Na jednom statku u cesty se na dvorku hrabala osamělá slípka. Jedno křídlo do stodoly se volně houpalo ve větru, to druhé mělo vylomený spodní pant a viselo nakřivo. Vysoký dům, který Randovým očím, uvyklým na Dvouříčí, připadal zvláštní, maje střechu s ostrým hřebenem, jejíž velké dřevěné šindele sahaly skoro až k zemi, byl zcela tichý. Nevyběhl za nimi žádný štěkající pes. Uprostřed dvora ležela kosa a vedle studny byly převrácené okovy.
Moirain se cestou kolem na statek mračila. Zvedla Aldíbiny otěže a bílá klisna zrychlila.
Lidé z Emondovy Role se spolu s Loialem tlačili k sobě kousek za Aes Sedai a strážcem.
Rand zavrtěl hlavou. Neuměl si představit, že by tu mohlo něco růst. Ale Cesty si taky neuměl doopravdy představit. Ani teď, když jimi projel, to nedokázal.
„Myslím, že tohle nečekala,“ poznamenala Nyneiva tiše s gestem, jímž zahrnula pusté statky, které viděli.
„Kam všichni odešli?“ ozvala se Egwain. „Proč? Nemůžou být pryč dlouho.“
„Proč to říkáš?“ zeptal se Mat. „Podle toho, jak vypadají ty dveře do stodoly, můžou být pryč už celou zimu.“ Nyneiva i Egwain se na něj obě podívaly, jako by měl zpomalené myšlení.
„Záclony v oknech,“ vykládala Egwain trpělivě. „Na zimní záclony jsou moc lehký, dokonce i tady. Podle toho, jaká je tady zima, žádná žena by tohle nepověsila dřív než před týdnem.“ Vědma kývla.
„Záclony.“ Perrin se zahihňal. Okamžitě si úsměv z tváře setřel, protože obě ženy se na něj zadívaly se zdviženým obočím. „Ehm, souhlasím s váma. Ta kosa není dost zrezavělá, aby tady venku ležela dýl než týden. Toho sis měl, Mate, všimnout. I když ti ušly ty záclony.“
Rand se zadíval na Perrina a snažil se na něj nedívat příliš upřeně. Měl lepší oči než Perrin – aspoň míval, když spolu lovívali králíky – ale na kosu neviděl tak dobře, aby si všiml nějaké rzi.
„Vážně je mi fuk, kam odešli,“ bručel Mat. „Jenom bych chtěl brzo najít nějaký místo, kde je teplo. Brzo.“
„Ale proč odešli?“ ptal se Rand tiše. Morna nebyla daleko. Morna, kde jsou všichni mizelci a trolloci, nejen ti, co je honí dole v Andoru. Morna, kam právě jedou.
Zvedl hlas natolik, aby ho ti kolem slyšeli. „Nyneivo, možná byste k tomu Oku nemusely s Egwain chodit s námi.“ Obě ženy se na něj podívaly, jako by hovořil nějakou nesrozumitelnou hatmatilkou, ale Morna byla tak blízko, že to prostě musel ještě jednou zkusit. „Možná bude stačit, když budete blízko. Moirain neříkala, že musíte chodit s námi. Ani ty, Loiale. Mohli byste zůstat ve Fal Daře. Dokud se nevrátíme. Nebo byste mohli vyrazit do Tar Valonu. Možná tudy pojede nějaká kupecká karavana. A sázím se, že Moirain by vám dokonce najala kočár. Až bude po všem, setkáme se v Tar Valonu.“
„Ta’veren.“ Loialův vzdech zněl jako zahřmění na obzoru. „Namotáváte kolem sebe životy, Rande al’Thore, ty a tvoji přátelé. Váš osud vybírá náš.“ Ogier pokrčil rameny a náhle se zeširoka zašklebil. „Kromě toho, setkání se Zeleným obrem bude stát za to. Starší Haman pořád mluví o setkání se Zeleným obrem, a můj otec také, stejně jako většina starších.“
„Tolik?“ podivil se Perrin. „Příběhy říkají, že Zeleného obra je těžký najít, a nikdo ho nenajde dvakrát.“
„Ne, dvakrát ne,“ souhlasil Loial. „Jenže já se s ním nikdy nesetkal a vy taky ne. Zdá se, že se ogierům nevyhýbá tolik, jako lidem. Ví toho hodně o stromech. Dokonce i o Stromových písních.“
Rand řekclass="underline" „To, co jsem chtěl říct, je, že...“
Vědma ho zarazila. „Ona říká, že Egwain a já jsme taky součástí vzoru. Náš osud je celý propletený s váma třema. Jestli se jí dá věřit, tak podle toho, jak bude kus vzoru utkaný, bychom mohli zastavit Temného. A já se bojím, že jí to věřím. Stalo se toho tolik, že jí prostě věřím. Ale jestli s Egwain odejdeme, co bychom mohly na vzoru změnit?“
