Moirain s Lanem popojeli ogierovi po bok a vydali se podél bílé čáry do tmy. Všichni ostatní se shlukli za nimi, jak nejtěsněji mohli, a nad hlavami jim poskakovaly lucerny, které vydávaly tolik světla, aby to stačilo pro celý dům, ale o dva sáhy dál končilo. Tma ho zastavila, jako by naráželo na zeď. Vrzání sedel a klapot koňských podkov na kamení se zřejmě nesly pouze na hranici světla.
Randovi ruka každou chvíli zabloudila k meči. Ne že by si myslel, že by tu bylo něco, proti čemu by se mohl ubránit mečem. Vypadalo to, že tu není místo, kde by mohlo něco být. Bublina světla kolem nich mohla být klidně jeskyně ve skále, dokonale utěsněná, bez žádného východu. Podle toho, jak se měnilo jejich okolí, mohli koně klidně kráčet ve šlapacím mlýně. Rand stiskl jílec, jako by mohl rukou odtlačit kámen, který ho tížil. Když se dotkl meče, vzpomněl si na to, co ho Tam učíval. Na chvíli našel klid v prázdnotě. Ale ta váha se pořád vracela, tiskla prázdnotu, až měl v hlavě pouze jeskyni a musel začít od začátku, dotknout se Tamova meče, aby si všechno připomněl.
Když se něco změnilo, byla to úleva, i když tou změnou byla jenom vysoká kamenná deska stojící na hraně, která se náhle vynořila z temnoty před nimi. Široká bílá čára končila u její základny. Široká deska byla pokrytá spletitými křivkami kovu zapuštěného do jejího povrchu, půvabnými linkami, které Randovi matně připomínaly liány a lístky. Kámen i kov byly pokryty bezbarvými dolíčky.
„Ukazatel,“ oznámil Loial. Předklonil se v sedle a zamračil se na propojenou kovovou mozaiku.
„Ogierský nápis,“ podotkla Moirain, „ale tak rozbitý, že skoro nepřečtu, co se tam píše.“
„Já taky ne,“ připojil Loial, „ale je toho dost, abych poznal, že musíme tudy.“ Obrátil koně od ukazatele.
Okraje světla zachytily další kusy kamene. Vypadalo to jako kamenné obloukové mosty zvedající se do temnoty a mírně nakloněné plošiny bez jakéhokoliv zábradlí vedoucí nahoru i dolů. Mezi mosty a plošinami vedla nicméně balustráda sahající Randovi po prsa, jako by pád rozhodně znamenal nebezpečí. Balustráda byla postavená z bílého kamene a její prosté křivky a zatáčky vytvářely složitý vzor. Něco na tom Randovi připadalo známé, ale věděl, že to musí být jenom jeho představivost chytající se v cizím prostředí čehokoliv alespoň trochu povědomého.
U paty jednoho z mostů se Loial zastavil, aby si přečetl jedinou řádku na úzkém kamenném sloupu. Kývl a vyjel po mostě. „Tohle je první most na naší stezce,“ prohodil přes rameno.
Randa napadlo, co že ten most vlastně drží. Kopyta koní skřípala, jak se při každém kroku odlupovaly kousky kamene. Vše, co Rand viděl, bylo pokryto mělkými jamkami, některé byly jenom jako po píchnutí špendlíkem, jiné mělké krátery s drsnými okraji na sáh široké, jako by tu pršel kyselý déšť, nebo kámen tlel. Zábradlí bylo také popraskané a s děrami. Na některých místech dokonce úplně chybělo. Co se Randa týkalo, mohl být most tvořen až do středu země pevným kamenem, ale při pohledu na to, kudy se ubírali, si přál, aby vydržel aspoň tak dlouho, dokud nedorazí na opačný konec. Ať je to kde je to.
Most nakonec končil v místě, které se nijak nelišilo od jeho začátku. Rand viděl pouze tam, kam dopadalo světlo jejich luceren, ale měl dojem, že to místo je větší, jako plochý vrcholek kopce, s mosty a plošinami vedoucími do všech stran. Ostrov, tak tomu Loial říkal. Byl tu další popsaný ukazatel – Rand si ho pro sebe umístil doprostřed ostrova a neměl si jak ověřit, zda je to pravda. Loial si ho přečetl a vydal se po jedné z plošin, která se vinula stále výš a výš.
Po nekonečném výstupu po točité plošině došli na další ostrov, přesně stejný, jako byl ten předchozí. Rand se snažil představit si křivky oné plošiny, ale pak to vzdal. Tenhle ostrov nemůže být na tom předchozím. To nejde.
