Když se slunce sklonilo k obzoru, žár nepominul. V dálce na severu se zvedaly hory vyšší než pohoří Oparů a černaly se proti obloze. Od ostrých štítů občas zavál poryv ledového větru až k nim. Rozpálený vlhký vzduch vysál většinu horského chladu, ale i ten zbytek byl studený ve srovnání s vedrem, které, byť na chviličku, nahradil. Randovi připadalo, že se mu pot na skráních mění v ledové perličky. Když vítr utichl, perličky se opět roztavily a rozzlobeně mu stékaly po lících a žár se vrátil s obnovenou silou. Když je na chvíli obklopil vítr, odvál i zápach, ale Rand by se byl raději obešel bez toho, kdyby to bylo možné. Chlad mrazil jako v hrobě a přinášel s sebou uprášenou zatuchlost právě otevřené hrobky.
„Do noci k horám nedorazíme,“ ozval se Lan, „a jezdit v noci je nebezpečné i pro samotného strážce.“
„Nedaleko odsud je vhodné místo,“ řekla Moirain. „Bude to dobré znamení, když se tam utáboříme.“
Strážce se na ni bezvýrazně podíval a váhavě kývl. „Ano. Někde se utábořit musíme. Klidně se můžeme utábořit tam.“
„Když jsem je našla, bylo Oko světa za těmi průsmyky,“ poznamenala Moirain. „Nejlepší je překročit Dhoomské hory za světla, za poledne, kdy jsou síly Temného v tomto světě nejslabší.“
„Mluvíš, jako by Oko nebylo vždycky na stejném místě.“ Egwain mluvila k Aes Sedai, ale byl to Loial, kdo odpověděl.
„Ani dva ogieři je nenašli na tom stejném místě. Zelený obr se zřejmě vyskytuje tam, kde je ho třeba. Ale vždycky ho našli za těmi průsmyky. Jsou pěkně zrádné, tedy ty průsmyky, a hlídají je stvoření Temného.“
„Než si s nimi budeme lámat hlavu, nejdřív k těm průsmykům musíme dorazit,“ podotkl Lan. „Zítra už budeme skutečně v Morně.“
Rand se rozhlédl po okolním lese. Každičký lístek i květ byly napadené nějakou chorobou, každá popínavka ještě nedorostla, a již uhnívala, a Rand se musel otřást. Jestli tohle není skutečná Morna, tak co to je?
Lan zamířil k západu, směrem k zapadajícímu slunci. Strážce udržoval tempo, kterým jel již od začátku, ale podle toho, jak držel ramena, bylo zřejmé, že tak činí s nechutí.
Když vyjeli na kopec a strážce přitáhl koni otěže, slunce se změnilo v ponurou rudou kouli těsně nad vrcholky stromů. Před nimi se k západu táhla spleť jezer. Voda se v šikmých slunečních paprscích temně třpytila a jezírka připomínala různě velké perly v náhrdelníku s několika šňůrami. V dálce, obklopeny vodou, se tyčily kopce se zubatými vrcholky, tmavé v dloužících se večerních stínech. Na jediný kratičký okamžik se sluneční paprsky zachytily na rozlámaných vrcholcích a Randovi se zadrhl dech v hrdle. To nebyly kopce. To byly roztříštěné zbytky sedmi věží. Rand si nebyl jist, zda si toho povšiml i někdo jiný. Scéna rychle zmizela. Strážce sesedal a ve tváři měl asi tolik pocitů jako kámen.
„Nemohli bychom se utábořit dole u vody?“ zeptala se Nyneiva a ručníkem si otírala tvář. „Musí tam být chladněji.“
„Světlo,“ zafuněl Mat, „chtěl bych strčit hlavu do vody. Možná bych ji už nevytáhl.“
Právě v tom okamžiku cosi rozvířilo hladinu nejbližšího jezera. Jak se pod hladinou převalovalo mohutné tělo, tmavá voda světélkovala. Tělo silné jako člověk svým vlnivým pohybem vytvářelo na hladině vlny, které se šířily dál a dál, až se nakonec na chvíli v soumraku zvedl nad vodu ocas a jeho špička, připomínající vosí žihadlo, vylétla na pět pídí do vzduchu. Po celé délce se kroutila tlustá chapadla jako obludní červi, bylo jich tolik, jako má stonožka nohou. Tvor se pomalu zanořil do vody a zmizel, až jenom slábnoucí vlnky prozrazovaly, že tam vůbec něco bylo.
Rand zavřel ústa a vyměnil si pohled s Perrinem. Perrin měl v žlutých očích stejně nevěřícný výraz, jako musel mít i Rand. Nic tak velkého přece nemohlo žít v tak malém jezeře. Na těch chapadlech přece nemohly být ruce. Prostě nemohly.
