Pár sáhů za trolloky most končil. Směrovka tu ležela roztříštěná na tisíc kousků.
Loial neochotně sesedl a prohlížel si trolloky, jako by si myslel že by mohli oživnout. Chvatně prozkoumal zbytky směrovky a zvedl kovový nápis, jenž kdysi býval vložen do kamene. Poté se vyškrábal zpátky do sedla. „Tohle byl první most na stezce do Tar Valonu,“ podotkl.
Mat si hřbetem ruky otíral ústa a hlavu odvracel od trolloků. Egwain si zakrývala obličej rukama. Rand pobídl Rudocha blíž k Bele a pohladil Egwain po rameni. Ona se otočila a celá roztřesená ho objala. Rand se chtěl taky otřást, pouze to, že ji držel v náručí, mu v tom zabránilo.
„Ještěže zatím do Tar Valonu nejedeme,“ utrousila Moirain.
Nyneiva se k Aes Sedai prudce obrátila. „Jak to můžeš brát tak klidně? To stejný se mohlo stát nám!“
„Možná,“ připustila Moirain poklidně a Nyneiva zaskřípala zuby tak hlasitě, až měl Rand dojem, že si je musí ubrousit. „Ale mnohem pravděpodobnější je,“ pokračovala Moirain nevzrušeně, „že muži, muži Aes Sedai, kteří Cesty postavili, je zároveň chránili a zbudovali tu pasti na tvory Temného. Je to něco, čeho se museli bát, než byli půllidé a trolloci vyhnáni do Morny. V každém případě se tady nemůžeme zdržovat, a ať si vybereme kteroukoliv cestu, dopředu nebo zpátky, je nanejvýš pravděpodobné, že tam bude past, stejně jako kdekoliv jinde. Loiale, víš, který je další most?“
„Ano. Ano, tuhle část ukazatele nezničili, díky Světlu.“ Poprvé se Loial zřejmě dychtil vydat dál, stejně jako Moirain. Pobídl svého velkého koně do kroku dřív, než domluvil.
Egwain se držela Randovy ruky ještě přes dva mosty. Rand litoval, když se ho nakonec s tichou omluvou a nuceným smíchem pustila, a nejen proto, že se mu líbilo, když se ho takhle dotýkala. Zjistil, že je snazší být chrabrý, když někdo potřebuje vaši ochranu.
Moirain možná nevěřila, že ty pasti jsou přichystány i pro ně, ale přesto, jak rychle mluvila, vedla je mnohem pomaleji a než nechala někoho vstoupit na most nebo na ostrov, zastavovala se. Pobídla vždycky Aldíb a nataženou rukou zkoušela vzduch před sebou. Dokonce ani Loiala, ani Lana nenechala jít dopředu bez svého svolení.
Rand musel ohledně pastí důvěřovat jejímu úsudku, ale rozhlížel se okolní temnotou, jako by opravdu dohlédl dál než na sáh na dva, a napínal přitom uši. Pokud mohli Cesty používat trolloci, tak ať už je sledovalo cokoliv, mohlo to být další Temného stvoření. Možná víc než jedno. Lan říkal, že si na Cestách není jistý. Ale přecházeli most za mostem, v sedle snědli oběd a přešli další mosty, a jediné, co slyšeli, bylo vrzání vlastních sedel a zvonění podkov jejich koní. Občas někdo z nich zakašlal, či si něco pro sebe zamumlal. Později se v dálce ozval vítr. Dul kdesi v té černotě. Rand nepoznal, kterým směrem to je. Nejdřív si myslel, že si s ním pouze zahrává jeho představivost, ale po chvíli si byl jist.
Bude dobré zase cítit vítr ve tvářích, i když bude studený.
Náhle zamrkal. „Loiale, neříkal jsi, že na Cestách nefouká vítr?“
Loial přitáhl koni otěže těsně před dalším ostrovem a naklonil hlavu na stranu, aby lépe slyšel. Pomalu zbledl a olízl si rty. „Machin Shin,“ zašeptal chraptivě. „Černý vítr. Světlo na nás sviť a ochraňuj nás. To je černý vítr.“
„Kolik mostů ještě?“ zeptala se ostře Moirain. „Loiale, kolik je to ještě mostů?“
„Dva. Myslím, že dva.“
„Tak honem,“ pobídla je Moirain a doklusala s Aldíb na ostrov. „Rychle to najdi!“
Loial si při čtení ukazatele povídal pro sebe, nebo pro kohokoliv, kdo poslouchal. „Vyšli ven šílení, křičeli o Machin Shin. Světlo nám pomáhej! Dokonce i ti, které Aes Sedai vyléčily, oni...“ Spěšně si prohlížel kámen a s výkřikem: „Tudy!“ odcválal k následujícímu mostu.
