„Nikdo nenajde Oko světa,“ řekla Moirain, „pokud Zelený obr nechce, aby ho našel. Musíš mít klíč a účel. Já vím, kam jít – už jsem tam byla.“ Rand otočil překvapeně hlavu. Nebyl mezi lidmi z Emondovy Role sám, ale Aes Sedai si toho zřejmě nevšimla. „Ale stačí, aby jeden z nás hledal slávu, aby chtěl připojit své jméno k těm čtyřem, a možná ho nikdy nenajdeme, i když nás zavedu přímo k tomu místu, které si pamatuji.“
„Ty ses setkala se Zeleným obrem, Moirain Sedai?“ Na pána z Fal Dary to očividně udělalo dojem, ale vzápětí se zamračil. „Jenže jestli ses s ním už setkala...“
„Musíš mít ten klíč,“ opáčila Moirain tiše, „a nikdo nemůže být ve větší nouzi než já. Než my. A já mám něco, co ostatní hledači postrádají.“
Oči sice z Agelmarovy tváře téměř nespustila, ale Rand si byl jist, že zabloudila pohledem k Loialovi, jenom na chviličku. Rand se podíval na ogiera a ten pokrčil rameny.
„Ta’veren,“ poznamenal ogier tichounce.
Agelmar rozhodil rukama. „Stane se, jak si přeješ, Aes Sedai. Mír, jestli se má skutečná bitva odehrát u Oka světa, docela by mě lákalo vzít korouhev s černým jestřábem za vámi, než do Sedla. Mohl bych vám prosekat cestu...“
„To by byla katastrofa, urozený pane Agelmare. Jak u Tarwinova sedla, tak u Oka. Ty máš svou bitvu, my zase svou.“
„Mír! Ať je po tvém, Aes Sedai.“
Pán z Fal Dary se rozhodl, i když se mu toto rozhodnutí nelíbilo, a pustil to z hlavy. Pozval je, aby s ním pojedli, a celou dobu se bavil o jestřábech, o koních a o psech. Ani jednou se nezmínil o trollocích nebo Oku světa.
Komnata, kde jedli, byla prázdná a prostá, jako byla studovna urozeného pana Agelmara. Kromě samotného stolu a židlí tu mnoho nábytku nebylo, a i ten byl prostých tvarů. Byl překrásný, ale prostý. Komnatu vyhříval velký krb, ale ne natolik, aby člověka, jehož narychlo povolali ven, překvapila zima na chodbě. Sloužící v livrejích přinesli polévku, chléb a sýr a hovor se točil kolem knih a hudby, až si urozený pan Agelmar uvědomil, že lidé z Emondovy Role nemluví. Jako dobrý hostitel položil několik opatrných otázek, aby zjistil, proč jsou zamlklí.
Rand brzy zjistil, že se mu chce vyprávět o Emondově Roli a o Dvouříčí. Jen s námahou toho neprozradil příliš. Doufal, že i ostatní si budou dávat pozor na jazyk, zvláště pak Mat. Jen Nyneiva se však držela zpátky, jedla i pila mlčky.
„Ve Dvouříčí máme jednu píseň,“ vykládal Mat. „Návrat domů od Tarwinova sedla.“ Váhavě dokončil větu, jako by si najednou uvědomil, že vynesl na světlo něco, co mělo zůstat skryto, ale Agelmar to hbitě urovnal.
„Není divu. Jen pár zemí za ta léta neposlalo své muže, aby pomohli zadržet Mornu.“
Rand se podíval na Mata s Perrinem. Mat rty utvořil slovo Manetheren.
Agelmar něco pošeptal jednomu ze sloužících, a zatímco ostatní poklízeli stůl, ten muž zmizel a vrátil se s nádobou a hliněnými dýmkami pro Lana, Loiala a urozeného pana Agelmara. „Tabák z Dvouříčí,“ prohodil pán z Fal Dary, když si nacpávali fajfky. „Tady se těžko shání, ale stojí za to.“
Když Loial a oba muži spokojeně bafali, Agelmar se podíval na ogiera. „Zdá se, že máš starosti, Staviteli. Doufám, že tě nesklíčilo toužení. Jak je to dávno, co jsi opustil državu?“
„To není toužení. Tak dlouho ještě pryč nejsem.“ Loial pokrčil rameny, a jak mávl rukou, modrošedý kouř stoupající z jeho fajfky vytvořil nad stolem spirálu. „Čekal jsem – doufal jsem – že zdejší háj tu pořád ještě bude. Aspoň nějaký pozůstatek Mafal Dadaranellu.“
„Kiserai ti Wansho,“ zamumlal Agelmar. „Po trollockých válkách tu zůstaly jenom vzpomínky, Loiale, synu Arentův, a lidé, kteří na nich stavěli. Nemohli zopakovat práci Stavitelů o nic víc, než bych mohl já. Ty složité křivky a vzory, jež vytvořili tví lidé, nemohou být udělány lidskýma rukama. Možná jsme se chtěli vyhnout ubohým napodobeninám, které by nám jenom neustále připomínaly, co jsme všechno ztratili. V jednoduchosti je jiná krása, v prosté lince umístěné jen tak, jediném květu mezi skalisky. Díky drsnému kameni je květina ještě vzácnější. Nesnažili jsme se prodlévat příliš u toho, co pominulo. I nejpevnější srdce se pod neustálým tlakem zlomí.“
„Růžové lístky plovou na hladině,“ zarecitoval Lan tiše. „Ledňáčci se míhají nad rybníkem. Život a krása víří uprostřed smrti.“
„Ano,“ přitakal Agelmar. „Ano. Tato slova pro mne vždy také představovala všechno.“ Oba muži se jeden druhému uklonili.
