„Nejsem hoden,“ odpověděl s úklonou Lan. „Jsi to ty, kdo poctil mne.“ Přelétl pohledem holé kamenné stěny a zřejmě bojoval sám se sebou. Rand byl rád, že si ogier nechal další poznámky pro sebe.
Tiše se objevili sloužící v černozlatém, obutí v měkkých střevících. Někteří přinášeli na stříbrných podnosech složené plátno, vlhké a nahřáté, aby si poutníci mohli otřít ruce a obličej. Další nesli svařené víno a stříbrné misky se sušenými švestkami a meruňkami. Urozený pan Agelmar vydal rozkazy ohledně přípravy pokojů a lázně.
„Z Tar Valonu je to sem kus cesty,“ řekl. „Musíte být unavení.“
„Po cestě, kterou jsme přijeli, to netrvalo tak dlouho,“ pověděl mu Lan, „ale bylo to mnohem únavnější, než by byla delší cesta.“
Agelmar vypadal zmateně, když strážce už nic nedodal, ale jenom prohodiclass="underline" „Pár dní odpočinku, a všichni zase budete ve skvělé formě.“
„Žádáme o přístřeší na jednu noc, urozený pane Agelmare,“ řekla Moirain, „pro nás a pro naše koně. A o čerstvé zásoby na ráno, pokud je můžete postrádat. Obávám se, že musíme vyrazit brzy.“
Agelmar se zamračil. „Ale myslel jsem... Moirain Sedai, nemám právo tě žádat, ale v Tarwinově sedle bys vydala za tisíc kopiníků. A ty, Dai Shane. Tisíc mužů přijde, když se doslechnou, že zlatý jeřáb opět vzlétl.“
„Sedmivěží je pobořeno,“ odpověděl drsně Lan, „a Malkier je mrtev. Těch pár lidí z něj odešlo a jsou roztroušeni po celé zemi. Já jsem strážce, Agelmare, přisahal jsem na plamen Tar Valonu, a mířím do Morny.“
„Jistě, Dai Sh-Lane. Jistě. Ale zdržení na pár dní, přinejhorším pár týdnů, přece nemůže znamenat rozdíl. Tady tě potřebujeme. Tebe a Moirain Sedai.“
Moirain od jednoho ze sloužících přijala stříbrnou číši. „Ingtar zřejmě věří, že se téhle hrozbě ubráníš, stejně jako tomu bylo za poslední léta již tolikrát.“
„Aes Sedai,“ odtušil Agelmar suše, „i kdyby musel Ingtar jet do Tarwinova sedla sám, celou cestu by tvrdil, že trolloky zase zaženeme. Je tak pyšný, že by uvěřil, že to zvládne sám.“
„Tentokrát si nevěřil tolik, jak si myslíš, Agelmare.“ Strážce držel pohár, ale nenapil se. „Jak špatné to je?“
Agelmar zaváhal a vytáhl z hromady na stole mapu. Nevidoucím pohledem na ni chvíli hleděl a pak ji hodil zpátky. „Až vyjedeme k Sedlu,“ řekl tiše, „pošleme lidi na jih do Fal Moranu. Hlavní město se snad udrží. Mír, musí. Někde musí vydržet.“
„To je to tak špatné?“ podivil se Lan a Agelmar unaveně přikývl.
Rand si vyměnil ustaraný pohled s Matem a Perrinem. Bylo snadné věřit, že trolloci, kteří se shromažďují v Morně, jdou po něm, po nich. Agelmar zachmuřeně pokračoval.
„Kandor, Arafel, Saldeia – trolloci je všechny přepadali celou zimu. Nic takového se od trollockých válek nestalo. Nájezdy nikdy nebyly tak zuřivé, ani tak silné, ani neútočili tak vytrvale. Všichni králové a jejich poradci jsou přesvědčení, že z Morny přijde velký nápor, a všichni v Hraničních státech si myslí, že zaútočí na ně. Žádný z jejich zvědů, ani žádný ze strážců, neoznámil, že by se trolloci scházeli u jejich hranic, jako je tomu u nás, ale oni tomu věří a všichni se bojí poslat své bojovníky někam jinam. Lidé si šeptají, že přichází konec světa, že Temný už je zase volný. Shienar pojede do Tarwinova sedla sám. Oni budou mít přesilu nejmíň deset ku jedné. Nejmíň. Mohlo by to být poslední Shromáždění kopiníků.
