„Nemáte důvod mě tady takhle držet,“ kňučel špinavý chlapík. „Jsem jenom bídnej ubožák, Světlem opuštěnej, kterej si hledá místo, kde by se mohl schovat před Stínem, jako každej jinej.“
„Hraniční státy jsou podivné místo, kde hledat...“ začal Agelmar, když ho Mat přerušil.
„Forman!“
„Padan Fain,“ souhlasil Perrin a kývl.
„Ten žebrák,“ řekl Rand, kterému náhle vyschlo v ústech. Zaklonil se před náhlým zábleskem nenávisti, který Fainovi vyšlehl z očí. „To je ten chlap, co se na nás vyptával v Caemlynu. Musí to být on.“
„Takže se vás to nakonec týká, Moirain Sedai,“ prohodil pomalu Agelmar.
Moirain kývla. „Velmi se obávám, že je tomu tak.“
„Já to nechtěl.“ Fain začal vřískat. Hojné slzy, stékající mu po lících, vytvářely cestičky ve špíně, ale až do spodní vrstvy stejně nepronikly. „On mě přinutil! On a ty jeho hořící oči.“ Rand sebou trhl. Mat měl ruku pod kabátem, bezpochyby znovu tiskl dýku ze Shadar Logothu. „On mě udělal svým psem! Svým psem, který musí lovit a štvát a nikdy nepozná chvilku klidu. Jenom svým psem, i když mě odvrhl.“
„To nás ale vůbec nezajímá,“ utrousila temně Moirain. „Je tu někde místo, kde bych si s ním mohla pohovořit o samotě, urozený pane Agelmare?“ Rty se jí sevřely nechutí. „A nejdřív ho umyjte. Možná se ho budu muset dotknout.“ Agelmar kývl a tiše promluvil s Ingtarem, který se uklonil a vytratil se ze dveří.
„Nenechám se nutit!“ Hlas patřil Fainovi, ale on už nevzlykal, kňučení nahradilo naduté štěkání. Stál vzpřímeně, už se nekrčil. Pohodil hlavou a hulákal do stropu. „Už nikdy! Nenechám se!“ Postavil se před Agelmara, jako by muži po jeho boku byli jeho vlastní osobní stráží a pán z Fal Dary mu byl roven, a ne jeho věznitelem. Hlas měl náhle úlisný. „Tady muselo dojít k nedorozumění, vznešený pane. Občas mě přemůžou kouzla, ale to brzy přejde. Ano, brzy se jich zbavím.“ Opovržlivě luskl prsty nad hadry, které měl na sobě. „Tímhle se nenech zmást, vznešený pane. Musel jsem se zamaskovat před těmi, kdo se mě snažili zastavit, a cestoval jsem dlouho a daleko. Ale nakonec jsem dorazil do země, kde muži ještě pořád znají nebezpečí hrozící od Ba’alzamona, kde muži s Temným bojují.“
Rand zíral, div mu oči nevypadly z důlků. Byl to Fainův hlas, ale jeho slova formanovu mluvu nepřipomínala ani v nejmenším.
„Takže jsi sem přišel, protože tu bojujeme s trolloky,“ řekl Agelmar. „A jsi tak důležitý, že se tě někdo pokouší zastavit. Tihle lidé tady tvrdí, že jsi forman jménem Padan Fain a že je sleduješ.“
Fain zaváhal. Podíval se na Moirain a rychle před Aes Sedai uhnul pohledem. Zadíval se na lidi z Emondovy Role a zpátky na Agelmara. Rand z jeho pohledu cítil nenávist a strach. Když Fain opět promluvil, hlas měl zcela nevzrušený. „Padan Fain je prostě jeden z mnoha mých převleků, které jsem během let musel přijmout. Pronásledují mě přátelé Temného, protože jsem zjistil, jak Porazit Stín. Můžu ti ukázat, jak ho porazit, vznešený pane.“
„Děláme, co můžeme,“ opáčil suše Agelmar. „Kolo tká, jak si kolo přeje, ale my bojujeme s Temným téměř od samotného Rozbití světa, a nějaký forman nás to nemusí učit.“
„Vznešený pane, o tvé moci nikdo nepochybuje, ale vydrží proti Temnému věčně? Copak tě často nezažene do úzkých? Odpusť mi mou smělost, ale tak, jak jsi, tě nakonec rozdrtí. Já to vím. Věř mi, já to znám. Ale můžu ti, vznešený pane, ukázat, jak vypudit Stín ze země.“ Stále mluvil falešným tónem, byť stále povýšeným. „Zkusíš-li, co ti poradím, uvidíš, vznešený pane. Vyčistíš zemi. Ty to, vznešený pane, můžeš udělat, pokud namíříš svou moc tím správným směrem. Nenecháš-li se Tar Valonem zatáhnout do jeho osidel, zachráníš svět. Vznešený pane, budeš mužem, na kterého budou na věky věkův vzpomínat jako na člověka, který přivodil konečné vítězství Světla.“ Strážní se nehýbali, ale přehmatávali na ratištích halaparten, jako by měli dojem, že je budou muset použít.
