„Stane se, jak kolo utká,“ řekla Moirain, „ale nevěřím, že zkáza dostoupila tak daleko, jak se obáváš. Podívej na ten kámen, Loiale. Dokonce i já poznám, že tohle je stará prasklina.“
„Ano,“ řekl Loial pomalu. „Ano, Aes Sedai. Vidím to. Tady neprší, ani tu nefouká vítr, ale ten kámen byl vystaven vzduchu přinejmenším deset let.“ S úlevou kývl a chvíli se zdálo, že ho tento objev tak rozradostnil, až zapomněl na svůj strach. Pak se rozhlédl kolem sebe a zneklidněně pokrčil rameny. „Jiné stezky, než tu do Mafal Dadaranellu, najdu snáz. Třeba do Tar Valonu? Nebo do Državy Shangtai. Z posledního ostrova je to do Državy Shangtai jenom přes tři mosty. Hádám, že tentokrát by si se mnou starší chtěli popovídat.“
„Do Fal Dary, Loiale,“ prohlásila pevně Moirain. „Oko světa leží za Fal Darou, a my se k němu musíme dostat.“
„Do Fal Dary,“ souhlasil neochotně Loial.
Zpátky na ostrově se Loial pozorně probíral nápisy pokrytou deskou, napůl pro sebe si cosi mumlal a vraštil obočí. Brzy si povídal pouze pro sebe, protože přešel do ogierštiny. Tento melodický jazyk zněl, jako když pták zpívá hlubokým basem. Randovi připadalo zvláštní, že tak velcí lidé mají tak zpěvný jazyk.
Nakonec ogier kývl. Cestou k vybranému mostu se zoufale ohlédl k jedné směrovce. „Tři přechody do Državy Shangtai.“ Povzdechl si. Ale bez zastávky je vedl dál a zabočil ke třetímu mostu. Když na něj vstupoval, žalostně se otočil, byť byl most k jeho domovu zahalen temnotou.
Rand popojel vedle něj. „Až bude tohle za námi, Loiale, ukážeš mi svou državu, a já ti ukážu Emondovu Roli. Ale bez Cest. Půjdeme nebo pojedeme, i kdyby to mělo trvat celé léto.“
„Ty věříš, že tohle jednou bude za námi, Rande?“
Rand se na ogiera zamračil. „Říkal jsi, že nám to do Fal Dary potrvá dva dny.“
„Ne Cesty, Rande. Myslím všechno to ostatní.“ Loial se přes rameno ohlédl na Aes Sedai, která tiše hovořila s Lanem, jenž jí jel po boku.
„Proč myslíš, že tohle bude jednou za námi?“
Mosty a plošiny vedly nahoru a dolů a napříč. Občas vedla od ukazatele do temnoty bílá čára, přesně taková, jakou sledovali od brány v Caemlynu. Rand si všiml, že není sám, kdo si tyto čáry zvědavě, ač trochu lítostivě, prohlíží. Nyneiva, Perrin, Mat, dokonce i Egwain opouštěli tyto čáry jen s nechutí. Na opačné straně každé z nich byla brána, brána zpátky do světa, kde byla obloha a slunce a vítr. Dokonce i vítr by tu přivítali. Nicméně je pod přísným pohledem Aes Sedai opouštěli. Jenže Rand nebyl sám, kdo se ohlížel i tehdy, když už ostrov, ukazatel i čáru dávno pohltila temnota.
V době, kdy Moirain oznámila, že na jednom z ostrovů zastaví na noc, už Rand zíval. Mat se rozhlížel temnotou kolem nich a hlasitě se zařehtal, ale slezl stejně rychle jako ostatní. Lan s chlapci odsedlali a spoutali koně, zatímco Nyneiva s Egwain přichystaly malou olejovou pícku, aby uvařily čaj. Pícka vypadala jako spodek lucerny, a Lan vysvětloval, že tohle strážci používají v Morně, kde by bylo nebezpečné pálit dřevo. Strážce vytáhl z koše, jejž sňali z nákladního koně, trojnožky, takže mohli lucerny postavit do kruhu kolem tábora.
Loial chvíli zkoumal ukazatel, pak si sedl se zkříženýma nohama a přejel rukou po zaprášeném, dolíčky pokrytém kameni. „Kdysi byly ostrovy zarostlé,“ poznamenal smutně. „Píše se o tom ve všech knihách. Byla tu zelená tráva, na níž se dalo spát, byla měkkoučká jako postel vycpaná peřím. Rostly tu ovocné stromy, abyste si mohli zpestřit jídlo, které jste si přinesli, jablkem, hruškou nebo šedokem, které byly v každou roční dobu tam venku sladké, křupavé a šťavnaté.“
„Není tu nic k lovení,“ zavrčel Perrin a pak se užasle rozhlédl, jako by ho překvapilo, že předtím promluvil.
