Agelmarovi poklesla brada a jenom na Randa, Mata a Perrina zíral. Náhle pán z Fal Dary ustoupil o krok zpátky a ruka mu nevědomky zabloudila k opasku, protože meč v pevnosti nikdy nenosil. „Oni nejsou... Ty nejsi z červeného adžah, Moirain Sedai, ale ani ty bys ne...“ Na vyholené lbi se mu náhle zaperlil pot.
„Oni jsou ta’veren,“ uklidňovala ho Moirain. „Vzor sám se kolem nich ovíjí. Temný už se každého z nich pokusil nejednou zabít. Tři ta’varen na jednom místě stačí na to, aby změnili život kolem sebe stejně jistě, jako vír změní směr stébla slámy. Je-li tím místem Oko světa, vzor by do sebe mohl vetkat dokonce i Otce lží a znovu ho učinit bezmocným.“
Agelmar přestal hledat meč, ale pořád si Randa a ostatní pochybovačně prohlížel. „Moirain Sedai, jestli říkáš, že jsou tím, co říkáš, tak tím tedy jsou. Ale já to nevidím. Já vidím hochy ze statku. Jsi si jistá, Aes Sedai?“
„Stará krev,“ vykládala Moirain, „se rozředila, jako se řeka rozděluje tisíckrát do tisíců potůčků, ale občas se potůčky spojí, aby opět vytvořily řeku. Stará krev Manetherenu je silná a čistá skoro ve všech třech těchto mládencích. Pochybuješ o síle manetherenské krve, urozený pane Agelmare?“
Rand se na Aes Sedai úkosem zadíval. Skoro ve všech. Riskoval pohled na Nyneivu. Ta se již obrátila do místnosti a dívala se, stejně jako poslouchala, i když se pohledu na Lana stále vyhýbala. Rand zachytil její pohled. Vědma zavrtěla hlavou. Ona Aes Sedai neřekla, že nepochází z dvouříčské krve. Co Moirain vlastně ví?
„Manetheren,“ řekl pomalu Agelmar a přikývl. „O té krvi bych nepochyboval.“ Pak rychleji připojiclass="underline" „Kolo přináší divné časy. Sedláci nesou čest Manetherenu do Morny, a přesto pokud něčí krev může zasadit Temnému ránu, je to krev Manetherenu. Stane se, jak si přeješ, Aes Sedai.“
„Tak půjdeme do svých pokojů,“ pravila Moirain. „Musíme vyjet se slunce východem, protože čas se krátí. Ti mladíci musí spát blízko mne. Času před bitvou je příliš málo, než abych Temnému umožnila další útok. Příliš málo.“
Rand na sobě cítil její oči, prohlížela si ho i jeho přátele, zvažovala jejich sílu, a Rand se otřásl. Příliš málo.
48
Morna
Vítr škubal Lanovým pláštěm, takže ho občas nebylo vidět ani ve slunečním světle, a Ingtar a stovka kopiníků vyslaných, aby je doprovodili k hranici pro případ, že by se setkali s nájezdem trolloků, se chrabře předváděli ve dvojstupu ve všem tom brnění s rudými praporci a koňmi zakutými v oceli, následujíce Ingtarovu korouhev se šedou sovou. Velkolepostí se mohli rovnat stovce královniných gardistů, ale byly to věže daleko před nimi, které si Rand prohlížel. Na prohlížení shienarských kopiníků měl celé ráno.
Každá věž se vysoko tyčila na vrcholku kopce, půl míle od sousedních věží. Zvedaly se na východ a na západ, a za nimi další. Kolem každého kamenného sloupu se vinula široká rampa, kroutila se až do poloviny věže zakončené střílnami, kde ústila do těžké brány. Výpadový oddíl by byl chráněn hradbou, dokud by nedorazil na zem, ale nepřátelé, kteří by se snažili dostat k bráně, by se šplhali pod krupobitím šípů, kamení a vřelého oleje litého z velkých kotlů umístěných na cimbuří, jehož střílny klesaly a rozšiřovaly se směrem k vnějšímu okraji. Na vrcholku každé věže se pod vysokým železným kalichem, kde bylo možné zažehnout signální oheň v případě, že nesvítilo slunce, třpytilo velké ocelové zrcadlo, nyní opatrně sklopené dolů. Odsud se posílaly signály k věžím dál od hranice, a od nich zase k dalším, až byly předány do vnitrozemských pevností, odkud vyjížděli kopiníci, aby odvrátili nájezd. V normálních časech by tomu tak bylo.
Z vršku nejbližší věže pozorovali jejich příjezd muži. Na každé věži jich bylo jenom pár a zvědavě vyhlíželi střílnami. V nejlepších dobách byly věže osazeny dostatečně tak, aby se samy ubránily, protože jejich obrana závisela spíš na pevných zdech, než na silných pažích. Jenže dnes každý muž, kterého bylo možné postrádat, ba více, jel k Tarwinovu sedlu. Pokud kopiníci Sedlo neudrží, na tom, zda věže padnou, už nebude záležet.
