Nyneiva si začala pozorně prohlížet svůj šálek, ale Randovi bylo okamžitě jasné, že naslouchá ještě pozorněji než Egwain. Rand se zastavil a snažil se poslouchat tak, aby to nevypadalo, že poslouchá.
„Pán ze Sedmivěží,“ řekl Agelmar zamračeně. „To je starobylý titul, urozená paní Egwain. Dokonce ani vznešení páni z Tearu nemají starší, i když andorská královna se mu blíží.“ Povzdechl si a zavrtěl hlavou. „On o tom mluvit nebude, a přesto je ten příběh v Hraničních státech dobře znám. On je král, nebo by měl být, al’Lan Mandragoran, pán ze Sedmivěží, pán z Jezeří, nekorunovaný král Malkieru.“ Zvedl vyholenou hlavu a v očích měl světlo, jako by cítil otcovskou pýchu. Hlas mu zesílil a byl plný citu. Všichni v místnosti ho mohli bez námahy slyšet. „My ze Shienaru si říkáme Hraničáři, ale ani ne před padesáti lety nebyl Shienar skutečným Hraničním státem. Na sever od nás a od Arafelu ležel Malkier. Kopiníci Shienaru vyjížděli na sever, ale ve skutečnosti to byl Malkier, kdo zadržoval Mornu. Malkier, Mír jeho památce a Světlo ozařuj jeho jméno.“
„Lan je z Malkieru,“ řekla tiše vědma a vzhlédla. Zdálo se, že jí to dělá starosti.
Nebyla to otázka, nicméně Agelmar přikývl. „Ano, urozená paní Nyneivo, je synem l’Akira Mandragorana, posledního korunovaného malkierského krále. Jak se stal tím, čím je? Na začátku byl nejspíš Lain. Lain Mandragoran, králův bratr, přijal výzvu a vyvedl své kopiníky přes Mornu do Spálených zemí, možná dokonce do samotného Shayol Ghulu. Lainova žena, Breian, učinila tuto výzvu ze závisti, kterou chovala v srdci, že al’Akir byl dosazen na trůn místo Laina. Král a Lain si byli blízcí, jak jen bratři mohou být, blízcí jako dvojčata i poté, kdy k Akirově jménu přidali královské ‚al‘. Ale Breian ničila závist. Lain byl vyhlášený svými činy, a to právem, ale ani on nemohl zastínit al’Akira. Ten byl mužem i králem, jaký se objevuje tak jednou za sto let, pokud vůbec. Mír s ním, a s el’Leannou.
Lain zahynul ve Spálených zemích s většinou těch, kdož ho následovali. Malkierští muži si takovou ztrátu nemohli dovolit a Breian z toho vinila krále. Tvrdila, že samotný Shayol Ghul by padl, kdyby zbytek Malkierských vedl na sever al’Akir s jejím manželem. Aby se pomstila, spojila se s Cowinem Gemallanem, zvaným Cowin Spravedlivý, aby uchvátila trůn pro svého syna Isama. Tento Spravedlivý byl hrdina skoro stejně milovaný jako sám al’Akir, a jeden z urozených pánů. Jenže když vznešení páni hlasovali o tom, kdo se stane králem, dělily ho od Akira pouze dvě volící hole, a Cowin nikdy nezapomněl, že kdyby dva muži položili na Korunovační kámen jinou barvu, trůn by byl připadl jemu. Cowin s Breian společně odvedli vojáky z Morny, aby uchvátili Sedmivěží, takže hraniční pevnosti se změnily v pouhé ubohé posádky.
Ale Cowinova žárlivost měla hlubší kořeny.“ Agelmarovi se hlas zabarvil odporem. „Hrdina Spravedlivý, o jehož činech v Morně se zpívalo po celých Hraničních státech, byl temným druhem. Když byly hraniční pevnosti oslabeny, trolloci se nahrnuli do Malkieru jako povodeň. Král al’Akir s Lainem by bývali mohli zemi zachránit, už to udělali předtím. Ale Lainova smrt ve Spálených zemích lidmi otřásla a vpád trolloků zlomil jejich ducha i vůli k odporu. Příliš mnoho mužů neobstálo. Malkierové před přesilou ustoupili do vnitrozemí.
Breian prchala se svým nedospělým synem Isamem a trolloci ji dohnali, když s ním utíkala na jih. Nikdo jejich osud s určitostí nezná, ale dá se uhodnout. Já lituji pouze toho chlapce. Když byla odhalena zrada Cowina Spravedlivého, zajal ho mladý Jain Charin – kterému se už tehdy říkalo Dlouhokroký Jain. Když ho v řetězech přivedli do Sedmivěží, vznešení páni chtěli nabodnout jeho hlavu na kopí. Jenomže v srdcích lidí měl místo hned po Akirovi a Lainovi, a tak ho král vyzval na souboj a zabil ho. Al’Akir plakal, když zabil Cowina. Někteří říkají, že plakal pro přítele, jenž se oddal Stínu, a jiní že pro Malkier.“ Pán z Fal Dary smutně potřásl hlavou.