Egwain podala Loialovi šálek čaje. Ten, aniž se napil, do něj zíral, jako by na dně hledal ovocné stromy.
„Nepůjdeš postavit ochrany?“ zeptala se Moirain Nyneiva. „V tomhle musí být horší věci než jenom krysy. I když jsem zatím nic neviděla, přesto to cítím.“
Aes Sedai si znechuceně otírala ruce. „Cítíš skvrnu, zkaženou sílu, která vytvořila Cesty. Na Cestách nepoužiji jedinou sílu, pokud nebudu muset. Špína je tu příliš silná, takže ať bych udělala cokoliv, určitě by se to nějak pokazilo.“
To umlčelo i ostatní. Lan se usadil a jedl, jako by přikládal na oheň, jídlo nebylo tak důležité, jako doplnění tělesných sil. Moirain také pojedla, způsobně se krmila, jako by nedřepěli na holém kameni doslova uprostřed nicoty, ale Rand se v jídle jenom nimral. Maličký plamínek olejové pícky poskytoval jen tolik tepla, aby zavřela voda, ale Rand se u ní choulil, jako by mohl nasát její teplo. Rameny se otřel o Mata a Perrina. Všichni se tlačili kolem pícky. Mat držel chléb, sýr i maso a zřejmě na ně zapomněl. Perrin po několika soustech cínový talíř dokonce úplně odložil. Nálada byla stále pochmurnější a všichni hleděli dolů, aby se nemuseli dívat do temnoty.
Moirain si je při jídle prohlížela. Nakonec odložila talíř a ubrouskem si otřela rty. „Mohu vám sdělit jednu potěšující zprávu. Myslím, že Tom Merrilin není mrtvý.“
Rand k ní prudce vzhlédl. „Ale... ten mizelec...“
„Mat mi vyprávěl, co se v Bílém Mostu událo,“ řekla Aes Sedai. „Lidé se tam zmiňovali o kejklíři, ale nikdo z nich nemluvil o umírání. Myslím, že kdyby byl zabit kejklíř, určitě by se o tom nezapomněli zmínit. Bílý Most není tak velký, aby tam byl kejklíř pouhou maličkostí. A Tom je součástí vzoru, jenž se sám ovíjí kolem vás tří. Myslím, že dost důležitou částí, aby byla teď oddělena.“
Dost důležitý? přemýšlel Rand. Jak může Moirain vědět...? „Min? Viděla u Toma něco?“
„Viděla toho hodně,“ odtušila suše Moirain. „U vás všech. Přála bych si, abych rozuměla aspoň polovině toho, co viděla, ale všechno nepochopila dokonce ani ona. Staré přehrady se bortí. Ale ať už je to, co Min dělá, staré nebo nové, vidí pravdu. Vaše osudy jsou propojené. I s Tomem Merrilinem.“
Nyneiva si odmítavě odfrkla a nalila si další šálek čaje.
„Nechápu, jak mohla u nás něco vidět,“ zazubil se Mat. „Jestli se pamatuju, většinu času trávila pohledem na Randa.“
Egwain nazvedla obočí. „Ale? – Tos mi neřekla, Moirain Sedai.“
Rand se na ni podíval. Egwain se nedívala na něj, ale mluvila pečlivě neutrálním tónem. „Jednou jsem s ní mluvil,“ poznamenal. „Oblíká se jako kluk a vlasy má skoro kratší než já.“
„Tak tys s ní mluvil. Jednou.“ Egwain pomalu přikývla. Pořád se nedívala na něj a zvedla k ústům šálek.
„Min byla prostě někdo, kdo pracuje v hostinci v Baerlonu,“ ozval se Perrin. „Ne jako Aram.“
Egwain se zakuckala. „Je to moc horký,“ zamumlala.
„Kdo je Aram?“ chtěl vědět Rand. Perrin se usmál, téměř jako se kdysi usmíval Mat, za oněch starých časů, kdy pořád vymýšlel samé neplechy, a schoval se za svým šálkem.
„Jeden z Kočovníků,“ řekla Egwain nedbale, ale na lících jí vyskočily rudé skvrny.
„Jeden z Kočovníků,“ vykládal Perrin zdvořile. „Tancuje. Jako pták. Neříkalas to tak, Egwain? Bylo to jako létat s ptáky, že?“
Egwain rozvážně odložila šálek. „Nevím, jak vy ostatní, ale já jsem hrozně utahaná a jdu spát.“
Zavinula se do pokrývek a Perrin se natáhl, dloubl Randa do žeber a zamrkal. Rand zjistil, že se na něj taky vesele zubí. Ať shořím, jestli jsem z toho tentokrát nevyšel líp já. Přál bych si, abych toho věděl o ženách tolik, co Perrin.