„Možná, Rande,“ ozval se poťouchle Mat, „bys měl Egwain povyprávět o té dceři sedláka Grinwella, o Else.“ Egwain zvedla hlavu a upřela pohled nejdřív na Mata, pak na Randa. Rand si šel rychle připravit vlastní pokrývky. „Jít se vyspat mi teď připadá nejlepší.“
Všichni vesničané z Emondovy Role si šli nachystat pokrývky a Loial se k nim připojil. Moirain tam seděla a srkala čaj. Lan také. Strážce vypadal, že ani nemá v úmyslu jít spát, natož že by to snad potřeboval.
I když byli zabalení v pokrývkách, nikdo se nechtěl příliš vzdálit od ostatních. Přímo kolem pícky utvořili malý kruh hromádek zahalených pokrývkami a skoro se jeden druhého dotýkali.
„Rande,“ špitl Mat, „měl jsi něco s Min? Já se na ni skoro ani nepodíval. Byla hezká, ale musela být málem tak stará jako Nyneiva.“
„A co ta Elsa?“ dodal z druhé strany Perrin. „Je hezká?“
„Krev a popel,“ zamumlal Rand, „to už ani nemůžu promluvit s holkou? Vy dva jste stejní jako Egwain.“
„Jak by řekla vědma,“ popichoval ho vesele Mat, „dávej si pozor na jazyk. No, když o tom nechceš mluvit, tak se kapku prospím.“
„Dobrý,“ zavrčel Rand. „To je první rozumná věc, cos večer řekl.“
Ale spánek nepřicházel tak snadno. Kamenná deska ho tlačila, ať se Rand položil, jak chtěl, a i přes pokrývky cítil dolíčky v kameni. Nedokázal si představit, že je někde jinde, ne na Cestách vytvořených muži, kteří rozbili svět, muži poskvrněnými Temným. Neustále si představoval onen rozbitý most a nicotu pod ním.
Když se obrátil na jeden bok, zjistil, že se na něj dívá Mat, vlastně spíš skrz něj. Žertování bylo zapomenuto, když se temnota kolem nich připomněla. Rand se obrátil na druhý bok a Perrin měl také otevřené oči. Netvářil se tak vystrašeně jako Mat, ale tiskl si ruce k hrudi a ustaraně o sebe ťukal palci.
Moirain je obešla, každému poklekla u hlavy a sklonila se k němu, aby mu cosi pošeptala. Rand neslyšel, co říkala Perrinovi, ale ten přestal ťukat palci. Když se naklonila nad ním, a její tvář se skoro dotýkala jeho, pravila tichým, uklidňujícím hlasem: „Dokonce i zde tě chrání tvůj osud. Dokonce ani Temný nemůže úplně změnit vzor. Dokud budu nablízku, ty před ním budeš v bezpečí. Tvoje sny budou v pořádku. Aspoň prozatím.“
Jak přecházela k Matovi, Rand hloubal nad tím, jestli si Moirain opravdu myslí, že je to tak snadné, že mu prostě řekne, že je v bezpečí, a on jí to uvěří. Ale nějak se cítil bezpečnější – aspoň o trochu. Zamyslel se nad tím a usnul. Spal spánkem beze snů.
Probudil je Lan. Rand by byl rád věděl, kdy vlastně strážce spává. Nevypadal unaveně, dokonce ani tak unaveně, jako ti, kdo několik hodin leželi na tvrdém kameni. Moirain jim poskytla čas pouze na uvaření čaje, a to jenom po šálku pro každého. Snídali v sedle a Loial se strážcem je vedli. Bylo to stejné jídlo jako předtím. Chléb, maso a sýr. Rand si pomyslel, že člověka chléb, maso a sýr snadno unaví.
Když si Lan olízl z prstů poslední drobty, tiše poznamenaclass="underline" „Někdo nás sleduje. Nebo něco.“ Byli uprostřed mostu, na jehož konce nedohlédli.
Mat vytáhl šíp z toulce a dřív, než ho mohl někdo zarazit, vypustil střelu do temnoty za nimi. „Věděl jsem, že tohle nemám dělat,“ zamumlal Loial. „Nikdy jsem se neměl zaplést s Aes Sedai mimo državu.“
Lan odstrčil Matův luk dřív, než ten stihl vystřelit podruhé „Nech toho, ty vesnickej pitomče. Nevíme přece, kdo za námi je.“
„To je jediné místo, kde nejsou nebezpečné,“ pokračoval ogier.
„Co jinýho by tady mohlo být, kdyby to nebylo něco zlýho?“ chtěl vědět Mat.
„To je to, co říkají starší, a já je měl poslouchat.“
„Například my,“ podotkl suše strážce.