„První hrana Sedmivěží byla odzvoněna. Nebyl čas sesbírat pomoc z Shienaru nebo Arafelu a nebyla naděje, že by Malkier sám vydržel, když ve Spálených zemích zahynulo na pět tisíc jejich kopiníků a hraniční pevnosti byly překonány.
Al’Akir a královna el’Leanna si nechali přinést Lana v kolébce. Do jeho dětských rukou vložili meč malkierských králů, to je ten meč, co ho nosí dodnes. Ta zbraň byla vyrobena za války síly, války Stínu, v níž zanikl věk pověstí, Aes Sedai. Pomazali mu hlavu, jmenovali ho Dai Shanem, diadémovým rytířem, a požehnali mu jako příštímu malkierskému králi. V jeho jménu složili prastarou přísahu malkierských králů a královen.“ Agelmarův výraz ztvrdl a dál hovořil, jako by on také složil onu přísahu, nebo nějakou velice podobnou. „Že budou stát proti Stínu, dokud bude železo pevné a kámen tvrdý. Že budou bránit Malkier do poslední kapky krve. Že pomstí to, co nebude možné uchránit.“ Jeho slova zvučela místností.
„El’Leanna dala svému synovi kolem krku medailonek, aby nezapomněl, a dítě, které královna vlastníma rukama zabalila do plenek, dali dvaceti vybraným členům královy osobní gardy, nejlepším šermířům a nejnebezpečnějším bojovníkům. Jejich rozkaz zněclass="underline" dopravit dítě do Fal Moranu.
Pak se al’Akir a el’Leanna postavili do čela Malkierských a naposledy je vedli proti Stínu. Zemřeli u Herotovy Křižovatky, všichni Malkierové tam zahynuli a Sedmivěží bylo zbořeno. Shienar, Arafel a Kandor se s půllidmi a trolloky střetli u Jehaanova Schodu a zahnali je zpátky, ale ne tak daleko, jako předtím. Většina Malkieru zůstala v rukou trolloků a rok po roku, míli po míli ho Morna pohlcuje.“ Agelmar se zhluboka nadechl. Když pokračoval, měl v očích i v hlase smutnou pýchu.
„Pouze pět gardistů se do Fal Moranu dostalo živých, a všichni byli zranění, ale dítě donesli zdravé. Od kolébky ho učili všemu, co sami znali. Chlapec se naučil znát zbraně, jako se ostatní děti učí hrát si s hračkami, a Mornu, jako ostatní děti matčinu zahrádku. Přísaha složená nad jeho kolébkou je vyryta v jeho srdci. Už není co bránit, ale může se pomstít. Odmítá svůj titul, a přesto je v Hraničních státech nazýván Nekorunovaný, a kdyby někdy pozvedl zlatého malkierského jeřába, šlo by za ním celé vojsko. Ale on nepovede muže na smrt. V Morně se dvoří smrti, jako se nápadník dvoří panně, ale jiné k ní nepovede.
Když už musíte do Morny a je vás tak málo, neexistuje lepší muž, který vás tam může provázet, ani který vás bezpečně dostane zpátky. On je nejlepší ze strážců, a to znamená nejlepší z nejlepších. Klidně byste ty hochy mohly nechat tady, aby se trochu oťukali, a plně důvěřovat Lanovi. Morna není místo pro necvičené chlapce.“
Mat otevřel ústa, ale když se na něj Rand podíval, zase je zavřel. Přál bych si, aby se naučil držet pusu zavřenou.
Nyneiva poslouchala stejně užasle jako Egwain, ale teď se opět dívala do šálku a tvář měla bledou. Egwain jí položila ruku na paži a soucitně se na ni podívala.
Ve dveřích se objevila Moirain s Lanem za patami. Nyneiva se k nim obrátila zády.
„Co říkal?“ chtěl vědět Rand. Mat vstal, Perrin vzápětí po něm.
„Vesnický balík,“ zamumlal Agelmar a pak promluvil normálním tónem. „Zjistila jsi něco, Aes Sedai, nebo je to jenom obyčejný šílenec?“
„Je šílený,“ odvětila Moirain, „nebo skoro šílený, ale na Padanu Fainovi není nic obyčejného.“ Objevil se jeden ze sloužících v černozlaté livreji s modrým umyvadlem a džbánem, kostkou žlutého mýdla a malým ručníkem na stříbrném podnose, a uklonil se. Nervózně se podíval na Agelmara. Moirain mu ukázala, aby vše položil na stůl. „Odpusť, že přikazuji tvým sloužícím, urozený pane Agelmare,“ řekla. „Dovolila jsem si ho o to požádat.“