Poezie z Lanových úst? Ten člověk byl jako cibule. Pokaždé, když si Rand už už myslel, že strážce trochu zná, objevil další vrstvu.
Loial pomalu kývl. „Možná také příliš dlím v minulosti. A přesto, háje byly nádherné.“ Ale po přísné komnatě se rozhlížel, jako by ji viděl novýma očima, a náhle nalézal věci, které stojí za vidění.
Objevil se Ingtar a uklonil se urozenému panu Agelmarovi. „S dovolením, pane, ale chtěl jste vědět o všem neobvyklém, i kdyby to byla jenom maličkost.“
„Ovšem. Co je to?“
„Jen maličkost, pane. Do města se pokusil vstoupit jakýsi cizinec. Není ze Shienaru. Podle přízvuku to je nejspíš Lugarďan. Aspoň částečně. Když se ho strážní u Jižní brány pokoušeli vyslechnout, utekl pryč. Viděli ho, jak vběhl do lesa, ale o chvilku později už lezl přes hradbu.“
„Maličkost!“ Agelmarova židle zaskřípěla, když vstával. „Mír! Věžní hlídka je tak nedbalá, že se až k hradbám dostane někdo bez povšimnutí, a ty tomu říkáš maličkost?“
„Je to šílenec, pane.“ V Ingtarově hlase zaznívaly obavy. „Světlo šílence chrání. Možná Světlo zastínilo věžní hlídce oči a dovolilo mu dorazit k hradbě. Jeden šílenec přece nemůže napáchat žádnou škodu.“
„Už ho přivedli do tvrze? Dobrá. Přiveďte ho sem. Hned.“ Ingtar se poklonil a odešel. Agelmar se obrátil k Moirain. „Omlouvám se, Moirain Sedai, ale tohle musím vidět. Možná je to jenom ubohá troska, které Světlo zaslepilo zrak, ale... Přede dvěma dny našli pět našich lidí, jak se v noci snaží přeřezat závěsy jízdní brány. Je malá, ale stačí, aby tudy prošli trolloci.“ Ušklíbl se. „Hádám, že to byli temní druzi, i když nesnáším pomyšlení, že se k nim přidali i Shienarci. Lidé je roztrhali na kusy, dřív než je mohla stráž zatknout, takže se to nedozvíme. Pokud se mezi Shienarci mohou vyskytovat temní druzi, musíme si v těchto dnech zvlášť dávat pozor na cizince. Pokud chcete odejít, nechám vás odvést do vašich komnat.“
„Temní druzi neuznávají ani hranice, ani pokrevní příbuzenstvo,“ podotkla Moirain. „Najdeš je v každé zemi, ale nemají žádnou národnost. Mne tento muž také zajímá. Vzor se splétá do sítě, urozený pane Agelmare, ale konečný tvar sítě ještě není určen. Ještě by mohla ovinout celý svět, nebo se rozplést a přimět kolo, aby se otočilo úplně jiným směrem. V této chvíli by dokonce i maličkost mohla změnit tvar sítě. V této chvíli si dávám pozor na maličkosti, které nejsou normální.“
Agelmar pohlédl na Nyneivu a Egwain. „Jak si přeješ, Aes Sedai.“
Ingtar se vrátil se dvěma strážnými nesoucími halapartny, doprovázejícími muže, který vypadal jako ranec hadrů obrácený naruby. Tvář měl pokrytou špínou a nečesané, nestříhané vlasy a vous rovněž. V místnosti se přikrčil a zapadlýma očima klouzal z místa na místo. Nesl se od něj nechutný zápach.
Rand se v židli napjatě předklonil a snažil se prohlédnout vší tou špínou.