Když projížděli mezi věžemi, Rand se otřásl. Bylo to skoro jako by projel stěnou chladnějšího vzduchu. Tohle byla hranice. Krajina za ní se nijak nelišila od Shienaru, ale tam, někde za bezlistými stromy, ležela Morna.
Ingtar kousek za prostým kamenem, postaveným na dohled věží, zvedl ocelovou pěst, aby zastavil své kopiníky. Byl to hraniční kámen označující hranici mezi Shienarem a tím, co kdysi bývalo Malkierem.
„Omluv mne, Moirain Aes Sedai. Omluv mne, Dai Shane. Omluv mne, Staviteli. Urozený pan Agelmar mi nařídil, že nemám jezdit dál.“ Ingtar z toho byl viditelně nešťastný, nespokojený se životem jako takovým.
„Tak jsme to měli v plánu, urozený pan Agelmar a já,“ pravila Moirain.
Ingtar si trpce odfrkl. „Omlouvám se, Aes Sedai.“ Ale jeho omluva nezněla, jako by to myslel vážně. „To, že jsme vás doprovázeli sem, může znamenat, že to nestihneme k Sedlu, než bitva skončí. Byl jsem oloupen o možnost postavit se s ostatními, a zároveň mi zakázali vyjet za hraniční kámen, jako bych nikdy nebyl v Morně. A můj pán Agelmar mi ani neřekne proč.“ Za mřížkou hledí se při poslední větě tázavě zadíval na Aes Sedai. Opovržlivě přejel pohledem Randa a ostatní. Zjistil, že budou doprovázet Lana do Morny.
„Klidně bych si to s ním vyměnil,“ zamumlal Mat k Randovi. Lan se na oba přísně podíval. Mat sklopil zrak a zrudl.
„Každý z nás má ve vzoru své místo, Ingtare,“ řekla Moirain pevně. „Odsud se musíme vydat sami.“
Ingtarova poklona byla strnulejší, než odpovídalo jeho brnění. „Jak si přeješ, Aes Sedai. Teď vás musím opustit a rychle vyrazit, abych to stihl k Tarwinovu sedlu. Tam nám aspoň bude... dovoleno... postavit se trollokům.“
„To po tom opravdu tak dychtíš?“ zeptala se Nyneiva. „Po boji s trolloky?“
Ingtar jí věnoval zmatený pohled a pak se zadíval na Lana, jako by mu to strážce mohl vysvětlit. „To je to, co dělám, paní,“ vykládal pomalu. „To je to, proč žiji.“ Natáhl k Lanovi ruku v ocelové rukavici, dlaň otevřenou. „Suravye ninto manshima taishite, Dai Shan. Mír nechť je příznivě nakloněn tvému meči.“ Otočil koně a vyjel se svým korouhevníkem a stovkou kopiníků k východu. Jeli krokem, ale rychlým, krokem, kterým koně v těžkém brnění zvládnou i velkou vzdálenost.
„To je zvláštní, co říkají,“ ozvala se Egwain. „Proč to používají takhle? Mír.“
„Když něco znáš pouze ze svých snů,“ odpověděl Lan a pobídl Mandarba kupředu, „stane se ti to víc než talismanem.“
Jak Rand následoval strážce kolem hraničního kamene, obrátil se v sedle a zadíval se zpátky, dívaje se, jak Ingtar a jeho kopiníci mizí za holými stromy, jak mizí i hraniční kámen a poslední věže na vrcholcích kopců, které ještě byly nad stromy vidět. Rand upadl do ostražitého mlčení a Mat pro změnu nic neříkal.
Toho rána se za svítání otevřely brány Fal Dary. Urozený pan Agelmar, nyní ve zbroji a přilbici jako jeho vojáci, vyjel pod korouhví s černým jestřábem a třemi liškami z Východní brány ke slunci, z něhož byl vidět pouze červený proužek nad vrcholky stromů. Jako ocelový had vlnící se do taktu bubínků, vinul se zástup cestou z města. Vždy čtyři jezdci jeli vedle sebe, Agelmar v čele zástupu, který zmizel v lese dřív, než poslední kopiníci opustili faldarskou tvrz. V ulicích je nikdo nezdravil a nepobízel je na cestu, ozývaly se pouze jejich bubínky a praporce práskající ve větru, ale vojáci upírali oči k vycházejícímu slunci odhodlaně. Na východě se připojí k dalším ocelovým hadům z Fal Moranu, v čele se samotným králem Easarem a jeho syny, jedoucími po jeho boku, a z Ankor Dailu, jenž držel Východní Pomezí a strážil Páteř světa. Dále s hady z Mos Shirare, Fal Sionu a Camron Caanu, a všech ostatních pevností Shienaru, velkých i malých. Spojeni do většího hada zamíří k severu, k Tarwinovu sedlu.