„Ale když se nad tím zamyslím,“ prohodil Mat slabě, „tak se mi tady vlastně docela líbí.“
„Rozestavím kolem tohoto kopce ochrany,“ řekla Moirain. Už sesedla z Aldíb. „Skutečná zábrana by přitáhla pozornost, o niž nestojíme, jako med přitahuje vosy, ale jestli se některý z Temného tvorů, nebo někdo, kdo slouží Stínu, dostane na míli od nás, poznám to.“
„S tou zábranou bych byl šťastnější,“ utrousil Mat, když se postavil na zem, „dokud by držela ty... ty tvory na druhý straně.“
„Ale no tak, Mate, buď zticha,“ vyjela Egwain stroze ve chvíli, kdy Nyneiva řekla: „Aby na nás ráno při odjezdu čekali? Ty jsi trouba, Matrime Cauthone.“ Mat se na obě ženy mračil, ale neřekl nic.
Když obě ženy sesedly, Rand vzal Beliny otěže a vyměnil si úsměv s Perrinem. Na okamžik to bylo skoro jako doma, kdy Mat s oblibou říkal, co neměl, v té nejhorší možné chvíli. Pak se Perrinovi ztratil úsměv ze rtů. V slábnoucím světle soumraku jeho oči skutečně zářily, jako by za nimi plálo žluté světlo. Rand se také přestal usmívat. Vůbec to není jako doma.
Rand, Mat a Perrin pomohli Lanovi odsedlat a spoutat koně, zatímco ostatní začali připravovat tábor. Loial si cosi bručel, když chystal strážcovu pícku, ale tlusté prsty měl velice obratné. Egwain plnila kotlík na čaj vodou z vaku a broukala si přitom. Rand se už nedivil, že strážce trval na tom, aby si vzali tolik měchů s vodou.
Položil ryzákovo sedlo vedle ostatních, od zadní rozsochy odvázal sedlové brašny a stočené pokrývky, obrátil se a ztuhl, jak ho zasáhl strach. Ogier i obě ženy byli pryč. Také pícka a všechny proutěné koše z nákladního koně. Vrcholek kopce byl prázdný, zbyly tu jenom večerní stíny.
Rand znecitlivělou rukou hrábl po meči a matně si uvědomoval, jak Mat nadává. Perrin už měl sekeru vytaženou a rozhlížel se kolem po nebezpečí.
„Ovčáci,“ zabručel Lan. Strážce bezstarostně vykročil k vrcholku a při třetím kroku zmizel.
Rand si vyměnil poplašený pohled s Matem a Perrinem a pak se všichni vrhli k místu, kde zmizel strážce. Náhle se Rand zastavil. Jelikož mu Mat vrazil do zad, udělal ještě krok. Egwain vzhlédla od kotlíku stojícího nad píckou. Nyneiva právě zavírala dvířka druhé zapálené lucerny. Byli tu všichni, Moirain seděla se zkříženýma nohama, Lan se opíral o loket a Loial vytahoval z vaku knihu.
Rand se opatrně ohlédl. Kopce byly tam, kde byly i předtím. Stromy a jezera za nimi se pomalu nořily do šera. Rand se bál udělat krok dozadu, bál se, že všichni znovu zmizí a tentokrát je možná nenajde. Perrin se opatrně protáhl kolem něj a zhluboka se nadechl.
Moirain si jich všimla, jak tam postávají s otevřenými ústy. Perrin vypadal zahanbeně. Vrátil sekeru do smyčky u pasu, jako by si myslel, že si toho třeba nikdo nevšiml. Moirain se zvlnily rty v úsměvu. „Je to prosté,“ řekla. „Prostý ohyb, takže každý, kdo se podívá na nás, dívá se místo toho kolem nás. Nemůžeme si dovolit, aby v noci něčí oči zahlédly ve tmě naše světla. A Morna není místo, kde by měl být člověk v noci potmě.“
„Moirain Sedai říká, že bych to mohla zvládnout taky.“ Egwain zářily oči. „Říká, že už teď ovládám dost jediné síly.“
„Ne bez výcviku, dítě,“ připomínala Moirain. „I nejjednodušší věci týkající se síly mohou být pro necvičeného nebezpečné, i pro ty kolem nich.“ Perrin si odfrkl a Egwain tak znejistěla, až si Rand domyslel, že své schopnosti již zkoušela.
Nyneiva položila lucernu. Spolu s plamínkem pícky vydávaly lucerny dostatečné světlo. „Až pojedeš do Tar Valonu, Egwain,“ řekla opatrně, „možná pojedu s tebou.“ Hodila pohledem po Moirain a tvářila se vzdorně. „Bude pro ni dobrý, když kolem sebe uvidí známou tvář mezi všemi těmi cizáky. Kromě Aes Sedai bude potřebovat ještě někoho, kdo by jí radil.“