„Možná to je jiný poutník,“ navrhla s nadějí v hlase Egwain. „Třeba nějaký ogier.“
„Ogierové mají víc rozumu, než aby používali Cesty,“ zabručel Loial. „Všichni až na Loiala, který nemá vůbec žádný rozum. Starší Haman to vždycky říkal, a je to pravda pravdoucí.“
„Co cítíš, Lane?“ zeptala se Moirain. „Je to něco, co slouží Temnému?“
Strážce pomalu zavrtěl hlavou. „Nevím,“ řekl, jako by ho to překvapilo. „Nepoznám to. Možná to jsou Cesty a jejich špína. Všechno je tu cítit špatně. Ale ať už je to cokoliv, nebo kdokoliv, nesnaží se nás dohnat. Na posledním ostrově do nás skoro narazil a spěchal po mostě zpátky, aby k tomu nedošlo. Kdybych zůstal pozadu, mohl bych ho překvapit a zjistit, kdo, nebo co, je zač.“
„Jestli zůstaneš pozadu, strážče,“ prohlásil pevně Loial, „strávíš zbytek života na Cestách. I kdybys uměl číst ogierské písmo, ještě jsem nikdy neslyšel ani nečetl o člověku, který by bez ogierského průvodce našel cestu přes první ostrov. Umíš číst ogierské písmo?“
Lan znovu zavrtěl hlavou a Moirain prohodila: „Dokud nás neobtěžuje, nebudeme obtěžovat my jeho. Nemáme na to čas. Nemáme vůbec čas.“
Sjeli z mostu na další ostrov a Loial praviclass="underline" „Jestli si pamatuju správně poslední ukazatel, vede odsud stezka k Tar Valonu. Přinejhorším půlden cesty. Zdaleka ne tolik, jako nám zabere cesta do Mafal Dadaranellu. Jsem si jistý, že...“
Zarazil se, když světlo jejich luceren dopadlo na ukazatel. Na vrcholku desky byly do kamene vysekány čáry, ostré, vedoucí v různých úhlech, a kámen zcela pokazily. Náhle už Lan svou ostražitost neskrýval. Stále sice klidně seděl v sedle, ale Rand měl dojem, že strážce vnímá celé jejich okolí, dokonce cítí, jak ostatní dýchají. Lan navedl hřebce kolem ukazatele a dál. Jel, jako by očekával útok, nebo hodlal sám zaútočit.
„Tohle vysvětluje hodně,“ podotkla tiše Moirain, „a začínám se bát. Hodně bát. Měla jsem to uhodnout. Špína a zkáza. Měla jsem to uhodnout.“
„Uhodnout co?“ dožadovala se Nyneiva, právě když se Loial zeptaclass="underline" „Co je to? Kdo to udělal? Nikdy jsem něco takového neviděl, ani jsem o tom neslyšel.“
Aes Sedai se na ně klidně podívala. „Trolloci.“ Nevšímala si poděšených vyjeknutí. „Nebo mizelci. Tohle jsou trolločí runy. Trolloci zjistili, jak vstoupit na Cesty. Jedině tak se mohli dostat do Dvouříčí, aniž by si jich někdo všiml. Skrze bránu v Manetherenu. V Morně je nejméně jedna taková brána.“ Než pokračovala dál, ohlédla se na Lana. Strážce byl dost daleko, vidět ho bylo pouze díky slabé záři lucerny. „Manetheren byl zničen, ale bránu nezničí skoro nic. Tak mizelci sebrali menší vojsko kolem Caemlynu, aniž by způsobili poplach ve všech státech mezi Mornou a Andorem.“ Moirain se odmlčela a zamyšleně si olízla rty. „Ale všechny stezky ještě neznají, jinak by se nahrnuli do Caemlynu branou, kterou jsme použili my. Ano.“
Rand se otřásl. Projít bránou a najít trolloky, jak číhají v temnotě, stovky, možná tisíce trolloků, znetvořených obrů s polozvířecími tvářemi, štěkajícími při skoku temnotou, aby mohli zabít. Nebo něco horšího.
„Nepoužívají Cesty snadno,“ zavolal Lan. Jeho lucerna byla o necelých dvacet kroků dál, ale její světlo bylo jenom matnou, rozmazanou koulí, která těm kolem ukazatele připadala velice vzdálená. Moirain je odvedla ke strážci. Když Rand uviděl, co Lan našel, přál si, aby měl prázdný žaludek.
U paty jednoho z mostů se zvedalo půl tuctu ztuhlých trolloků, zachycených, jak kolem sebe mávají zakřivenými sekerami a kosinami. Šedí a poďobaní jako kámen, jejich mohutná těla byla napůl ponořena do rozteklého povrchu plného bublin. Některé bubliny popraskaly a odhalily tak další čenichy, navěky štěkající. Rand zaslechl, jak za ním někdo zvrací, a ztěžka polkl, aby se k němu nemusel připojit. Dokonce i pro trolloky to byla strašlivá smrt.