Ve stejné době začal další hromadný odchod, tentokrát z Královské brány, a zástup mířil do Fal Moranu. Vozíky a povozy, lidé v sedle i opěšalí, ženoucí svůj dobytek, nesoucí na zádech své děti, s tvářemi protaženými jako ranní stíny. Jen neochotně opouštěli své domovy, možná navždy, kráčeli pomalu, a přesto je poháněl strach z věcí příštích, takže se pohybovali nepravidelně, chvíli vláčeli nohy, pak zase popoběhli pár kroků, aby opět zpomalili a šourali se prachem. Někteří se zastavili před městem a dívali se za zástupem ozbrojených vojáků, vinoucím se k lesu. V očích jim vykvetla naděje, ozvaly se modlitby, modlitby za vojáky, modlitby za ně samotné, než se znovu obrátili a plahočili se dál.
Nejmenší zástup vycházel z Malkierské brány. Ve městě zůstalo jen pár lidí, vojáci a několik starců, jejichž ženy již byly mrtvé a odrostlé děti se vydaly na pomalou pouť na jih. Poslední hrstka, která měla zajistit, že ať už se u Tarwinova sedla stane cokoliv, Fal Dara nepadne bez obrany. Poslední zástup vedla Ingtarova šedá sova, ale byla to Moirain, kdo je bral na sever. Byl to ten nejdůležitější zástup, a také nejzoufalejší.
Přinejmenším ještě hodinu poté, co minuli hraniční kámen, se krajina ani les nezměnily. Strážce je hnal nejrychlejším krokem, jaký koně dokázali udržet, ale Randa stále zajímalo, kdy vlastně dorazí do Morny. Kopce se postupně zvedaly výš, ale stromy, popínavé rostliny a podrost se nijak nelišily od těch, které viděl v Shienaru, byly šedé a bez listí. Randovi začínalo být tepleji, dost teplo, aby si pověsil plášť na sedlovou hrušku.
„Tohle je nejlepší počasí, jaké jsme za celý rok zažili,“ prohodila Egwain a taky si svlékla plášť.
Nyneiva zavrtěla hlavou a zamračila se, jako by naslouchala větru. „Není to v pořádku.“
Rand kývl. On to také cítil, i když nedokázal přesně pojmenovat to, co cítí. Špatný nebyl jenom ten první záchvěv tepla venku, na který si vůbec letos vzpomínal. Bylo to víc než prostý fakt, že takhle daleko na severu by tak teplo být nemělo. Musela to být Morna, ale krajina byla pořád stejná.
Slunce se vyšplhalo vysoko, rudá koule, která nemohla ani přes bezmračnou oblohu vydávat tolik tepla. O chvíli později si Rand rozepjal i kabát. Po tvářích mu stékal pot.
Nebyl sám. Mat si svklékl kabát a otevřeně ukazoval zlatou dýku s rubínem a růžkem šátku si otřel obličej. Zamrkal a znovu šátek stočil do úzkého proužku a ovázal si ho kolem hlavy, nízko do čela. Nyneiva s Egwain se ovívaly. Jely sklesle, jako by z nich vyprchalo veškeré nadšení. Loial si stáhl halenu s vysokým límcem i košili. Ogierovi rostl na prsou úzký proužek chloupků, hustých jako srst. Všem okolo se omlouval.
„Musíte mi odpustit. Država Shangtai je v horách a je tam chladno.“ Široké nozdry se mu chvěly, větřil ve vzduchu, který byl s každou minutou teplejší. „Tohle horko se mi nelíbí, ani to vlhko.“
Rand si uvědomil, že tu je vlhko. Připomínalo mu to Slatinu doma ve Dvouříčí uprostřed léta. V těch mokřadlech si při každém nadechnutí připadal, jako by dýchal přes vlněnou přikrývku namočenou v horké vodě. Tady ale žádné bažiny nebyly – jenom pár jezírek a potůčků, které někomu uvyklému na Luh připadaly jenom jako stružky – ale vzduch tu byl jako ve Slatině. Jenom Perrin, stále v kabátě, dýchal bez potíží. Perrin a strážce.
Občas se tu objevila zeleň i na listnatých stromech. Rand natáhl ruku k větvičce a zastavil se těsně u lístků. Narudlé nové lístečky byly pokryty odpornými žlutými skvrnkami a černými flíčky, jako by byly nemocné.
