„Možná to bude opravdu nejlepší, vědmo,“ pravila prostě Moirain.
Egwain se zasmála a zatleskala. „Ó, to bude nádhera. A ty, Rande, pojedeš taky, že?“ Rand si právě sedal naproti ní u pícky, jenže teď se zarazil a pak pomalu dosedl. Měl dojem, že nikdy neměla oči větší ani jasnější, velice připomínaly tůně, v nichž by se mohl utopit. Egwain na tvářích naskočily skvrny a ona se zasmála „Perrine, Mate, vy dva taky pojedete s námi, že jo? Budeme všichni spolu.“ Mat zavrčel cosi, co mohlo znamenat cokoliv, a Perrin jenom pokrčil rameny, ale ona to brala jako souhlas. „Vidíš, Rande. Budeme všichni spolu.“
Světlo, muž by se opravdu mohl utopit v těch očích, a ještě přitom být šťastný. Rozpačitě si odkašlal. „Mají v Tar Valonu ovce? To je jediné, co umím, chovat ovce a pěstovat tabák.“
„Myslím,“ prohodila Moirain, „že pro tebe v Tar Valonu nějakou práci najdu. Pro vás všechny. Možná to nebudou ovce, ale něco, co vás bude zajímat.“
„Aha,“ řekla Egwain, jako by bylo rozhodnuto. „Já to vím. Až budu Aes Sedai, udělám tě svým strážcem. Být strážcem se ti bude líbit, že jo? Mým strážcem?“ Mluvila sebejistě, ale Rand z jejích očí vyčetl otázku. Chtěla odpověď. Potřebovala ji.
„Rád bych se stal tvým strážcem,“ pravil. Ona není pro tebe, ani ty pro ni. Proč mi to Min musela říkat?
Na kraj se pomalu a těžce snášela temnota a všichni byli unavení. Loial byl první, kdo si lehl a připravil se ke spánku, ostatní ho však brzy následovali. Nikdo se nepřikryl, pokrývky použili jen jako polštář. Moirain přidala cosi do oleje v lucernách, co z vršku zahnalo puch Morny, ale nezmenšilo to vedro. Měsíc vydával chvějivé, slabé světlo, ale podle toho, jaké bylo v noci teplo, mohlo být klidně slunce v nadhlavníku.
Rand zjistil, že nemůže spát, i když Aes Sedai ležela na sáh od něj, aby ochránila jeho sny. To dusno ho udržovalo v bdělém stavu. Vedle Loialova tichého chrápání se Perrin dočista ztrácel, ale to nebránilo ostatním, aby podlehli únavě. Strážce byl stále vzhůru, seděl nedaleko, meč na kolenou, a pozoroval temnotu okolo. K Randovu překvapení byla vzhůru i Nyneiva.
Vědma se na Lana dlouho mlčky dívala, pak nalila do hrnku čaj a přinesla mu ho. Když Lan natáhl ruku a zamumlal své díky, Nyneiva hned neodešla. „Měla jsem vědět, že jsi král,“ řekla tiše. Oči upírala strážci do tváře, ale hlas se jí mírně třásl.
Lan se na ni díval stejně upřeně. Rand měl dojem, že strážcovy rysy poněkud změkly. „Nejsem král, Nyneivo. Jenom muž. Muž, k jehož jménu se neváže ani tolik, zač by vydalo políčko toho nejchudšího sedláka.“
Nyneiva promluvila pevnějším hlasem. „Některé ženy netouží po zemi ani po zlatě. Jenom po muži.“
„A ten muž, který by takovou ženu požádal, aby přijala tak málo, by jí nebyl hoden. Ty jsi skvělá žena, krásná jako východ slunce, a divoká jako válečník. Ty jsi hotová lvice, vědmo.“
„Vědmy se zřídkakdy vdávají.“ Nyneiva se odmlčela a zhluboka se nadechla, jako by se potřebovala uklidnit. „Ale jestli pojedu do Tar Valonu, mohlo by se ze mě stát něco jiného než vědma.“
„Aes Sedai se vdávají stejně zřídka jako vědmy. Jen pár mužů vydrží žít se ženou, která má takovou moc, která je zastíní svou září, ať si to přeje, či nikoliv.“
„Někteří muži jsou dost silní. Jednoho takového znám.“ Pokud o tom mohlo být pochyb, její výraz jasně říkal, koho tím myslela.
