„Všichni ven!“ nařizovala jim Moirain. „Rychle! Běžte!“
Ještě za řeči Aes Sedai natáhla ruku s holí a ukázala jí směrem k ukazateli. Cosi vyskočilo z konce hole, jako tekuté světlo přeměněné v sirupovitý plamen, planoucí oštěp bílého, rudého a žlutého světla, a udeřil do temnoty, vybuchl a blyštil se jako roztříštěné démanty. Vítr zavřískl bolestí, zaječel vzteky. Tisíc mumlajících hlasů, skrytých ve větru, zaburácelo jako hrom, byl to řev šílenství, poloslyšené hlasy chichotající se a vyjící, slibující věci, při nichž se Randovi obracel žaludek nejen z toho, čemu téměř porozuměl, ale i z radosti znějící v těch hlasech.
Pobodl Rudocha kupředu, kde se ostatní tlačili u otvoru, protáhl se mezi ně a všichni prošli kouřovým leskem zároveň. Znovu jím projelo mrazení, zvláštní pocit, jako když se v zimě pomalu ponořuje do jezírka a studená voda mu zaplavuje kůži po nekonečně malých kousíčcích. Právě když začínal mít dojem, že to bude trvat věčně, zatímco se mu hlavou divoce honily myšlenky, napadlo ho, že je vítr může dostihnout právě tady, zatímco je brána drží.
Náhle, jako když praskne bublina, mrazení zmizelo a Rand byl venku. Jeho kůň, jenž se na jediný okamžik pohyboval dvakrát rychleji než on, klopýtl a Rand mu málem přepadl přes hlavu. Rand ryzáka popadl oběma rukama kolem krku a držel se ho jako klíště. Když se dostával zpátky do sedla, Rudoch se otřásl a odklusal k ostatním stejně klidně, jako by se nic zvláštního nebylo přihodilo. Byla tu zima, ne takový mráz jako na Cestách, ale vítaný, přirozený zimní chlad, který mu pomalu zalézal pod nehty.
Přitáhl si plášť těsněji k tělu a upíral pohled na matně se třpytící bránu. Vedle něj se v sedle předklonil Lan s rukou položenou na meči. Muž i kůň byli napjatí, zjevně se hodlali vrhnout zpět, pokud se Moirain neobjeví.
Brána stála ve změti kamenů na úpatí kopce zakrytá křovím. Pouze tam, kam spadly kusy kamene, byly holé hnědé větve polámané. Vedle řezeb na pozůstatcích brány vypadaly křoviny méně živé než samotný kámen.
Zkalený povrch se náhle vyboulil, jako když na povrch jezera vystupuje podivná podlouhlá bublina. V bublině se objevila Moiraina záda. Aes Sedai a její matný odraz se coul po coulu odtahovaly od sebe. Moirain pořád držela hůl před sebou a držela ji tam, dokud za sebou branou neprotáhla Aldíb. Bílá klisna tančila a strachy koulela očima. Moirain, s pohledem stále upřeným na bránu, vycouvala pryč.
Brána potemněla. Zamlžená hladina tmavla a procházela od šedé do uhlově černé a následně do černé tmavé, jako bylo srdce Cest. Jako z velké dálky k nim doléhalo vytí větru, skryté hlasy plné neuhasitelné žízně po živých bytostech, plné hladu po bolesti, plné pocitu marnosti.
Rand měl pocit, jako by mu hlasy šeptaly do ucha, jako by jim měl už už porozumět. Maso tak jemné, hezky se trhá, stačí rozervat kůži. Kůže se stahuje, kůže se skládá, je tak hezké skládat proužky stažené kůže, takže rudé kapky padají. Krev je tak rudá, tak rudá, tak sladká. Sladké výkřiky, hezké výkřiky, zpěvavé výkřiky, křik tvé písně, zpívej svůj křik...
Šepot slábl, tma slábla a mizela, až byla brána opět jenom kalná rozechvělá hladina ohraničená vyřezávaným kamenným obloukem.
Rand dlouze, roztřeseně vydechl. Nebyl jediný. Slyšel, jak si i ostatní vydechli úlevou. Egwain postavila Belu vedle Nyneivina koně a obě ženy se objímaly, hlavy položené jedna druhé na ramenou. Dokonce i Lan vypadal, že se mu také ulevilo, i když se na jeho tvrdých rysech nezračily žádné pocity. Byl to spíš způsob, jakým seděl na Mandarbovi, to, jak mu při pohledu na Moirain povolilo napětí v ramenou, jak nakláněl hlavu.