Loial se poradil s další deskou pokrytou ogierským písmem, našel další sloup se směrovkami a vyvedl je na další most. Rand už neměl ponětí, kterým směrem to vlastně jedou.
V jejich omezeném světle se jeden most podobal druhému, pouze některé měly rozlámané zábradlí a jiné nikoliv. Ostrovy se lišily pouze stupněm poškození ukazatelů. Rand ztratil pojem času. Nebyl si dokonce ani jist, kolik mostů již přešli, nebo po kolika plošinách putovali. Strážce ale musel mít hodiny zabudované v hlavě. Právě když Rand ucítil první bodnutí hladu, Lan tiše oznámil, že je poledne, a sesedl, aby rozdělil chléb, sýr a sušené maso, které vezl nákladní kůň. Toho teď vedl Perrin. Byli na ostrově a Loial měl plno práce s luštěním směrovek na ukazateli.
Mat začal sesedat, ale Moirain řekla: „Čas je na cestách příliš vzácný, abychom jím mohli plýtvat. Pro nás až příliš cenný. Zastavíme, až bude čas se prospat.“ Lan už byl zpátky v Mandarbově sedle.
Randa chuť k jídlu při pomyšlení na nocleh na Cestách skoro přešla. Tady byla pořád noc, ale ne taková noc, aby se tu dalo spát. Nicméně pojedl za jízdy, jako všichni ostatní. Bylo to dosti nepohodlné. Snažil se zvládnout jídlo, lucernu a otěže zároveň, ale byť neměl na jídlo ani pomyšlení, když dojedl, olízal si z prstů poslední drobty chleba a sýra a dal by si další. Dokonce začínal mít pocit, že Cesty zase nejsou tak hrozné, ne tak špatné, jak je Loial líčil. Působily sice dojmem krajiny před bouří, ale nic se tu neměnilo. Nic se neměnilo. Cesty byly téměř nudné.
Pak bylo ticho přerušeno, protože Loial náhle zachrčel. Rand se postavil ve třmenech, aby dohlédl před ogiera, a při pohledu na to, co tam bylo, ztěžka polkl. Byli právě uprostřed mostu a jen na sáh před Loialem most končil zubatou dírou.
45
Co chodí ve Stínu
Světlo luceren dopadalo právě tak daleko, aby zachytilo protější konec mostu, trčící z temnoty jako zlomený zub. Loialův kůň neklidně zadupal a uvolněný kámen se zřítil do černé propasti. Pokud se k nim donesl zvuk způsobený dopadem kamene, Rand ho nezaslechl.
Pobídl Rudocha k okraji mostu. Sklonil lucernu dolů, ale ať se namáhal, jak chtěl, nezahlédl nic. Temnota dole, temnota nahoře, utínající světlo. Pokud tam někde bylo dno, mohlo být klidně o tisíc sáhů níž. Nebo vůbec nikde. Ale na opačné straně viděl, co je pod mostem a drží ho vztyčený. Nic. Most byl na dlaň široký a pod ním nebylo vůbec nic.
Kámen pod nohama mu připadal tenký jako papír a táhlo ho to k nekonečnému pádu přes okraj. Lucerna a tyč mu náhle připadaly tak těžké, že ho táhly ze sedla. Zatočila se mu hlava a on přiměl ryzáka zacouvat od propasti stejně opatrně, jako se přibližovali.
„Takže až sem jsi nás zavedla, Aes Sedai?“ ozvala se Nyneiva. „Všechno tohle jenom abychom zjistili, že se musíme nakonec vrátit do Caemlynu?“
„Nemusíme se vracet,“ řekla Moirain. „Ne celou cestu až do Caemlynu. Na Cestách vede ke každému místu mnoho stezek. Musíme se jenom vrátit, aby Loial mohl najít jinou stezku, která nás zavede do Fal Dary. Loiale? Loiale!“
Ogier odtrhl pohled od propasti s viditelným úsilím. „Cože? Aha. Ano, Aes Sedai. Najdu jinou stezku. Měl...“ Očima zabloudil zpátky k mezeře a štětičky se mu třásly. „Ani se mi nesnilo, že zkáza dostoupila tak daleko. Pokud už praskají samotné mosty, mohlo by se stát, že stezku, kterou chceš, nenajdu. Mohlo by se stát, že nenajdu ani stezku zpátky. Mosty mohou zrovna teď padat za námi.“
„Musí tu být nějaká cesta,“ řekl Perrin bezvýrazně. Jeho oči jako by sbíraly světlo, jako by zlatě zářily. Vlka zahnaného do kouta, uvědomil si Rand. Toho mi připomíná.