Jeden muž popoběhl kousek podle Lanova koně. Brnění, které měl na sobě, mu nijak nepřekáželo. „Vzlétne znovu zlatý jeřáb, Dai Shane?“
„Mír, Ragane,“ bylo vše, co strážce řekl, a muž se zastavil. Strážce odpovídal na mávání stráží, ale najednou byl ještě víc zachmuřený než obvykle.
Cestou ulicemi dlážděnými kameny, plnými lidí a povozů, se Rand starostlivě mračil. Fal Dara praskala ve švech, ale lidé tu netvořili dychtivá shromáždění jako v Caemlynu, kdy se i při svém hašteření radovali z nádhery města, ani návaly jako v Baerlonu. Zdejší obyvatelé, namačkaní na sebe, si je prohlíželi ledovýma očima a ve tvářích se jim nezračily žádné pocity. Všechny boční uličky a polovina hlavních byly ucpány vozy i žebřiňáky, na nichž byl do výšky naskládán nábytek a vyřezávané truhlice tak nacpané šatstvem, až z nich přetékalo. Na vršku seděly děti. Dospělí zaháněli děti nahoru, kde na ně bylo vidět, a nenechali je poodejít stranou, ani aby si mohly hrát. Děti byly dokonce ještě tišší než dospělí, oči měly větší a výraz uštvanější. Škvíry a skuliny mezi povozy byly nacpány kosmatými kravkami a černostrakatými prasaty v narychlo sroubených ohradách. Z klecí se slepicemi, kachnami a husami se ozývalo štěbetání, které chvílemi mlčení lidí plně vyrovnávalo. Rand už věděl, kam všichni sedláci odešli.
Lan je vedl k pevnosti uprostřed města, mohutné majestátní kamenné budově na vrcholku nejvyššího kopce. Hradby tvrze opatřené věžemi obtáčel suchý příkop, hluboký a široký, na jehož dně byl hotový les přiostřených ocelových bodců, ostrých jako břitva a vysokých jako člověk. Místo poslední obrany, pokud by padl zbytek města. Z jedné věžové brány na ně zavolal ozbrojený muž: „Vítej, Dai Shane!“ Další volal z nitra pevnosti: „Zlatý jeřáb! Zlatý jeřáb!“
Přes padací most, kdy kopyta koní duněla na těžkých trámech, překonali příkop a vjeli pod ostré špice masivní padací mříže. Jakmile projeli branou, Lan seskočil ze sedla a dál Mandarba vedl. Ostatním pokynul, aby učinili totéž.
První nádvoří bylo čtvercové, vydlážděné velkými kamennými kvádry, a obklopovaly je věže a cimbuří stejně drsné, jako ty na vnějších hradbách. I přesto, jak bylo velké, nádvoří se zdálo být stejně přecpáno jako ulice. Vládl tu i stejný zmatek, i když tu mezi lidmi panoval určitý řád. Všude byli muži a koně v brnění. Kolem nádvoří bylo rozmístěno půl tuctu kovadlin, od nichž se ozývalo zvonění kladiv, a kovářské měchy, za které tahali vždy dva muži v kožených zástěrách, rozdmýchávaly ohně. Chlapci pravidelně běhali s novými podkovami k podkovářům. Šípaři seděli a vyráběli šípy a pokaždé, když naplnili koš, ten byl odnesen a nahrazen prázdným.
Přihnali se k nim černozlatě olivrejování štolbové s dychtivými úsměvy. Rand si rychle odvázal věci od sedla a předal ryzáka jednomu ze štolbů v plátové a kroužkové zbroji, jenž se obřadně uklonil. Přes brnění měl oblečen žlutý plášť s červenými okraji a černým jestřábem na hrudi a žlutý wams se šedou sovou. Neměl přilbici a hlavu měl vlastně úplně holou, protože měl, až na kadeř na temeni svázanou koženým řemínkem, vyholené vlasy. „Už je to dlouho, Moirain Sedai. Rád tě zase vidím, Dai Shane. Hrozně rád.“ Znovu se uklonil, tentokrát Loialovi, a zamumlaclass="underline" „Sláva Stavitelům. Kiserai ti Wansho.“
„Nejsem hoden,“ odpověděl Loial obřadně, „a práce nicotná. Tsingu ma choba.“
„Poctěni jsme my, Staviteli,“ řekl ten muž. „Kiserai ti Wansho.“ Obrátil se zpátky k Lanovi. „Poslali jsme zprávu urozenému panu Agelmarovi, Dai Shane, hned jak jsme vás viděli přijíždět. Už vás čeká. Tudy, prosím.“
Následovali ho do pevnosti. Kamenné chodby, kudy pěkně táhlo, byly ověšeny barevnými goblény a dlouhými hedvábnými závěsy s loveckými a bitevními výjevy. Muž mluvil dáclass="underline" „Jsem rád, že se ta zpráva dostala až k tobě, Dai Shane. Zvedneš znovu korouhev se zlatým jeřábem?“ Chodby byly až na závěsy holé, a i výjevy byly zobrazeny s co nejmenším počtem postav, které byly vlastně jen načrtnuty, byť jasnými barvami.