„Jediné, co mám, je můj meč a válka, kterou nemůžu vyhrát, ale v níž nikdy nemůžu přestat bojovat.“
„Říkala jsem ti, že mi na tom nezáleží. Světlo, přinutils mě říci víc, než se sluší. Zahanbíš mě natolik, že se tě budu muset zeptat?“
„Nikdy tě nezahanbím.“ Ten laskavý tón ve strážcově hlase, skoro něžný, zněl Randovým uším podivně, ale Nyneivě se rozzářily oči. „Budu nenávidět muže, kterého si vybereš, protože to nebudu já, a milovat ho, protože tě učiní šťastnou. Žádná žena si nezaslouží dostat jako zásnubní dar vědomí, že se brzy stane vdovou. Ty ze všech nejméně.“ Odložil nedotčený hrnek na zem a vstal. „Musím zkontrolovat koně.“
Nyneiva tam zůstala klečet ještě dlouho poté, co odešel.
Rand, ač nespal, zavřel oči. Měl pocit, že by vědma nebyla ráda, kdyby ji viděl plakat.
49
Temný se hýbe
Za úsvitu se Rand probudil s leknutím, když mu na víčka dopadly mdlé sluneční paprsky, které se neochotně prodraly nad vršky stromů Morny. I tak časně leželo na zničené krajině horko jako těžká pokrývka. Rand ležel na zádech, hlavu podloženou stočenými pokrývkami, a hleděl na oblohu. Pořád ještě byla modrá, tedy obloha. Dokonce i tady byla aspoň ona nedotčená.
Randa překvapilo, když si uvědomil, že usnul. Chvíli mu nejasná vzpomínka na rozhovor, jejž byl vyslechl, připadala jako součást snu. Pak zahlédl Nyneiviny zarudlé oči. Ona zřejmě nespala. Lan měl ještě tvrdší výraz než obvykle, jako by si nasadil masku a nehodlal ji nechat znovu spadnout.
Egwain vstala a s ustaraným výrazem přiklekla k vědmě. Rand nezaslechl, co si vyprávěly. Egwain mluvila a Nyneiva vrtěla hlavou. Egwain řekla ještě něco a vědma odmítavě mávla rukou. Egwain, místo aby odešla, sklonila hlavu blíž k vědmě a chvíli si obě ženy povídaly ještě tišším hlasem, přičemž Nyneiva pořád vrtěla hlavou. Nakonec se vědma zasmála, Egwain objala, a podle toho, jak se tvářila, ji uklidňovala. Když však Egwain vstala, mračila se na strážce. Lan si toho zřejmě nevšiml. Vůbec se na Nyneivu nepodíval.
Rand zavrtěl hlavou, posbíral si věci a tou trochou vody, kterou jim Lan k tomuto účelu přidělil, si spěšně opláchl ruce, obličej a zuby. Rád by věděl, jestli snad ženy umějí číst mužům myšlenky. Bylo to zneklidňující pomyšlení. Všechny ženy jsou Aes Sedai. Řekl si, že nechává Mornu, aby ho dostala. Vypláchl si ústa a rychle šel osedlat ryzáka.
Nemálo ho vyvádělo z míry, když mu tábor zmizel z očí, než došel ke koním, ale ve chvíli, kdy dotahoval podpínku, všechno na kopci se mžikem znovu objevilo. Všichni pospíchali.
Sedm věží bylo v ranním světle zřetelně vidět, vzdálené rozlámané pahýly jako mocné, drsné kopce, které jenom naznačovaly dávno ztracenou velkolepost. Hladina stovek jezer byla hladká a modrá. Onoho rána ji nic neporušilo. Když se Rand zadíval na jezera a pobořené věže, dokázal nevnímat nechutné rostlinstvo bující kolem kopce. Lan se pohledu na věže sice nevyhýbal, ale jaksi se k tomu nikdy nedostal, protože se staral hlavně o to, aby se už vydali na cestu.
Připevnili proutěné koše na nákladního koně, zahladili všechny šmouhy a stopy a všichni nasedli. Aes Sedai se se zavřenýma očima postavila na vrcholek kopce a zdálo se, že ani nedýchá. Nestalo se nic, co by Rand viděl, kromě toho, že se Nyneiva s Egwain i přes panující horko roztřásly a rychle si třely ruce. Egwain náhle ztuhla uprostřed pohybu a s otevřenými ústy zírala na Nyneivu. Než mohla promluvit, Nyneiva si taky přestala třít ruce a přísně se na ni podívala. Ženy se na sebe chvíli dívaly, pak Egwain kývla a zazubila se. Nyneiva se k ní po chvíli připojila, i když jí úsměv nešel tak od srdce.
Rand si prohrábl vlasy, které měl zvlhlé spíš potem, než vodou, kterou si našplíchal na obličej. Byl si jist, že v té tiché výměně bylo něco, čemu by měl rozumět, ale ta myšlenka se mu jenom mihla hlavou a zmizela dřív, než ji stačil zachytit.