„Nemůže to projít skrz,“ řekla Moirain. „Myslela jsem, že nemůže. Doufala jsem v to. Fuj!“ Hodila hůl na zem a otírala si dlaň do pláště. Hůl byla zpoloviny ožehlá a pokrytá silnou vrstvou sazí. „Ta skvrna tam zkazí úplně všechno.“
„Co to bylo?“ chtěla vědět Nyneiva. „Co to bylo?“
Loial vypadal zmateně. „No přece Machin Shin. Černý vítr, který krade duše.“
„Ale co to je?“ naléhala Nyneiva. „Na trolloka se aspoň můžeš podívat, dotknout se ho, když na to máš dost silný žaludek. Ale tohle...“ Křečovitě se otřásla.
„Možná něco, co zůstalo po Čase šílenství,“ odvětila Moirain. „Nebo dokonce pozůstatek po válce Stínu, válce síly. Něco, co se na Cestách skrývá už tak dlouho, že to nemůže ven. Nikdo, dokonce ani žádný ogier, neví, jak daleko Cesty vedou, ani jak hluboko. Mohlo by to být dokonce něco ze samotných Cest. Jak říkal Loial, Cesty jsou živé bytosti, a všechny živé bytosti mají cizopasníky. Možná je to dokonce stvoření samotné zkázy, něco zrozené z úpadku. Něco, co nenávidí život a světlo.“
„Tak dost!“ zvolala Egwain. „Už nechci nic slyšet. Slyšela jsem to, říkalo to...“ Odmlčela se a celá se třásla.
„Ještě budeme muset čelit horším věcem,“ podotkla Moirain tiše. Rand měl dojem, že to nebylo určeno pro jejich uši.
Aes Sedai se znaveně vyšplhala do sedla a s vděčným povzdechem se usadila. „Tohle je nebezpečné,“ řekla s pohledem upřeným na rozbitou bránu. Ožehlé holi věnovala jenom krátký pohled. „Ta věc nemůže ven, ale každý může dovnitř. Jakmile dorazíme do Fal Dary, Agelmar bude muset poslat své muže, aby to zazdili.“ Ukázala k severu, na vzdálené věže zahalené oparem, vyčnívající nad holé vrcholky stromů.
46
Fal Dara
Krajina kolem brány byla zvlněná, kopce zalesněné, ale kromě samotné brány tu nikde nebylo ani stopy po nějakém ogierském háji. Většina stromů vypadala jako šedé kostry deroucí se k obloze. Po lese bylo roztroušeno méně jehličnanů, než na kolik byl Rand zvyklý, a i z těch bylo mnoho pokrytých suchým hnědým jehličím. Loial pouze potřásal hlavou.
„Mrtvý jako Spálený země,“ poznamenala Nyneiva a zamračila se. Egwain si přitáhla plášť k tělu a otřásla se.
„Aspoň jsme venku,“ podotkl Perrin a Mat dodaclass="underline" „Ale kde?“
„V Shienaru,“ oznámil jim Lan. „Jsme v Hraničních státech.“ Tím svým tvrdým hlasem jako by řekl doma, skoro.
Rand si také přitáhl plášť. Hraniční státy. Takže Morna je blízko. Morna. Oko světa. A to, co sem přišli udělat.
„Jsme blízko Fal Dary,“ řekla Moirain. „Jen pár mil.“ Za vrcholky stromů se na sever a na východ od nich zvedaly věže, tmavé proti ranní obloze. Jak projížděli mezi vršky a lesem, věže jim často mizely z dohledu, ale když vyjeli na zvlášť vysoký hřeben, znovu se objevily.
Rand si všiml, že stromy tu jsou často rozštípnuté, jako by do nich udeřil blesk.
„Zima,“ odpověděl Lan, když se zeptal. „Občas je v zimě takový mráz, že zamrzne míza a stromy se roztrhnou. Za nocí je můžeš slyšet, zní to jako ohňostroj, a vzduch je tak ostrý, až máš dojem, že by se mohl roztříštit. Po téhle zimě jich je ale mnohem víc než obvykle.“
Rand zavrtěl hlavou. Stromy se trhají! A to jenom za normální zimy. Jaká musela být tahle? Určitě si to nedokázal představit.
„Kdo říká, že už je po zimě?“ ozval se Mat a cvakaly mu zuby.
„Tak tohle je, ovčáku, hezké jaro,“ odtušil Lan. „Hezké jaro, když jsi naživu. Ale jestli toužíš po teple, no, v Morně ti bude teplo až dost.“
Mat tiše zavrčel. „Krev a popel. Krev a zatracenej popel!“ Rand ho skoro neslyšel, ale znělo to od srdce.
Projížděli mezi statky, ale i když byl čas na přípravu poledního jídla, z vysokých kamenných komínů nestoupal kouř. Pole byla prázdná, bez lidí i zvířat, i když tu občas stál opuštěný pluh nebo povoz, jako by se majitel hodlal každou chvíli vrátit.