„Je to opravdu tak špatné, jak to vypadá, Ingtare?“ zeptal se Lan tiše. Rand by rád věděl, jestli se mu taky chvějí uši, jako Loialovi.
Muž zavrtěl hlavou, až se mu rozkýval uzel vlasů, ale než se usmál, trochu zaváhal. „Nikdy to není tak špatné, jak to vypadá, Dai Shane. Letos je to kapku horší než obvykle, to je všechno. Celou zimu pořádali nájezdy, dokonce i v těch nejhorších mrazech. Ale samotné nájezdy nebyly horší než kdekoliv jinde podél hranice. Pořád přicházejí v noci, ale co jiného můžeš na jaře čekat. Tedy pokud se tomuhle dá říkat jaro. Zvědové se vracejí z Morny – ti, kteří se vůbec vrátí – s novinkami o trolločích táborech. Vždycky přinesou nové zprávy o dalších táborech. Jenže my se s nima střetneme v Tarwinově sedle, Dai Shane, a zaženeme je zpátky, jako obvykle.“
„Jistě,“ řekl Lan, ale neznělo to přesvědčeně.
Ingtarovi zmizel úsměv ze rtů, ale hned se zase vrátil. Mlčky jim ukázal pracovnu urozeného pana Agelmara, pak se vymluvil na naléhavé povinnosti a odešel.
Studovna byla stejně účelně zařízená jako ostatek pevnosti. Ve vnější zdi byly střílny a na silných dveřích, které měly vlastní střílničky, těžká závora zavěšená v železných závěsech. Visel zde pouze jeden goblén. Zakrýval celou jednu stěnu a byli na něm vyobrazeni muži, vyzbrojení jako muži z Fal Dary, bojující v horském průsmyku s myrddraaly a trolloky.
Stůl, jediná truhlice a několik židlí byly jediným nábytkem, tedy kromě dvou držáků na stěnách, které Randovi padly do oka stejně jako goblén. V jednom spočíval obouruční meč, delší než člověk, a poněkud obyčejnější široký meč. Pod nimi byl hřeby pobitý palcát a podlouhlý kosočtverečný štít se třemi liškami. Na druhém držáku visela plná zbroj, sestavená tak, jako by ji měl člověk na sobě. Přilbice s chocholem, mřížkovým hledím a kroužkovým závěsem z dvojitých kroužků. Kroužková suknice pro jízdu na koni a kožený wams, celý vyleštěný od dlouhého užívání. Náprsník, ocelové rukavice, ochrany loktů a nákolenky, nárameníky, rukávy a šůsky. Dokonce i tady, v srdci tvrze, byly zbraně a zbroj zjevně připraveny k okamžitému použití. Jako nábytek, i brnění bylo prostě a střídmě zdobeno zlatem.
Agelmar sám při jejich příchodu vstal, obešel stůl, pokrytý mapami, listy papíru a brky stojícími v kalamářích s inkoustem, a vyšel jim vstříc. Na první pohled vypadal příliš mírumilovně, v modrém sametovém kabátci se zvednutým širokým límcem a vysokých botách z měkké kůže, ale při druhém pohledu už si to Rand nemyslel. Jako všichni bojovníci, které tady Rand viděl, měl i Agelmar vyholenou hlavu, tedy až na kadeř na temeni, a tu měl bílou jako sníh. Tvář měl stejně tvrdou jako Lan, jediné vrásky měl v koutcích očí, a oči jako hnědý kámen, i když se teď usmíval.
„Mír, ale že tě rád vidím, Dai Shane,“ pronesl pán z Fal Dary. „A tebe taky, Moirain Sedai, možná ještě raději. Tvoje přítomnost mne hřeje, Aes Sedai.“
„Ninte calichnye no domashita, Agelmar Dai Shan,“ odpověděla obřadně Moirain, ale její tón prozrazoval, že jsou staří přátelé. „Tvoje uvítání mne hřeje, urozený pane Agelmare.“
„Kodome calichnye ga ni Aes Sedai hei. Tady jsou Aes Sedai vždy vítány.“ Obrátil se k Loialovi. „Jsi daleko od državy, ogiere, ale Fal Dara je poctěna. Věčná sláva Stavitelům. Kiserai ti Wansho hei.“