„Jenom jsem se snažil...“
Nyneiva ho znovu ostře přerušila. „Vím, co ses snažil udělat.“ Dívala se na něj, dokud si Rand nejistě nepoposedl, a pak její výraz změkl. „Vím, co ses snažil udělat, Rande. Žádnou Aes Sedai nemám moc v lásce, a tuhle, hádám, ze všech nejmíň. A ještě míň se mi líbí jít do Morny, ale ze všeho nejmíň mám ráda Otce lží. Jestli vy, hoši... pánové, můžete dělat to, co je potřeba, když byste radši dělali cokoliv jinýho, proč myslíte, že já udělám míň? Nebo Egwain?“ Nezdálo se, že by čekala odpověď. Zvedla otěže a zamračila se na Aes Sedai před nimi. „Ráda bych věděla, jestli na to místo, do Fal Dary, dorazíme brzo, nebo jestli si myslí, že noc budem trávit tady venku.“
Odklusala k Moirain a Mat prohodiclass="underline" „Řekla nám pánové. Zdá se to teprve včera, kdy říkala, že by nás neměli pouštět ze šňůry, a teď nám říká pánové.“
„Pořád byste se raději měli držet máminy zástěry,“ podotkla Egwain, ale Rand měl dojem, že do toho nedává srdce. Pobídla Belu blíž k jeho ryzákovi a ztišila hlas, aby ji ostatní neslyšeli, i když Mat se o to aspoň pokusil. „S Aramem jsem jenom tancovala, Rande,“ vykládala potichu a nepodívala se na něj. „Nezazlíváš mi to, že ne, že jsem tancovala s někým, koho už v životě neuvidím?“
„Ne,“ uklidnil ji Rand. Proč to vytahuje na světlo právě teď? „Ovšemže ne.“ Ale najednou si vzpomněl na něco, co tenkrát v Baerlonu říkala Min. Nyní mu to připadalo jako před sto lety. Ona není určená pro tebe. Aspoň ne tak, jak byste to oba chtěli.
Město Fal Dara bylo vystavěno na kopcích přehlížejících okolní krajinu. Nebylo sice ani zdaleka tak velké jako Caemlyn, ale hradby kolem byly stejně velké, jako ty caemlynské. Kolem hradeb byl celou míli široký pás, který byl zcela vyčištěn, nerostlo tu nic vyššího než tráva, a i ta byla posekaná. Nikdo se nemohl dostat k hradbám, aniž by ho nezahlédli z některé z mnoha vysokých věží s dřevěným ochozem. Tam, kde byly caemlynské hradby krásné, stavitelům Fal Dary bylo zcela lhostejné, zda se jejich dílo bude někomu líbit. Šedý kámen byl pochmurně neúprosný. Hradby do dáli hlásaly, že tu jsou z jednoho jediného důvodu: vydržet. Praporce na vrcholcích věží povlávaly ve větru, až se zdálo, že podél hradeb poletuje sám černý shienarský jestřáb.
Lan shodil z hlavy kápi, a i přes zimu kývl na ostatní, aby ho následovali. Moirain už svou kapuci sňala z hlavy. „V Shienaru mají zákon,“ řekl strážce. „Mají ho ve všech Hraničních státech. Nikdo nesmí uvnitř městských hradeb skrývat tvář.“
„To jsou všichni takoví krasavci?“ zasmál se Mat.
„Půlčlověk se nemůže schovat, když má odhalený obličej,“ odtušil strážce bezvýrazně.
Randovi zmizel úsměv ze rtů. Mat si chvatně stáhl kapuci.
Brána byla otevřená, její křídla byla vysoká a pokrytá železem, ale na stráži tu stál tucet mužů ve zlatožlutých kabátcích s černým jestřábem. Na zádech měli zavěšeny dlouhé meče, jejichž jílce jim vyčuhovaly přes rameno, a každý měl navíc u pasu široký meč, palcát či sekeru. Koně měli připoutané nedaleko. S ocelovými pancíři na prsou, šíjích a hlavách vypadala zvířata poněkud směšně. Kopí měli vojáci připravená, byli hotovi vmžiku vyjet. Stráže se nesnažily Lana, Moirain, ani nikoho z ostatních zastavit. Ve skutečnosti jim zamávaly a šťastně je vítaly.
„Dai Shan!“ křikl jeden, a jak projížděla skupinka kolem, mával rukou v ocelové rukavici nad hlavou. „Dai Shan!“
Mnoho dalších volalo: „Sláva Stavitelům!“ a „Kiserai ti Wansho!“ Loial vypadal zpočátku překvapeně. Pak se zeširoka usmál a strážným zamával.