Pán z Fal Dary se otřásl, jako by se probral ze sna. „Na jih? Mír! To tedy vůbec nemůžeme potřebovat, Světlo na nás posviť. Bude to vykonáno.“
„Sledoval nás Fain na Cestách?“ zeptal se Perrin. „Musel to udělat.“
Moirain kývla. „Fain sledoval vás tři do háje, protože musel. Když myrddraal v Emondově Roli neuspěl, přivedl Faina s trolloky na naši stopu. Mizelec nenechal Faina jet s sebou. I když on si myslel, že by měl mít nejlepšího koně ve Dvouříčí a jet v čele tlupy, myrddraal ho přinutil běžet spolu s trolloky, a když už mu nohy nesloužily, trolloci ho dál nesli. Mluvili tak, že jim rozuměl, hádali se, jak ho nejlépe uvařit, až už jim k ničemu nebude. Fain tvrdí, že se obrátil proti Temnému, ještě než dorazili k Taren. Ale občas na povrch prosákne jeho žádostivost po přislíbené odměně.
Když jsme unikli přes Taren, myrddraal odvedl trolloky zpátky k nejbližší bráně, té v pohoří Oparů, a poslal Faina dál samotného. Tehdy si myslel, že je volný, ale než dorazil do Baerlonu, našel ho další mizelec, a ten nebyl tak laskavý. V noci ho nechal spát zkrouceného v trolločím kotli, aby mu připomněl cenu za neúspěch. Tenhle ho používal až k Shadar Logothu. Tehdy už byl Fain ochoten vydat myrddraalům i vlastní matku, kdyby ho to osvobodilo, ale Temný nikdy dobrovolně nepustí někoho, koho získal do svých spárů.
Co jsem tam udělala, když jsem vytvořila iluzi našich stop a pachu směrem k horám, oklamalo myrddraaly, ale ne Faina. Půllidé mu nevěřili. Místo toho ho nechali táhnout na řemenu. Teprve když jsme byli pořád napřed, bez ohledu na to, jak rychle se hnali, začali mu někteří věřit. To byli ti čtyři, kteří se vrátili k Shadar Logothu. Fain tvrdí, že to byl samotný Ba’alzamon, kdo štval myrddraaly kupředu.“
Agelmar opovržlivě zavrtěl hlavou. „Sám Temný? Pche! Ten chlap buď lže, nebo je šílený. Kdyby byla Zhouba duše volná, my všichni už bychom byli mrtví, nebo možná ještě něco horšího.“
„Fain vykládá pravdu tak, jak ji vidí on,“ řekla Moirain. „Mně lhát nemohl, i když toho hodně skryl. Jeho slova byla: ‚Ba’alzamon se objevil jako mihotavý plamínek svíčky, mizel a znovu se objevoval, nikdy ne dvakrát na tom samým místě. Očima propaloval myrddraaly a plameny z jeho úst nás šlehaly.‘“
„Něco,“ ozval se Lan, „vyštvalo mizelce na místo, kam se báli vkročit – na místo, kterého se bojí skoro tolik, jako se bojí hněvu Temného.“
Agelmar zavrčel, jako by ho někdo kopl. Vypadalo to, že se mu udělalo nevolno.
„V troskách Shadar Logothu stálo zlo proti zlu,“ pokračovala Moirain, „ohavnost bojovala s mrzkostí. Když o tom Fain mluvil, cvakaly mu zuby a pořád kňučel. Mnoho trolloků tam bylo zabito, spolkl je Mashadar a další tvorové, včetně trolloka, který vedl Faina na řemenu. Fain prchl z města, jako by to byla Jáma smrti v Shayol Ghulu.
Fain věřil, že je konečně volný. Chtěl utíkat, až ho Ba’alzamon nedokáže nikdy znovu najít, až na konec světa, když to bude nutné. Představte si jeho hrůzu, když zjistil, že nutkání lovit se nezmenšilo. Místo toho s každým dalším dnem sílilo. Nemohl jíst, pouze to, co sebral cestou za vámi – brouky a ještěrky, které chňapl v běhu, napůl shnilé odpadky, které za noci vyhrabal z hromad smetí – ani se nemohl zastavit, dokud nepadl vyčerpáním jako prázdný pytel. A jakmile nabral sílu, aby se mohl postavit, hnalo ho to zase dál. Než dorazil do Caemlynu, svou kořist cítil, dokonce i když byla na míli daleko. Tady, v podzemních kobkách, občas zvedá hlavu, aniž by si uvědomil, co dělá. Dívá se směrem k tomuto pokoji.“
Randa náhle zasvědilo mezi lopatkami. Měl dojem, že tam cítí Fainovy oči, i přes kamenné zdivo. Aes Sedai si všimla toho, jak neklidně pokrčil rameny, ale neúprosně pokračovala dál.
