Agelmar kývl na sluhu, který položil podnos na stůl a rychle odešel. „Moji sloužící jsou ti k službám, Aes Sedai.“
Z vody, kterou si Moirain nalila do umyvadla, stoupala pára, jako by byla těsně před varem. Moirain si vyhrnula rukávy a bez ohledu na teplotu vody si začala rázně drhnout ruce. „Říkala jsem, že je ten člověk špatný, ale to se ani zdaleka neblížilo pravdě. Myslím, že jsem se nikdy nesetkala s někým tak zavrženíhodným a zkaženým a zároveň tak odporným. Když jsem se ho dotkla, cítila jsem se pošpiněná, a tím nemyslím špínu na jeho těle. Pošpiněná tady.“ Aes Sedai se dotkla své hrudi. „Podle toho, kam až klesla jeho duše, pochybuji, že vůbec nějakou má. On je něco ještě horšího než temný druh.“
„Vypadal tak uboze,“ špitla Egwain. „Pamatuju se, jak každé jaro přijížděl do Emondovy Role, vždycky se smál a měl plno novinek z ciziny. Určitě už nemá naději? ‚Nikdo nemůže stát ve Stínu tak dlouho, aby už nemohl najít Světlo’,“ ocitovala.
Aes Sedai si rychle utřela ruce. „Já tomu taky vždycky věřila,“ řekla. „Možná se Padan Fain může ještě obrodit. Ale je temným druhem již déle než čtyřicet let, a kdybyste slyšeli, co všechno pro to vykonal, to, jak proléval krev, působil lidem bolest a zabíjel, tuhla by vám krev v žilách. Jedním z jeho nejmenších zločinů – i když pro vás, myslím, to žádná maličkost nebyla – bylo, že přivedl trolloky do Emondovy Role.“
„Ano,“ přitakal tiše Rand. Zaslechl, jak Egwain zalapala po dechu. Měl jsem to vědět. Ať shořím, měl jsem to vědět, hned jak jsem ho poznal.
„Sem taky nějaký přivedl?“ zeptal se Mat. Rozhlédl se po kamenných zdech kolem sebe a otřásl se. Rand měl dojem, že vzpomíná spíš na myrddraaly než na trolloky. Zdi nezastavily myrddraala v Baerlonu ani v Bílém Mostu.
„Pokud ano,“ Agelmar se zasmál, „vylámou si na hradbách Fal Dary zuby. Už se to stalo mnohokrát.“ Mluvil ke všem, ale podle toho, jak se na ně díval, svá slova očividně mínil pro Egwain a Nyneivu. „A s půllidmi si taky nemusíš dělat starosti.“ Mat zrudl. „Každá ulice i ulička ve Fal Daře je za noci osvětlená. A uvnitř hradeb žádný člověk neskryje svou tvář.“
„Proč by to pantáta Fain dělal?“ zeptala se Egwain.
„Před třemi lety...“ Moirain se s povzdechem posadila a schoulila se, jako by ji to, co prováděla s Fainem, zcela vyčerpalo. „V létě to budou tři roky. Až tak dlouho. Světlo nás určitě chrání, jinak by už Otec lží zvítězil, zatímco já jsem ještě plánovala v Tar Valonu. Tři roky už vás Fain pro Temného honí.“
„To je šílený!“ zvolal Rand. „Přicházel do Dvouříčí vždycky na jaře jako hodinky. Tři roky? Byli jsme tam, přímo před ním, a on se na nás loni ani nepodíval podruhé.“ Aes Sedai na něj ukázala prstem a zarazila ho.
„Fain mi řekl všechno, Rande. Nebo skoro všechno. Myslím, že se mu podařilo nechat si něco pro sebe, něco důležitého, i přesto, co všechno umím, ale řekl toho dost. Před třemi roky za ním v jednom murandském městě přišel půlčlověk. Faina to samozřejmě vyděsilo, ale temní druzi pokládají povolání za velikou čest. Fain věřil, že byl vybrán pro veliké věci, a to také byl, i když ne tak, jak si myslel. Přivedli ho na sever do Morny, do Spálených zemí. Do Shayol Ghulu. Tam se setkal s mužem s ohnivýma očima, který si říká Ba’alzamon.“
Mat si neklidně poposedl a Rand ztěžka polkl. Ovšem že to tak muselo být, ale to věc nijak neulehčovalo. Pouze Perrin se díval na Aes Sedai, jako by ho už nic nemohlo překvapit.
„Světlo nás ochraňuj,“ řekl Agelmar zaníceně.