„Na formana si toho o sobě dost myslí,“ prohodil Agelmar k Lanovi přes rameno. „Myslím, že Ingtar měl pravdu. Je šílený.“
Fain rozzlobeně přimhouřil oči, ale hlas měl stále úlisný. „Vznešený pane, vím, že má slova ti musí znít příliš velkolepě, ale kdybys jenom...“ Prudce se odmlčel a udělal krok vzad, protože Moirain vstala a pomalu vykročila kolem stolu. Pouze to, že strážní sklonili halapartny, Fainovi zabránilo vycouvat z místnosti úplně.
Moirain se zastavila za Matovou židlí, položila mu ruku na rameno a cosi mu pošeptala do ucha. Ať už řekla cokoliv, Mat se přestal tvářit napjatě a vytáhl ruku zpod kabátu. Aes Sedai šla dál. Zastavila se vedle Agelmara, tváří v tvář Fainovi. Když se zastavila, forman se zase přikrčil.
„Nenávidím ho,“ kňučel. „Chci se od něj osvobodit. Chci zase kráčet ve Světle.“ Začala se mu chvět ramena a slzy mu proudily po tvářích ještě silnějším proudem než předtím. „On mě to donutil udělat.“
„Obávám se, že je víc než jenom pouhý forman, urozený pane Agelmare,“ řekla Moirain. „Je míň než člověk, velice zlý a nebezpečnější, než si vůbec umíš představit. Vykoupat ho můžete, až si s ním promluvím. Neodvažuji se promarnit ani minutu. Pojď, Lane.“
47
Další příběhy kola
Rand byl neklidný a přecházel sem a tam podél stolu. Dvanáct kroků. Stůl byl přesně dvanáct kroků dlouhý bez ohledu na to, kolikrát kolem něj prošel. Tohle je pěkná pitomost. Je mi jedno, jak je ten zatracený stůl dlouhý. O pár minut později se přistihl, že počítá, kolikrát kolem stolu prošel tam a sem. Co to vykládá Moirain a Lanovi? Ví, proč po nás jde Temný? Ví, po kterém z nás Temný vlastně jde?
Ohlédl se na své přátele. Perrin rozdrobil kousek chleba a nepřítomně prstem postrkoval drobky po stole. Žluté oči nehnutě upíral na drobky, ale pohled měl vzdálený. Mat se choulil na židli, oči měl přivřené a na tváři úsměv. Bylo to spíš nervózní pousmání, než že by se Mat bavil. Navenek vypadal jako starý dobrý Mat, ale čas od času nepřítomně nahmátl dýku ze Shadar Logothu, kterou měl pod kabátem. Co jí to Fain vykládá? Co vůbec ví?
Aspoň že Loial nevypadal ustaraně. Ogier si prohlížel stěny. Nejdřív se postavil doprostřed místnosti, pomalu se otáčel kolem dokola a rozhlížel se. Teď div že netiskl nos na kamennou stěnu, zatímco ukazováčkem, silnějším než mužský palec, jemně přejížděl po jedné ze spár. Občas zavřel oči, jako by hmat byl pro něj důležitější než zrak. Někdy se mu zachvěly uši a cosi si pro sebe ogiersky mumlal. Očividně zapomněl na to, že v místnosti není sám.
Urozený pan Agelmar vstal a před velkým krbem na opačném konci komnaty tiše rozmlouval s Nyneivou a Egwain. Byl to dobrý hostitel, dokázal, že lidé zapomínali na své starosti. Při některých historkách, které vykládal, se Egwain zahihňala. Jednou dokonce i Nyneiva pohodila hlavou a zařvala smíchy. Rand sebou při tom nečekaném zvuku trhl a nadskočil znovu, když Matova židle třískla o podlahu.
„Krev a popel!“ zavrčel Mat a nevšímal si toho, jak Nyneiva při jeho mluvě tiskne rty. „Proč jí to trvá tak dlouho?“ Postavil židli zpátky, a aniž by se na někoho podíval, zase se posadil. Ruka mu zabloudila pod kabát.
Pán z Fal Dary se na Mata nesouhlasně zadíval – a přejel pohledem i na Randa a Perrina, aniž by změnil výraz – pak se vrátil k oběma ženám. Rand se při svém přecházení dostal až k nim.
„Můj pane,“ říkala právě Egwain, jako by používala tituly celý život, „myslela jsem, že je strážce, ale tys ho oslovoval Dai Shan a mluvil jsi o korouhvi se zlatým jeřábem. Ostatní muži taky. Občas to vypadalo, jako by byl králem. Vzpomínám si, že ho Moirain jednou nazvala posledním pánem ze Sedmivěží. Kdo vlastně je?“