„Jestli byl Fain pološílený v době, kdy dorazil do Caemlynu, propadl se ještě hlouběji, když si uvědomil, že tam jsou pouze dva z těch, které hledá. Pudilo ho to najít vás všechny, ale nemohl dělat nic jiného, než sledovat vás dva, kteří jste tam byli. Mluvil o tom, jak ječel, když se brána v Caemlynu otevřela. Věděl, jak ji otevřít. Nevěděl, jak se to dozvěděl. Ruce se mu samy pohybovaly, a když se je pokusil zastavit, spálily ho Ba’alzamonovy ohně. Majitele toho krámku, který se šel podívat, co je to za hluk, Fain zavraždil. Ne proto, že musel, ale protože mu záviděl, že může svobodně vyjít ze sklepa, když jeho nesou nohy neúprosně na Cesty.“
„Takže to byl Fain, koho jsi cítil, jak nás sleduje,“ řekla Egwain. Lan kývl. „A jak unikl... Černému větru?“ Hlas se jí třásl, zmlkla a polkla. „U brány byl přece těsně za námi.“
„Unikl a neunikl,“ řekla Moirain. „Černý vítr ho chytil – a on tvrdí, že jeho hlasům rozuměl. Některé ho vítaly jako jednoho z nich, jiné se ho bály. Vítr Faina obklopil a prchl.“
„Světlo nás ochraňuj.“ Loialův šepot zněl jako bzukot obřího čmeláka.
„Modleme se, aby nás ochránilo,“ kývla Moirain. „Padan Fain toho ještě mnoho skrývá, co se musím dozvědět. Zlo je v něm hluboko zakořeněno a je silnější, než jsem kdy viděla. Je docela možné, že když Temný Fainovi udělal, co mu udělal, vtiskl do něj část sama sebe, možná dokonce nevědomky i část svých záměrů. Když jsem se zmínila o Oku světa, Fain stiskl zuby, ale já jsem za jeho mlčením cítila, že něco ví. Jenom kdybych měla trochu času. Ale nemůžeme čekat.“
„Jestli ten chlap něco ví,“ řekl Agelmar, „mohu to z něj dostat.“ Podle toho, jak se tvářil, neměl s temnými druhy žádné slitování. V hlase se mu neozval ani náznak soucitu s Fainem. „Kdybys dokázala zjistit aspoň část toho, co na vás v Morně čeká, stojí to za den zdržení. V minulosti byly ztraceny bitvy, protože bojovníci nevěděli, co má nepřítel v úmyslu.“
Moirain si povzdechla a lítostivě zavrtěla hlavou. „Můj pane, kdybychom nepotřebovali alespoň jednu noc spát pod střechou, než se vydáme do Morny, vyjela bych do hodiny, i když by to znamenalo riskovat střetnutí s trolloky potmě. Zvaž, co jsem se od Faina dověděla.
Před třemi lety si ho musel Temný nechat přivést do Shayol Ghulu, aby se ho dotkl, i přes to, že je Fain temným druhem oddaným mu až do morku kostí. Vloni už Temný Fainovi, temnému druhu, mohl dávat příkazy skrze sny. Letos se již Ba’alzamon prochází i ve snech těch, kdož kráčí ve Světle, a skutečně se objevuje, byť s potížemi, v Shadar Logothu. Ne ve svém vlastním těle, samozřejmě, ale dokonce i když Temný jenom promítne svou mysl, a její obraz se mihotá a nevydrží dlouho, je to pro svět mnohem nebezpečnější než všechny hordy trolloků dohromady. Zámky na Shayol Ghulu zoufale zeslábly, urozený pane Agelmare. Nemáme čas.“
Agelmar se uklonil na souhlas, ale když zvedl hlavu, kolem úst měl pořád umíněnou vrásku. „Aes Sedai, přijímám, že až povedu kopiníky k Tarwinovu sedlu, nebude to víc než odvrácení pozornosti nebo šarvátka na okraji skutečné bitvy. Povinnost vede muže tam, kam musí jít, stejně jako vzor, ani jedno neslibuje, že to, co děláme, bude skvělé. Ale naše šarvátky budou k ničemu, i kdybychom zvítězili, jestli ty prohraješ bitvu. Když říkáš, že musíš mít malý oddíl, já řeknu dobře, ale prosím tě, abys udělala všechno pro to, abys měla naději zvítězit. Nech tyhle mladíky tady, Aes Sedai. Přísahám ti, že najdu tři zkušené muže, kteří nebudou mít ani pomyšlení na slávu, aby je nahradili. Dobré šermíře, kteří budou v Morně skoro stejně dobři jako Lan. Dovol, ať mohu jet k Sedlu a vědět, že jsem udělal, co bylo v mých silách, abych ti pomohl zvítězit.“
„Musím vzít je a nikoho jiného, urozený pane Agelmare,“ odpověděla mírně Moirain. „Oni jsou ti, kdo vybojují bitvu u Oka světa.“