Lane – ne! – Dai Shane, protože ty jsi diadémový rytíř Malkieru, říkej si, co chceš. Dai Shane, korouhev se zlatým jeřábem v předních řadách by vlila mužům, kteří vědí, že jedou na sever zemřít, do žil odvahu. Ta zpráva by se rozšířila jako lesní požár, a i když jim králové nařídí, že mají zůstat, kde jsou, kopiníci by přišli z Arafelu i Kandoru, dokonce i ze Saldeie. I když nemůžou dorazit včas, aby se spolu s námi postavili v Sedle, mohli by zachránit Shienar.“
Lan upřeně zíral do svého vína. Výraz se mu nezměnil, ale víno mu vyšplíchlo na ruku a stříbrnou číši stiskl tak, až byla celá zprohýbaná. Poničenou číši vzal jeden ze sloužících a ručníkem otřel strážci ruku. Další mu do ruky vsunul novou číši a tu první odnesl pryč. Lan si toho zřejmě ani nevšiml. „Nemůžu!“ zašeptal chraptivě. Když zvedl hlavu, v modrých očích mu plál divoký oheň, ale hlas měl opět klidný a lhostejný. „Jsem strážce, Agelmare.“ Ostrým pohledem zabloudil k Randovi, Matovi a Perrinovi, pak k Moirain. „S prvním světlem vyrazíme do Morny.“
Agelmar si ztěžka povzdechl. „Moirain Sedai, ani ty s námi nepůjdeš? Aes Sedai by mohla znamenat rozdíl.“
„Nemohu, urozený pane Agelmare.“ Moirain vypadala nejistě. Něco jí dělalo starosti. „Vskutku je třeba vybojovat bitvu, a není náhoda, že se trolloci shromáždili u Shienaru, ale naše bitva, ta skutečná bitva s Temným, bude vybojována v Morně, u Oka světa. Vy musíte vybojovat svou bitvu, my zase tu naši.“
„Nechceš tím říct, že je volný!“ Agelmar, muž tvrdý jako skála, vypadal otřeseně, a Moirain rychle zavrtěla hlavou.
„Ještě ne. Jestli u Oka světa zvítězíme, možná už nikdy.“
„A dokážeš vůbec Oko najít, Aes Sedai? Jestli udržení Temného závisí na tom, mohli bychom být klidně mrtví. Mnoho lidí se o to pokoušelo a neuspělo.“
„Já ho najdu, urozený pane Agelmare. Naděje ještě není ztracena.“
Agelmar si ji chvíli prohlížel. Pak i ostatní. Nyneiva s Egwain ho zjevně mátly. Jejich obyčejné šaty ostře kontrastovaly s Moiraininým hedvábím, i když bylo po cestě umolousané. „Ony jsou také Aes Sedai?“ zeptal se pochybovačně. Když Moirain zavrtěla hlavou, zatvářil se ještě popleteněji. Přejel pohledem muže z Emondovy Role a zastavil se na Randovi, přičemž si zběžně prohlédl rudou látkou obalený meč u jeho pasu. „Zvláštní stráž to máš s sebou, Aes Sedai. Pouze jednoho bojovníka.“ Zabloudil pohledem k Perrinovi a sekeře, která mu visela u pasu. „Možná dva. Ale oba nejsou víc než jinoši. Dovol, pošlu s tebou své muže. O sto kopiníků víc nebo míň už u Sedla nebude znamenat žádný rozdíl, ale ty budeš potřebovat víc než jednoho strážce a tři mladíky. A dvě ženy ti nepomohou, pokud to nejsou Aielanky v přestrojení. V Morně je letos hůř než obvykle. Tam se – to hýbe.“
„Stovka kopiníků by byla příliš,“ ozval se Lan, „a tisíc by nestačilo. Čím větší oddíl bychom do Morny vzali, tím větší by byla naděje, že nás uvidí. Musíme se k Oku dostat bez boje, pokud to půjde. Víš, že když jsou trolloci přinuceni bojovat v Morně, je výsledek předem daný.“
Agelmar chmurně přikývl, ale odmítl se vzdát. „Tak míň. I deset dobrých chlapů by ti poskytlo větší naději doprovodit Moirain Sedai a ty dvě ženy k Zelenému obrovi, než jenom tihle jinoši.“
Rand si náhle uvědomil, že pán z Fal Dary předpokládá, že to jsou Nyneiva s Egwain, kdo budou s Moirain bojovat proti Temnému. Bylo to přirozené. Takový zápas znamenal použít jedinou sílu, což značilo ženy. Takový zápas znamená použít jedinou sílu. Rand zastrčil palce za opasek a pevně stiskl přezku, aby se mu netřásly ruce.
„Žádné muže,“ prohlásila Moirain. Agelmar opět otevřel ústa, jenže Moirain promluvila dřív, než stihl něco říci. „Je to v přirozenosti Oka, v přirozenosti Zeleného obra. Kolik lidí z Fal Dary kdy Zeleného obra a Oko našlo?“
„Kdy?“ Agelmar pokrčil rameny. „Od stoleté války bys je spočítala na prstech jedné ruky. Ne víc než jeden za pět let v celých Hraničních státech dohromady.“