„Říkal jsem vám, že nemáte na nic sahat.“ Strážcův hlas byl zcela bezvýrazný. Pořád měl na sobě měňavý plášť, jako by na něj horko nedělalo větší dojem než zima. Občas se zdálo, že se jeho hranatý obličej vznáší bez podpory nad Mandarbovým hřbetem. „V Morně mohou květiny zabíjet a listy zmrzačit. Je tu malý tvoreček, kterému se říká větevník. Rád se skrývá tam, kde je listí nejhustší, jméno má podle toho, jak vypadá, a čeká, až se ho někdo dotkne. Když to někdo udělá, kousne. Není jedovatý. Šťávy začnou trávit větevníkovu kořist za něj. Jediná věc, která tě může zachránit, je useknout si pokousanou ruku nebo nohu. Ale větevník tě nekousne, dokud se ho nedotkneš. Jiní tvorové v Morně kousnou i bez toho.“
Rand trhl rukou zpátky, aniž se lístků dotkl, a otřel si dlaň do nohavice.
„Takže už jsme v Morně?“ ozval se Perrin. Zvláštní, nemluvil nijak vyděšeně.
„Jenom na okraji,“ utrousil Lan temně. Jeho hřebec šel dál, takže mluvil přes rameno. „Skutečná Morna leží ještě před námi. V Morně jsou tvorové, kteří loví podle sluchu, a někteří se občas zatoulají i sem na jih. Občas přejdou Dhoomské hory. Jsou mnohem horší než větevníci. Jestli chcete zůstat naživu, buďte zticha a držte se u sebe.“ Pokračoval rychlým krokem dál, nečekaje na odpověď.
Míli za mílí byl rozklad Morny stále patrnější. Stromy tu byly víc olistěné, ale listí bylo pokryté žlutými a černými skvrnami a tečkami a modročervenými proužky, které připomínaly otravu krve. Každý lístek i liána vypadaly, jako by byly nafouklé, připravené se při prvním dotyku rozprsknout. Na stromech a bylinách visely květy jako parodie na jaro, nechutně bledé a dužnaté a voskové květy, a Rand měl dojem, že mu před zrakem hnijí. Když se nadechl nosem, udělalo se mu nevolno z těžkého nasládlého zápachu rozkladu. Když se pokusil dýchat ústy, málem se zalkl. Vzduch chutnal jako zkažené maso. Koním pod kopyty čvachtalo, jak rozdupávali hnijící nafouklé kusy rostlin.
Mat se předklonil v sedle a zvracel, až měl žaludek úplně prázdný. Rand hledal prázdnotu, ale klid mu proti pálení žluči, která mu stoupala do hrdla, příliš nepomáhal. Mat nicméně zvracel o míli dál znovu, i když nic nevyzvrátil, a o chvíli později zase. Egwain vypadala, že je jí také špatně, neustále polykala. Nyneiva měla v bledé tvář odhodlaný výraz, zuby stisknuté a oči upřené na Moirainina záda. Vědma by nepřipustila, že se necítí dobře, dokud to neudělá Aes Sedai první, ale Rand měl dojem, že nebude muset čekat dlouho. Moirain mhouřila oči a rty měla bledé.
Přes horko a vlhko si Loial kolem nosu a úst omotal šátek. Když se setkal s Randovým pohledem, vyzařovaly ogierovi z očí vztek a znechucení. „Slyšel jsem...“ začal hlasem tlumeným látkou, ale zarazil se a s úšklebkem si odkašlal. „Fuj! Chutná to jako... Fuj! O Morně jsem slyšel i četl, ale nic nemohlo popsat...“ Gestem se mu nějak podařilo zahrnout všechem ten zápach stejně jako odpudivé rostlinstvo. „Že dokonce Temný musel tohle udělat stromům! Fuj!“
Strážce se to samozřejmě nijak nedotýkalo, přinejmenším Rand na něm nic nepoznal, ale k jeho překvapení se to nedotklo ani Perrina. Tedy ne způsobem, jakým to působilo na ostatní. Velký mládenec si prohlížel ohavný les, jímž projížděli, jako by se díval na nepřítele nebo na jeho korouhev. Hladil sekeru u pasu, aniž by si zjevně uvědomoval, co dělá, a mumlal si pro sebe. Při jeho vrčeni Randovi naskakovala husí kůže. I v plném slunci mu oči zářily zlatem a vzteky.