Teď si byl Rand jist, že vidí, jak se listy chvějí v nějakém neviděném vánku. Skoro měl pocit, že jsou pod prachem zelené, nástěnný koberec z husté jarní zeleně tady, v lucernami osvětleném sklepě. Nejdřív téměř nepostřehnutelně se uprostřed starobylé kamenné řezby objevila škvíra, která se rozšiřovala, jak se polovice kamenné zdi pomalu otvíraly do sklepa, až stály kolmo ke stěně. Zadní strana brány byla vypracována stejně jako přední, s reliéfem lián a listů, které vypadaly skoro jako živé. Za nimi, kde měla být hlína nebo sklep další budovy, se matně odrážely jejich rozechvělé postavy.
„Slyšel jsem,“ prohodil napůl lítostivě, napůl vystrašeně Loial, „že brány se lesknou jako zrcadlo. Kdysi ten, kdo vstoupil na Cesty, procházel sluncem a oblohou. Kdysi.“
„Nemůžeme si dovolit čekat,“ odtušila Moirain.
Lan prošel kolem ní, vedl Mandarba a v ruce držel lucernu na tyči. Jeho nejasný odraz vykročil k němu, veda nejasného koně. Vypadalo to, jako by muž a odraz vstoupili na rozechvělém povrchu do sebe a oba zmizeli. Černý hřebec se na chvíli zarazil. Viditelně dál pokračující otěž ho spojovala s jeho vlastním matným odrazem. Otěž se napjala a válečný kůň také zmizel.
Chvíli všichni ve sklepě jenom stáli a zírali na bránu.
„Honem,“ pobízela je Moirain. „Já musím projít poslední. Nemůžeme tohle nechat otevřené pro každého, kdo by to náhodou našel. Tak si pospěšte.“
Loial si těžce povzdechl a vykročil k rozechvělému odrazu. Jeho velký kůň pohodil hlavou a snažil se uhnout před tou divnou stěnou, ale pak byl vtažen dovnitř. Oba zmizeli tak dokonale, jako strážce s Mandarbem.
Rand váhavě strčil lucernu do brány. Lucerna se ponořila do svého vlastního odrazu a spojila se s ním, až obojí zmizelo, lucerna i její odraz. Rand se přiměl jít dál a díval se, jak tyč coul po coulu mizí. Pak vstoupil dovnitř sám, vešel do brány. Brada mu poklesla. Po těle mu přejelo cosi ledového, jako by procházel stěnou studené vody. Chvíle se táhla. Chlad ho postupně obklopoval, kousíček po kousíčku, a rozechvíval mu šaty nitku po nitce.
Náhle se mrazení rozprsklo jako bublina a Rand se zastavil, aby nabral dech. Byl na Cestách. Přímo před ním trpělivě čekali vedle svých koní Lan s Loialem. Všude kolem byla čerň, která se zdánlivě táhla donekonečna. Jejich lucerny kolem nich vytvářely malá jezírka světla, příliš malá, jako by něco světlo tlačilo zpátky, nebo ho požíralo.
Rand náhle znervózněl a trhl otěžemi. Rudoch a nákladní kůň proskočili dovnitř a málem ho srazili na zem. Rand klopýtl, vzpamatoval se a spěchal ke strážci a ogierovi, přičemž za sebou vlekl neklidné koně. Zvířata tiše ržála. Dokonce i Mandarba zřejmě přítomnost dalších koní poněkud uklidnila.
„Tady za branou dávej pozor, Rande,“ upozorňoval ho Loial. „Věci jsou... na Cestách jiné, jiné než venku. Podívej.“
Rand se podíval směrem, kterým ogier ukazoval, a myslel, že uvidí stejný matný a rozechvělý odraz. Místo toho viděl sklep, jako by se díval skrz velkou tabuli kouřového skla zasazeného do temnoty. Tma kolem okna do sklepa působila znepokojivým dojmem, jako by měla hloubku, jako by otvor stál jen tak uprostřed ničeho, obklopen pouze temnotou. Rand něco takového řekl a roztřeseně se zasmál, ale Loial ho bral vážně.
„Mohl bys kolem ní projít kolem dokola a z druhé strany bys nezahlédl nic. Nicméně bych ti to nedoporučoval. Knihy nehovoří zrovna jasně o tom, co za branami leží. Myslím, že by ses tam mohl ztratit a nikdy bys nenašel cestu ven.“
Rand zavrtěl hlavou a snažil se soustředit na samotnou bránu, místo na to, co leží za ní, ale to bylo svým způsobem stejně znepokojivé. Kdyby tu bylo kromě brány něco, nač by se dalo dívat, díval by se na to. Sklep viděl jako v kouřovém přítmí. Moirain a ostatní byli dost jasní, ale pohybovali se jako ve snu. I pouhé mrknutí oka vypadalo jako vědomé, přehnané gesto. Mat procházel branou, jako by šel čistým rosolem, nohy jako by mu proplouvaly kupředu.