Tentokrát Moirain nečekala, aby vše prozkoumala. Pobízela je do cvalu a most se chvěl pod kopyty koní a lucerny se jim houpaly nad hlavami. Loial přejel očima další ukazatel a stočil velkého koně jako závodník málem dřív, než zvíře zastavilo. Fičení větru zesílilo. Rand ho slyšel i přes dunění kopyt na kamení. Bylo to za nimi a blížilo se to.
S posledním ukazatelem se vůbec nenamáhali. Jakmile světlo zachytilo bílou čáru vedoucí od něj, cvalem zabočili oním směrem. Ostrov zmizel za nimi a zbyl jenom poďobaný, šedý kámen pod nohama a ta bílá čára. Rand dýchal tak namáhavě, že si už nebyl jist, zda ještě vítr slyší.
V temnotě se objevila brána s vyřezávanými liánami, stojící osaměle v temnotě, jako maličký kousek zdiva v černočerné noci. Moirain se předklonila v sedle a sáhla na řezbu. Náhle se narovnala. „List avendesory tu není!“ vydechla. „Klíč je pryč!“
„Světlo!“ zařval Mat. „Zatracený Světlo!“ Loial zvrátil hlavu a vyrazil žalostný výkřik, znějící jako vytí umírajícího.
Egwain se dotkla Randovy paže. Rty se jí chvěly, ale jenom se na něj dívala. Rand položil dlaň na její ruku a doufal, že nevypadá vyděšeněji než ona. Cítil to. Vítr dorazil až k ukazateli a děsivě vyl. Rand měl dojem, že v něm slyší hlasy, hlasy hulákající ohavnosti, při nichž, byť jim rozuměl jen zpola, se mu obracel žaludek.
Moirain zvedla hůl a z jejího konce vyšlehl plamen. Nebyl to onen čistý, bílý plamen, na nějž se Rand pamatoval z Emondovy Role a bitvy u Shadar Logothu. Oheň měl odpudivě žlutý nádech a pomalu jím proplouvaly černé tečky jako saze. Z plamene stoupal řídký, pronikavě páchnoucí kouř, z něhož se Loial rozkašlal a koně se nervózně roztančili, ale Moirain ho namířila na bránu. Kouř Randa škrábal v hrdle a pálil ho v nose.
Kámen tál jako máslo, lístky a šlahouny se v plameni zachvěly a zmizely. Aes Sedai pohybovala plamenem, jak nejrychleji to šlo, ale proříznout otvor dost velký na to, aby se všichni dostali ven, se nedalo provést rychle. Randovi připadalo, že čára roztaveného kamene se po desce posunuje s hlemýždí rychlostí. Plášť se mu zavlnil, jako by ho zachytil první závan větru, a Randovi se zastavilo srdce.
„Cítím to,“ pronesl Mat chvějícím se hlasem. „Světlo, já to zatraceně cítím!“
Plamen pohasl a Moirain sklonila hůl. „Hotovo,“ řekla. „Napůl.“
Řezbou se táhla tenoučká čára. Rand měl dojem, že štěrbinou vidí světlo – matné, ale světlo. Ale i přes rýhu tu pořád ještě stály dva velké, zakřivené kamenné klíny, půl oblouku z každého křídla. Otvor bude dost velký, aby mohli všichni projet, i když si Loial bude nejspíš muset lehnout koni na hřbet. Jakmile budou kamenné klíny pryč, bude otvor dost velký. Randa napadlo, kolik asi váží. Tisíc liber? Víc? Možná bychom je mohli odtlačit, než se sem ten vítr dostane. Závan větru mu rozevlál plášť. Snažil se neposlouchat, co křičí ty hlasy.
Jak Moirain ustoupila, proskočil kolem Mandarb, rovnou do brány. Lan byl přikrčený v sedle. V posledním okamžiku se válečný oř stočil a zachytil kámen ramenem, tak jak ho učili v bitvě zachytit ramenem jiného koně. S prásknutím se kámen vyvalil a strážce i jeho kůň setrvačností proskočili kouřovou clonou brány. Světlo, které pronikalo dovnitř, bylo dopolední, bledé a slabé, ale Randovi to připadalo, jako by mu do obličeje za plného léta pálilo polední slunce.
Na opačné straně brány Lan a Mandarb zpomalili, až se úplně plazili, když strážce přitáhl koni otěže a otočil ho k bráně. Rand nečekal. Postrčil Bele hlavu směrem k otvoru a plácl kosmatou kobylku po zadku. Egwain měla právě tak dost času, aby se polekaně ohlédla přes rameno, a už ji Bela pronesla ven z Cest.