„Fainovi se nelíbilo, co s ním v Shayol Ghulu prováděli,“ pokračovala klidně Moirain. „Zatímco jsme mluvili, často křičel o ohni a o pálení. Skoro ho to zabilo, když to musel vynést na světlo z hlubin mysli, kde to ukrýval. I přes mé léčení je z něj roztřesená troska. Bude to chtít hodně, dát ho zase dohromady. Pokusím se o to, i když jenom proto, abych zjistila, co všechno ještě skrývá. Vybrali ho kvůli tomu, kde obchodoval. Ne,“ dodala rychle, když si všimla, jak zneklidněli, „ne jenom kvůli Dvouříčí, tehdy ještě ne. Otec lží věděl jen zhruba, kde najít, co hledá, ale nevěděl o moc víc než my v Tar Valonu.
Fain tvrdil, že z něj udělali Temného honícího psa, a jistým způsobem má pravdu.
Otec lží poslal Faina na lov, nejdřív ho však změnil, aby ten lov zvládl. A právě to, co mu udělali, aby ho takto změnili, je to, na co se bojí si vzpomenout. Kvůli tomu svého pána nenávidí stejně tolik, jako se ho bojí. Takže Faina poslali čenichat a lovit do vesnic kolem Baerlonu, celou cestu až do pohoří Oparů a dolů k Taren a přes ni až do Dvouříčí.“
„Před třemi roky?“ řekl pomalu Perrin. „Na to jaro si vzpomínám. Fain přijel později než obvykle, ale divný bylo, že se tak dlouho zdržel. Zůstal u nás celý týden, jen se tak poflakoval a skřípal zuby kvůli tomu, že musí platit za pokoj v hostinci U Vinného střiku. Fain má svý peníze rád.“
„Teď si taky vzpomínám,“ ozval se Mat. „Každý si myslel, že je nemocnej, nebo se u nás zabouchl. Ne že by si některá z našich ženských chtěla vzít formana. To by si klidně mohla vzít Kočovníka.“ Egwain zvedla obočí a Mat zmlkl.
„Poté vzali Faina do Shayol Ghulu znovu a proprali mu hlavu.“ Randovi se při jejím tónu obrátil žaludek. Moirainin hlas prozradil, co měla na mysli, lépe než výraz, který se jí mihl po tváři. „To, co... vycítil... zkoncentrovali a vrátili mu to zpátky. Když se příštího roku vrátil do Dvouříčí, byl schopen své cíle vybírat přesněji. Vlastně mnohem přesněji, než Temný čekal. Fain s jistotou poznal, že ten, koho hledá, je jedním ze tří v Emondově Roli.“
Perrin zavrčel a Mat začal tichým, jednotvárným hlasem nadávat, čemuž nezabránil ani Nyneivin významný pohled. Agelmar se na ně zvědavě zadíval. Randa jenom slabě zamrazilo, což ho poněkud udivilo. Tři roky ho Temný pronásleduje... pronásleduje ho. Byl si jist, že by mu měly cvakat zuby.
Moirain se nenechala Matem přerušit. Zesílila hlas, aby ji všichni slyšeli. „Když se Fain vrátil do Lugardu, přišel za ním ve snu Ba’alzamon. Fain se pokořil a prováděl obřady, které kdybych vám jich jen půlku popsala, tak byste oněměli, a ještě pevněji se přimkl k Temnému. To, co uděláte ve snu, může být mnohem nebezpečnější než to, co uděláte v bdělém stavu.“ Rand se pod jejím přísným, varovným pohledem zavrtěl, ale ona pokračovala dál. „Byla mu přislíbena veliká odměna, moc nad královstvími, až Ba’alzamon zvítězí, a dostal příkaz, aby, až se vrátí do Emondovy Role, označil ty tři, které našel. Měl tam na něj čekat půlčlověk s trolloky. Teď tedy víme, jak se trolloci dostali do Dvouříčí. V Manetherenu musel být ogierský háj a brána.“
„Ten nejkrásnější ze všech,“ ozval se Loial, „až na ten v Tar Valonu.“ Poslouchal stejně napjatě jako ostatní. „Na Manetheren vzpomínají ogierové s láskou.“ Agelmar si to jméno tichounce řekl a zvědavě nazvedl obočí. Manetheren.
„Urozený pane Agelmare,“ pravila Moirain, „povím ti, jak najdeš bránu Mafal Dadaranellu. Musíš ji nechat zazdít, postavit k ní stráž a nikoho nenechat přijít blíž. Půllidé o Cestách zatím ještě nezjistili všechno, ale ta brána je jenom hodinu jízdy na jih od Fal Dary.“