„Kolo se otáčí rychleji než Cesty,“ vysvětloval Loial. Rozhlédl se temnotou, která je obklopovala, hlavu vtaženou mezi ramena. „Nikdo živý nezná víc než útržky. Bojím se, že Cesty moc neznám, Rande.“
„Temného,“ řekl Lan, „nelze porazit bez toho, aniž by člověk riskoval. Ale pro tuto chvíli jsme naživu a máme naději, že živí ještě chvíli zůstaneme. Nevzdávej se, dokud nejsi poražen, ogiere.“
„Nemluvil bys tak sebevědomě, kdybys někdy šel po Cestách.“ Obvyklé vzdálené dunění Loialova hlasu bylo přitlumené. Ogier zíral do černoty, jako by tam něco viděl. „Já tu taky předtím nikdy nebyl, ale viděl jsem ogiera, jenž prošel branou a znovu vyšel ven. Nemluvil bys tak, kdybys ho byl viděl taky.“
Mat prošel branou a nabral normální rychlost. Na chvíli se díval do zdánlivě nekonečné černi. Potom se k nim rozběhl, až mu lucerna na tyči poskakovala, a jeho kůň proskočil za ním, přičemž ho skoro odhodil dopředu. Jeden po druhém prošli Perrin, Egwain a Nyneiva. Všichni se nejdřív zastavili v ohromeném tichu a pak se honem připojili k ostatním. Každá lucerna zvětšila jezírko světla, ale ne tolik, jak by měla. Bylo to, jako by temnota houstla zároveň s tím, jak přibývalo světla. Houstla, jako by bojovala proti světlu, které ji umenšovalo.
To nebyl myšlenkový postup, který by Randovi vyhovoval. Dost špatné bylo již to, že tu jsou, natož aby ještě připisoval temnotě vlastní vůli. Ale tu tíhu zřejmě cítil každý. Mat si odpustil své suché poznámky a Egwain vypadala, jako by si přála, aby si byla své rozhodnutí jít s sebou lépe promyslela. Všichni mlčky pozorovali bránu, to poslední okénko do světa, který znali.
Nakonec zůstala ve sklepě pouze Moirain, nejasně osvětlená světlem lucerny, již si byla vzala. Aes Sedai se pořád pohybovala tím snovým způsobem. Hmatala rukou, jako by hledala onen lístek avendesory. Rand si všiml, že na této straně je v kamenných řezbách umístěn níže, přesně tam, kam ho Moirain na druhé straně přesunula. Nyní ho uvolnila a vrátila na původní místo. Randa náhle napadlo, jestli se lístek na druhé straně taky vrátil na původní místo.
Kamenná brána se začala pomalu, pomaloučku zavírat a Aes Sedai prošla skrz, vedouc Aldíb za sebou. Došla k nim a světlo její lucerny přestalo na bránu dopadat dřív, než ta se zavřela. Temnota pohltila úzký výhled do sklepa. V omezeném světle luceren je temnota pohltila úplně.
Náhle se zdálo, že světlo luceren je jediné světlo, které na světě ještě zůstalo. Rand si uvědomil, že stojí vtisknutý mezi Perrina a Egwain. Egwain se na něj poděšeně podívala a přitiskla se k němu těsněji a Perrin neuhnul. Na dotyku s jinou lidskou bytostí bylo cosi uklidňujícího, když celý svět právě spolkla tma. Dokonce i koně Cesty cítili a tlačili se do těsnějšího hloučku.
Navenek bez zájmu se Moirain s Lanem vyhoupli do sedel. Aes Sedai se předklonila a ruce položila na vyřezávanou hůl, kterou měla křížem opřenou o vysokou sedlovou hrušku. „Musíme vyrazit, Loiale.“
Loial sebou trhl a důrazně kývl. „Ano. Ano, Aes Sedai, máš pravdu. Ani o minutku déle, než je nutné.“ Ukázal na široký bílý pruh, který jim vedl pod nohama, a Rand chvatně ustoupil stranou. Všichni vesničané z Dvouříčí udělali totéž. Rand se dohadoval, že podlaha byla původně hladká, ale teď tu byly dolíčky, jako by kámen dostal neštovice. Bílá čára byla na několika místech popraskaná. „Tohle vede od brány k prvnímu ukazateli...“ Loial se nejistě rozhlédl kolem sebe a pak se vyškrábal na koně, přičemž rozhodně neváhal, tak jako poprvé. Kůň měl na sobě to největší sedlo, jaké čeledín našel, ale Loial ho zaplňoval od hrušky k zadní rozsoše. Nohy mu visely téměř k zemi. „Ani o minutku déle, než je nutné,“ zamumlal. Ostatní váhavě nasedli.