se tiše otevřel.
Loial ho rychle sundal, otevřel dveře dokořán a položil je na zem. Moirain sešla po rampě, která se pode dveřmi objevila, a na cestu si svítila zářící koulí. Aldíb ladně kráčela za ní.
„Zapalte lucerny a pojďte dolů,“ zavolala tiše. „Místa je tu dost. Honem. Venku bude brzy světlo.“
Rand spěšně odvázal lucerny na tyči, ale již dávno předtím, než zapálil první, si uvědomil, že vidí Matovu tvář. Ulice budou ve chvilce plné lidí a kramář půjde dolů, aby otevřel krám. Určitě mu bude divné, proč je boční ulička plná koní. Mat cosi neklidně zamumlal o odvádění koní dovnitř, ale Rand byl rád, že může svého zavést dolů. Mat ho následoval, bručel, ale nešel o nic pomaleji.
Randovi se lucerna pohupovala na konci tyče a byla by narazila do stropu, kdyby nebyl opatrný, a ani Rudochovi, ani nákladnímu koni se rampa rozhodně nelíbila. Pak se dostal dolů a uhnul Matovi z cesty. Moirain nechala světelnou kouli pohasnout, ale když se k ní ostatní připojili, světlo luceren místo jasně ozářilo.
Sklep byl široký i dlouhý jako budova nad ním. Většinu místa zabíraly cihlové sloupy, které se od úzkých základen zvedaly ke stropu, kde byly pětkrát širší. Místnost vypadala, jako by byla postavená z řady oblouků. Bylo tu dost místa, ale Rand měl pořád stísněný pocit. Jak již naznačoval zrezivělý zámek, sklep dlouhou dobu nikdo nepoužíval. Podlaha byla holá, až na pár sudů plných nejrůznějšího harampádí a silnou vrstvu prachu. Ve světle luceren se třpytila zrnka prachu, zvířená množstvím nohou.
Lan vešel poslední, a jakmile Mandarb sestoupil z rampy, vyšplhal se zpět a dveře přitáhl zpátky na místo.
„Krev a popel,“ zavrčel Mat, „proč by někdo stavěl jednu z těch bran na takovým místě?“
„Vždy tomu tak nebylo,“ řekl Loial. Jeho dunivý hlas se odrážel rozlehlou prostorou. „Ne vždy. Ne!“ Ogier se zlobí, uvědomil si s úlekem Rand. „Kdysi tu rostly stromy. Všechny druhy stromů, který by rostly na tomto místě, všechny druhy stromů, které se ogierům podařilo přesvědčit, aby tu rostly. Velké stromy, vysoké stovky sáhů. Stín větví a chladný větřík, který roznášel vůni listů a květů a udržoval vzpomínku na mír državy. Tohle všechno zavraždili kvůli něčemu takovému!“ Udeřil pěstí do sloupu.
Sloupem ten úder otřásl. Rand si byl jist, že slyšel praskot cihel. Ze sloupu odpadl hotový vodopád suché malty.
„Co už je utkáno, nelze odetkát,“ řekla laskavě Moirain. „Když nám tohle stavení shodíš na hlavu, ty stromy znovu nevyrostou.“ Loial svěsil obočí, díky čemuž vypadal víc zahanbeně, než by to kdy dokázal s lidským obličejem. „S tvou pomocí, Loiale, se nám možná podaří zabránit tomu, aby háje, které ještě stojí, padly do Stínu. Tys nás přivedl k tomu, co hledáme.“
Došla k jedné stěně a Rand si uvědomil, že tahle stěna se liší od ostatních. To byly obyčejné cihlové stěny, tahle byla umně postavená z kamene a pod vrstvou prachu se fantasticky proplétaly vytesané olistěné liány. Cihly a malta tu byly staré, ale něco na kamenech prozrazovalo, že tu stály dlouho již v době, kdy cihly teprve pálili. Pozdější stavitelé, sami už celá staletí mrtví, včlenili to, co již stálo, do stavby, a ještě později to jiní lidé přeměnili na sklep.
Jedna část zakřivené kamenné stěny, přímo uprostřed, byla podrobněji přitesána než zbytek. Ostatek byl stejně dobře vyrobený, ale ve srovnání s tímto kouskem byl jen hrubou kopií. Vypracovány z tvrdého kamene, lístky tu vypadaly měkčeji, jako by je někdo zachytil v jediném okamžiku, kdy je rozechvíval letní vánek. Přes to všechno vypadal kámen prastaře, byl mnohem starší než zbytek kamenné stěny, jako ten byl starší než cihly. Mnohem, mnohem starší. Loial se na ně podíval, jako by byl mnohem raději kdekoliv jinde než právě tady, dokonce i venku na ulicích se všemi těmi rozvášněnými lidmi.
„Avendesora,“ zamumlala Moirain a položila ruku na trojlístek v řezbě. Rand si reliéf prohlédl. Tohle byl jediný takový list, který tu viděl. „List Stromu života je klíčem,“ řekla Aes Sedai a list jí vklouzl do ruky a oddálil se od stěny.
Rand zamrkal. Za sebou zaslechl, jak ostatní užasle vydechli. Ten list byl předtím stejně součástí stěny, jako ostatní lístky. Aes Sedai ho stejně samozřejmě přiložila do vzoru o šířku dlaně níž. Tři špičky listu tam zapadly, jako by tam patřily, a opět se staly součástí celku. Jakmile byl list na místě, změnila se celá podstata ústředních kamenů.